kapitola 33

1. října 2011 v 22:36 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Tak jo :)
Tady Vám podávám na podnese předposlední kapitolu mého pokračování na SČ :)
Doufám, že se Vám bude líbit a nekamenujte mě za pravopisné chyby. Já vím, že tam jsou, ale jelikož už bude jen jedna kapitola, tak mi přijde zbytečné kvůli tomu otravovat mou korektorku, která má na práci mnohem lepší věci :)

P.S.: Vážně se omlouvám všem, co čekali... jiný vývoj situace :)

Rose

"Christiane… co se domluvit?" ptám se jako úplně poslední možnost záchrany nás všech, aniž by někdo utrpěl zbytečnou újmu.
"Domluvit? Ale Rose… z nás dvou si byla vždy ta výbušnější, ta, která se vrhala do rvaček. Co se stalo? Copak mi nechceš něco udělat za všechno, co jsem udělal?"
"Ne," odpovídám stručně.
"Aha… no, já jo."
"Taky tě mám ráda."
"To já tebe taky, proto si nejdřív trošku pohrajeme," šklebí se. Sakra! Tohle se mi nelíbí…
Nestíhám ani mrknou a přemisťuje nás pryč.
Nejdřív mi chvíli trvá, než se zorientuji, ale pak si všímám Matta, který stojí naproti mně a ve tváři má bolestný výraz. A nemá to nic společného s jeho zraněním, kvůli kterému kulhá.
"Co to je?"
"Áh, konečně. Už jsem myslela, že nedorazíš," doznívá k mým uším hlas bohyně. Vypadá to, že je v dobré náladě, protože její smích se mi zabodává do kůže jako malé jehličky napuštěné jedem.
Zkouším jí ignorovat a pokouším se soustředit na své okolí. Kromě Matta vidím ještě Neriah a Dillona, ale jsou za jakýmsi sklem. Matt a já se nacházíme v nějaké kruhové… ohradě, dalo by se říct.
"Co po nás chcete?!" zařval na ní Matt. Lathenii sice nevidím, ale cítím její přítomnost. Stejně jako on…
"Chci vás vidět trpět," říká tak chladným hlasem, až mi z toho přejíždí mráz po zádech. "Za všechno, co jste udělali. Pokažené mise, Marduk, konečné vítězství v bitvě, kde zemřel i můj bratr."
"Takže co po nás chceš?!" Opakuji Mattovu otázku.
"Je to až moc snadné… vy jste dva nesmrtelní, můžete se navzájem zabít. A vaše spřízněné duše, tudíž Dillon a Neriah, do půl hodiny zemřou. Ve strašných bolestech, které si ani neumíte představit. Ale jednoho z nich můžete zachránit. Matte, zabij Rose, Neriah přežije. Rose, zabij Matta, a přežije Dillon. Samozřejmě, že když budete jenom nečinně stát, jejich smrt bude o to bolestivější…" Dál už jí přestávám vnímat, protože něčeho takového může být schopná jenom bohyně Chaosu… jak může něco takového vymyslet? Jak může něco takového chtít někdo, kdo býval člověkem? Teda… teď o tom mám úplně jiné mínění, než před pár týdny.
Vždycky jsem věřila, že v každém je alespoň trošku dobra. V každém… ale v ní ne! Tam žádné dobro není! Jenom temnota a zloba pomstít se všem.
Matt na mě kouká se zvláštní směsicí pocitů.
"Trvá vám to moc dlouho!" vzdychá bohyně a Neriah s Dillonem nastejno vykřikují. Já i Matt trháme hlavou směrem, kde jsou dvě spřízněné duše svíjící se v bolestech na zemi.
Zachytávám Mattův pohled a nevím, co dělat.
"Rose, já tě tenkrát nezabil," říká potichu a jeho hlas je nasáklý bolestí.
"Já vím," přikyvuji a do očí se mi valí slzy. Do prkenný ohrady, taky nedělám nic jiného, než brečím.
Co teď?! Vnitřně začínám panikařit… Dillon je má spřízněná duše a udělala bych pro něj první poslední, ale zabít Matta? Nevím… nevím, jestli bych to dokázala. A nejde jenom o smíření samo o sobě, že jste vrah. Ale o to, jestli by na to měla vůbec sílu, protože Matt své schopnosti, na rozdíl ode mě, umí používat.
"Tak co bude?!" vzteká se bohyně a Neriah začíná křičet. Svíjí se na zemi a po tvářích se jí valí proudy slz bolesti. Dillon zatíná ruce v pěst a vypadá, že se kouše do jazyka, aby se udržel potichu.
Tohle je vážně hrozná situace… Zabít nezabít? Zní to docela jednoduše, ale tady platí dvojnásobně věta, která se říká až moc často: "Snadno se to říká, ale mnohem hůře dělá."
Ne, já to nezvládnu. Prostě to nejde…
"Nic nebude," vydává ze sebe Matt. "Raději se ukaž a bojuj! Ukaž, jak si ubohá! Ukaž, že nejsi dost silná na to zabít nás sama!" řve do prázdna. Vzduch kolem se ochlazuje tak prudce, že při každém výdechu nám z úst vyjde obláček sražené páry, ale Matt nekončí a dál pokračuje: "Jsi slabá na to, abys někomu dokázala ublížit! Natož pak mě, nebo Rose! Máš strach, že jo? Ale neboj, klidně nám to řekni, my to nikomu neřekneme. Je to totiž normální lidská vlastnost!"
"Mlč!" ozývá se bohyně a vztek v jejím hlase nelze přeslechnout.
"Ne! Ty mlč a radši se už ukaž! Je totiž dost otravný pořád mluvit do větru, vypadám pak jako blbec. Ale počkat, nejsem sám, že, Lathenie?!"
"Ty drzej spratku!" vyřvává a zhmotňuje se kousíček od Matta. Jediným mávnutím ruky s tím hází a nějakou zeď, kterou si tam taky musela vyčarovat. Za krk ho zvedá zpátky na nohy a tiskne ke zdi!
"Budeš se mi vysmívat?!" křičí na něj, vypadá, že je vzteky bez sebe. "Fajn. A jak se ti líbí tohle?!" Neriah začíná znovu křičet. Dillon vypadá v pořádku, tak se k ní dostává a kleká si k ní.
"Nech- ji být!"
"Jo, až ty budeš pod drnem!" syčí na něj a dál něco provádí Neriah, protože nepřestává křičet. Nechává Matta schválně žít, aby ji viděl v těch bolestech. Jeho to bolí taky, ale psychicky. Vidí trpět svou spřízněnou duši, ale… nemůže pro ni nic udělat.
Ale já ano…
Rozbíhám se směrem k Lathenii a Mattovovi. Jak jsem řekla… neumím používat svoje schopnosti, tak Lathenii od Matta odtrhávám ručně. Jo, alespoň k něčemu mi to judo bude.
"Běž za nimi," říkám mu rychle a on jenom přikyvuje. Přitom ještě dělá nějaké kouzlo a to ho zneviditelňuje, stejně jako Neriah a Dillona.
Nasucho polykám a utíkám… kam že vlastně? Nevím, ale všude vidím akorát bílo.
Pryč… musím se odsud dostat. A to hned, jinak už takovou šanci nedostanu.
Rose…
Co? Prudce se zastavuji a slyším jenom svůj vlastní rychlý dech. Je mi jasné, že nesmím říct ani slovo, jinak bych se bohyni prozradila, ale… ten hlas jsem si nevymyslela.
Rose… otoč se!
Jako na povel se otáčím a před sebou spatřuji nějakou dívku s černými vlasy a zelenýma očima. Je krásná, ale pleť má trochu bledší, než normální lidé.
"Rochelle?" vydávám potichu ze sebe a ona se lehce, ale smutně usmívá.
Odejdi… vezmi Ethana a ostatní a dostaňte se odsud.
"Ale… co ty? Můžeme tě zachránit."
Za cenu, že zemřeš? Ne, kroutí hlavou. Běž, zachraň sebe a své přátele. Zdržím Lathenii a Christiana… teď už běž.
"Chybíš Ethanovi…" říkám jí smutně
Já vím… on mě taky, ale… jednou se zase shledáme a já na něj počkám, povídá a po tváři jí stéká slza. Vyřiď mu prosím, že ho dál budu milovat a že chci, aby se usmíval. Každý den se budu dívat, jestli se opravdu směje. Kdyby ne, prosím, nějak to zařiď. Když budu vědět, že se na svět i přes všechno usmívá, budu mnohem šťastnější a čekaní na něj bude mnohem snesitelnější.
"Pořád se můžeš vrátit… stačí zde zabít nesmrtelného a… bude to."
Ne, muselas bys to být buď ty, nebo tvůj bratr. A kdyby to byl jeden z vás, musel by ho zabít ten druhý, a to nemůžu chtít. Já už jsem zemřela a tohle nelze změnit.
"Jasně, že jde," snažím se jí přesvědčit, protože Ethanův výraz ve chvíli, kdy se dozvěděl, že Rochelle má šanci na žití… "Co ta Věštba? Musí se vyplnit…"
Jenom její část… ta, která se týká mě už je porušená. Stejně jako ta, že zemřeš buď ty, nebo Christian.
"A kdo teda?"
Nevím. To musíš zjistit a postarat se o to, aby to nebyl nikdo ze Strážců. Prosím, udělej to pro mě. Nechci se s nimi potkat dřív, jak za šedesát let.
"Tak dobře," kývám a opět cítím hořkost slz.
Děkuju. A tohle dej Ethanovi, podává mi nějakou květinu, jejíž název vážně nevím. Řekni mu… že dokud bude ta květina zdravá, budu Ethana nosit ve svém srdci. Takže nikdy nezvadne.
Mizí mi před očima a po její přítomnosti mi zůstává jenom květina v ruce.
Ne, tohle ne. Proč to odnesla zrovna ona?
Klid… musím se soustředit. Jak se přemístit? Arkarian a Matt se zdají, že to není vůbec složité… ale oni dva jsou trochu jiná liga, než já.
Jenom klídek… zavírám oči a snažím se soustředit na nějaké místo… nevím přesně jaké, ale vím, že tam jsou všichni mí přátelé do jednoho. Matt, Neriah, Arkarian, Isabela, Ethan, Dillon… a vzpomínka na Rochelle.
Jde to jako po másle a náhle stojím na nějaké pláži a koukám se do tváří svých přátel.
"Rose, jsi v pořádku?" ptá se ustaraně Arkarian, který objímá Isabelu kolem ramen.
"Jo…" přicházím k Ethanovi a podávám mu tu květinu. "Tohle… tohle je od Rochelle. Říkala, že dokud bude ta květina zdravá, bude tě mít ve svém srdci. A taky se máš smát! Pořád, jinak že jí tam bude smutno!" On na mě kouká naprosto nečitelným výrazem, ale po chvíli si ode mě květinu bere a lehce se na mě usmívá. "Je mi to líto…"
"Za nic…"
"Všechno jste pokazili!" vykřikuje bohyně, která se i s Christianem objevuje kousek od nás.
Vypadá, že je vzteky bez sebe a to není dobré.
Spíš bych řekla, že máme problém…
 

kapitola 32

26. srpna 2011 v 22:14 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Tákže, připravte si kapesníčky, držte si klobouky, zábava začíná :D

Rose

Tři týdny utíkají jako voda a my pořád trčíme tady! Ani nevím, co tady furt děláme…
Být po mém, vrhnu se na Christiana hned. Na co čekáme? Asi na to, až roztají ty dva metry sněhu a napadnou další tři.
Co se týče toho čekání na "roztání sněhu", jsem se s Mattem trochu nepohodla (zase). Ano, skoro jsme obnovili naše dřívější, ne příliš přátelské vztahy.
Pořád mluví něco o nabrání sil, ale mě ty jeho řeči už začínají deptat. Chci mít souboj za sebou, ať už dopadne tak, nebo onak.
Další, kdo je stejně podrážděný jako já, je Ethan. Už tři týdny má naději, nebo spíš ví, že jeho spřízněná duše obživne. Teda… když všechno půjde, jak má.
Mám zlé tušení, že se něco pokazí. Christian vymyslí něco nechutného a zlého…
Signál tady není a naše jediná spojka se světem je Ambračik. Ta zapadlá díra v Rusku! Většinou tam chodí Matt s Neriah, ale od doby, co přes jednu noc napadlo tolik sněhu, tam nikdo nebyl. Komu by se taky chtělo prohrabávat si cestu až do města lopatou? Ano, správně… nikomu.
Arkarian s Isabelou sedí u krbu a oba se na sebe šťastně usmívají. Jejich práce spočívá v udržování přijatelné teploty v chatě, ale zásoby dřeva se ztenčuji.
Bez schopností je to těžké. Hlavně bez těch Mattových.
Když se Ethan spálil o žhavé uhlí, Isabela se k němu nahrnula s tím, že mu to vyléčí, ale až po chvíli jí došlo, že ho vyléčit nemůže, protože jí schopnost léčit nikdo neobnovil.
Chystám se jít za Mattem s tím, že už dál prostě čekat nebudu. Jasně, vím, že on tady velí… ale zpochybňování autorit mi jde celkem dobře, takže nebudu rušit tradici. Navíc nevím, co je s Rayenem a tátou a já už ten tlak prostě nezvládám. Ostatní mají taky rodiny, ale asi mají víc trpělivosti.
Když Matt není dole, může být nahoře buď v jednom, nebo druhém pokoji.
Jak jsem předpokládala… Matt je v jednou z pokojů s Neriah, Ethanem a Dillonem. Podle jejich výrazu soudím, že něco probírají.
"Promiňte, že ruším, ale Matte… podle mě bychom neměli čekat dál," říkám hned. Proč chodit kolem horké kaše?
"To jste si domluvili, nebo co?" mračí se Matt.
"Co jsme si měli domluvit?"
"S tím samým před deseti minutama přišel Ethan."
"Aha, tohle… ne, nedomluvili."
"Bezva," vzdychá. "Já nevím, jestli je to dobrý nápad."
"Co je na něm špatného? A navíc… co tady chceš dál dělat?! Už teď se za prvé můžeme nudou ukousat, a za druhé dochází jídlo, pití, dřevo… a jestli budeš chtít zásoby doplnit, budeš nám muset obnovit schopnosti a to co? To přiláká Lathenii a… nemá cenu to oddalovat."
"A zrovna od tebe bych čekal, že to oddálit chtít budeš."
"Co je mi to platné?! Stane se to tak jako tak. Je jedno kdy…" Jenom klid, Rose. Pro mojí impulzivní povahu je sakra těžké mluvit v klidu, když bych na něj mohla začít řvát a hádat se.
"Co myslíš ty, Dillone?" Dillon jenom kroutí hlavou. Je mi jasné, že kdyby mohl, někde by mě zamknul a nepustil, dokud by někdo Lathenii neoddělal za nás.
"Dojdu pro Isabelu a Arkarian," říká nakonec Dillon a pomalu odchází. Neuchází mi jeho nešťastný výraz blížícího se nebezpečí.
Ti tři se po chvíli vrací nahoru a Isabela mluví rovnou mezi dveřmi: "Jdeme na ně!"
"Arkariane?" ignoruje jí Matt. Všichni vědí, jak je na tom Isabela se svojí hyperaktivitou.
"Měli bychom se přestat schovávat a zaútočit, dokud je moment překvapení na naší straně." Matt nás všechny projíždí očima a všichni mu pohled postupně oplácí. Teda ne všichni. Dillon se dívá do země.
"Tak dobře… promiň, Dillone, musíme se podřídit." Mattovi ruce nabírají zlatavou barvu a pak místnost vybuchuje v záplavě bílého světla. Musím si oči překrýt, aby mě to neoslepilo.
Cítím, jak se mi vrací energie a s ní i všechny schopnosti. Pomyslná hráz, která mě od nich oddělovala, byla právě zbourána.
Bílé světlo ustupuje a už zase září jenom Mattovi ruce… a oči. Od doby, co zemřel Artemis,
jeho oči nenabraly hnědou barvu, jakou měl dřív, ale přebyla tu zlatou. Ne úplně. Teď mu ale oči opět září zlatou.
Asi deset vteřin na to se země začíná silně třást.
"Už o nás ví," snaží se Matt překřičet silné hučení. Chvění sílí natolik, že se ve stěnách chaty začínají objevovat praskliny. Pak chvění ustupuje a nastává hrobové ticho… ale to netrvá věčně a naše dřevěná chata se rozlétá na kousíčky. Doslova se v jednu sekundu trhá vejpůl. Jako by jí obrovské ruce chtěli oddělit přesné půlky chaty od sebe. Mísnost opět zahaluje bílé oslnivé světlo a do nosu mě udeřuje pach spáleniny…
Kde jsem, mi dochází, až když cítím na svém těle ledový sníh.
"Do prdele!" kleji a zkouším se postavit, jenomže se nořím do měkkého sněhu jako nůž do másla a chvíli mi trvá, než stojím pevně na nohách.
Rozhlížím se, ale vidím jenom bílo, stromy a chatu… na milion malých kousíčků.
"Dillone!" křičím, ale odpovědí mi je jenom dusivé ticho okolní krajiny.
"Rose…" ozývá se tlumený hlas po hodné chvíli. Poznávám, že jde o Arkarian. Nacházím do rychle a odšoupávám dřevěné trosky chaty.
Obrázek na něj mi vyráží dech a já padám na kolena.
Krev… všude samá krev. Okolní sníh je obrvený krví… Arkarianovou krví. Jeho košile je jí doslova nasáklá. Do očí mi vyhrkávají slzy, ale ty rychle polykám a rychlostí blesku mu košili rozepínám.
Když vidím ta rozsáhlá zranění, nějaká naděje na jeho záchranu, se vzdávám.
"To nic… Rose," chrčí Arkarian a úst mu vytéká potůček krve. "Můžeš pro mě něco udělat?"
"Jasně," přikyvuji. Přes slzy v očích začínám vidět rozmazaně, ale soustředím se na jeho poslední přání.
On zvedá ruku a po vteřince se mu v dlani objevuje krásně zdobený prstýnek.
"Dej ho… Isabele a… řekni jí, že… že jí miluju," vydechuje a zavírá oči. Já pozoruji jeho zakrvácenou hruď, která se přestala zvedat. Koukám na jeho obličej a čekám, kdy oči otevře, probudí se a řekne, že to byl jenom vtip.
Ale nic takového se neděje… beru mu prstýnek z dlaně a dávám si ho do kapsy.
"Něříkej mi, že je ti toho modrojase líto," ozývá se z ničeho nic až moc dobře známý hlas. Christiana spatřuji, až když vylézá z poza rohu.
"To ty?!"
"Kdo jiný?" krčí rameny a věnuje mi zlý úsměv. On mě pár sekund propaluje pohledem a pak se nahlas rozesmává.
"Co jetu k smíchu?!!" zatínám ruce v pěst.
"Ten tvůj výraz… ale prosimtě! Snad si doopravdy nemyslíš, že jsem ho zabil," ukazuje hlavou směrem k místu, kde Arkarian leží. Jeho tělo mi mizí před očima, jako nějaký… hologram. "Byla to jenom iluze… docela dobrý, ne?"
"Ne."
"Dřív si měla větší smysl pro humor…"
"A tys dřív býval můj bratr," říkám potichu. Christian dlouho mlčí a já mám pocit, že jsem v jeho očích na chvíli zahlédla lítost.
"Stejně mě nedokážeš zabít," konstatuje.
"A ty mě ano?"
"Rose…" vzdychá pobaveně. "Tady jde o moc…"
"Neodpověděl si!" drtím skrz zuby.
"Když to neudělám já, tak Lathenie."
"Věříš si hodně…" Ani nevím, proč mi hlavou problikává obrázek Dillona. "Kde jsou ostatní?!"
"Matt je všechny přenesl do mezisvětí… naštěstí jsem si tě odchytil včas. Ale musím uznat, že je to chytré, s tou spřízněnou duší. Popravdě jsem nedoufal, že na to přijdete." Šokem mi srdce vynechává jeden úder a já civím na Christiana jako na debila. "Snad si nemyslíš, že jsem na to nepřišel! Zapomínáš, že jsme dvojčata… myslíme stejně, takže bylo jasné, že na to přijdeme oba."
"A to je tam bohyně přesto nechá?"
"Nemá v plánu zabít Matta ani Neriah…"
"A oni Lathenii zabít nemůžou?"
"Ti mají jiné starosti," uchechtává se a poté se mu varovně blýská v očích. "Takže se můžeme utkat sami."
"Můj splněný sen," protáčím očima.
"Optimistická jako vždycky… ale co kdybychom to už ukončili?!
"Necháš se zabít?" nadhazuji.
"Ne," usmívá se. "Ale ty ano."
"Co to zase meleš?!" Celé moje srdce naplňuje strach z toho, co přijde.
"Byla by škoda, kdyby tu chyběl náš starší bráška, ne?" povytahuje obočí. Zákeřný lesk v jeho očích se mi vůbec nelíbí.
"Ne," kroutím hlavou. "Rayena do toho netahej!"
"Už se stalo," říká pobaveně a vedle něj se objevuje Rayn. A není na vozíčku! Stojí na sněhu než ničí pomoci a vypadá, že mu to nedělá problém.
"C- co chceš dělat?" ptám se roztřeseným hlasem.
"Pamatuješ, jak bohyně propojila tvoje a Dillonovo tělo a jak jste oba cítili bolest, i když byl zraněný jen jeden?" Nasucho polykám a lehce přikyvuji. "Super! Takže to samé se teď stalo mě s Rayenem!"
"Co…" Chvíli jenom civím, než mi plně dochází obsah jeho slov. Takže teď nemůžu zabít Christiana, aniž bych ublížila Rayenovi.
Jediná tři slova: A do prdele!



kapitola 31

24. srpna 2011 v 22:02 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Pro všechny, kdo tu i po tak dlouhé abcenci zůstali :D


Rayn


Svět se změnil…
Tekl teprve týden od doby, co se Rose a její přátelé vypařili do neznáma, a ta proradná mrcha- ano, Lathenie- už zabila nejmocnější lidi světa.
Americký prezident- mrtvý!
Anglická královna- mrtvá!
Ruský prezident- mrtvý!
A takhle bych mohl pokračovat, až bych vyjmenoval všechny státy a státečky světa.
Aby nastal úplně totální zmatek, zabila i skoro všechny guvernéry, ministry… všechny, kdo by se mohl chopit vlády země a donutit lidi k činům.
Našlo se pár odvážných a odhodlaných lidí, kteří se pokusili semknout ostatní dohromady, popouzeli je k boji, ale všichni skončili stejně… mrtví!
Austrálii zasáhlo silně zemětřesení… v Itálii vybuchla menší sopka a pohřbila dvě vesnice… Maledivy, Lakadivy a ostatní nízko položené souostroví se potopili následkem obrovské vlny tsunami, vyvolané zemětřesením, která zpustošila Indonésii… v Africe napadl sníh a Asii sužují vedra…
Tak tohle Lathenie stihla za týden! Samozřejmě s pomocí mého bratra.
Celý svět už pomalu ztrácí pevnou půdu pod nohama….
Lidé jsou zalezlí ve svých domovech a nevycházejí ven. Bojí se… aby taky ne, když v ulicích hlídkují démoni a zrůdy nepředstavitelných vzhledů. Když náhodou narazí na nějakého člověka venku, prostě ho zabijí. Když ovšem odpřísáhne věrnost bohyni, odvlečou ho někam pryč.
Já, můj táta, Jimmy, Shaun, Laura a Coral jsme založili něco jako… tábor pro lidi v nouzi. Ano, nazvěme to tak, ačkoli nouzi má nyní každý.
"Základna" je náš dům a dům souseda, který jsme spojili sklepy. Za chvíli se protunelujeme k dalšímu domu.
Démoni jsou sice nepředstavitelně krutí, ale jsou tupí jako polena, takže vás do domu pronásledovat nebudou.
Zkráceně celému světu vládne strach a smrt.
Modlím se k samotnému Dartemisovi, aby Rose a jejím přátelům dodal sil a odvahy.
Sedím na svém vozíčku a píši článek na internetu. Nemůžu ostatním pomoct fyzickou prací, tak pomáhám alespoň takhle. Hned si připadám užitečnější. A protože je Jimmy expert před kódy, hesla a zámky, zařídil, že mi bude internet fungovat. Neboural se na nějakou NASA družici, nebo co.
Další spojení s okolním světem je malé rádio na baterky. Elektřina nefunguje a notebook, dobíjíme malou větrnou elektrárničkou, kterou sestavil také Jimmy. Sluneční by byla k ničemu… veškeré sluneční paprsky halí černé mraky.
Shaun a Jimmy rychle zasvětili mého tátu do technik zabíjení démonů. Díky bohu má Jimmy i Shaun jakési magické věcičky. Jimmy vlastní nějaký vybuchující kuličky a Shaun meč. Super meč. Dohromady to ničí démony jedna báseň.
Coral a Laura nejdřív byly neskutečně naštvané, protože jim lhali prakticky o svém druhém životě.
Laura zjistila, kdo doopravdy zabil její dceru a kdo, ten samý tvor, způsobil trápení jejímu synovi, kvůli smrti jeho spízněné duše.
Coral se zase dozvěděla, kdo chodí s její dcerou. První její reakci byl záchvat smíchu, protože popis Arkarianova vzhledu není moc důvěřivý, ale protože si to po zemi náhle chodí démoni, tak proč ne modrovlasí, šest set let staří chlapíci?
Ty dvě se starají spíše o ostatní lidi… vaří a ošetřují jim rány.
Kdyby Lathenie zjistila, že tady ukrýváme guvernéra Oklahomi, který byl náhodou v Angel Falls a Jimmy se Shaunem mu pomohli z průseru, nejspíš by nás všechny zabila. Ne nejspíš, ale určitě.
Jimmy i Shaun ze sebe vydávají všechno. Hlídkují ve dne v noci a nechtějí si dát ani na chvíli oddech. Snaží se zachraňovat, co nejvíc lidí to jde, ale nemůžou zachránit všechny. To prostě nejde.
Oni dva jsou základy naší "domobrany". Ale… jsou jen dva. Můj táta nemá žádnou magckou věcičku od bohů a ani není moc zběhlý v bojových uměních, jako třeba Shaun v šermu. V tomto směru bych byl užitečný, ale… jaksi se nemůžu postavit na nohy. Sice se o to pokouším, ale moje snaha spíše jenom přidělává ostatním starosti.
A co vlastně dělám na internetu? Dávám články na největší sítě všech kontinentů. Zprávy o situaci v Austrálii. Samozřejmě Jimmy vymyslel nějaký krycí systém, díky kterému nikdo nepozná, odkud píši.
Občas se sem tam někdo najde a odepíše, nebo podá informaci o své zemi.
Nejvíc zpětné odezvy chodí z Evropy. Nedávno mi napsala Magdalene DeFoe z Francie. Poslala mi i pár fotek, jak to tam vypadá (kdyby nebyla situace taková, jaká je, asi bych se dobrovolně začal učit francouzsky…).
Zveřejňuji článek o tom, jak se co nejúčinněji bránit démonům (tak, že se s nimi nebudete pouštět do nějakých potyček) a hned se mi pod článkem zobracuje komentář od… bože, to ani nepřečtu… Lenka Macháčková. Česká republika. Ještě, že je její komentář anglicky, jinak by mě z těch zahnutých znamének asi jeblo… předpokládám, že když ta znaménka mají ve jménech, mají je i v normálních slovech.
Z jejích informací mi dochází, že to v její zemi není tak kritické, jako v Austrálii. Ani Francie na tom není nejhůř.
Zajímalo by mě, co je na té pidi zemičce tak extra… vůbec nechápu, proč zrovna Česká republika je toho ušetřena. I když… jejich prezident a veškerá vláda je taky pod drnem. A vlastně jsem to i špatně formuloval. Není ničeho ušetřena, jenom jsou tam následky mnohem mírnější, než tady, ale to se dá jednoduše chápat, když je tu samotný Veridian.
Zvenku se ozývá křik. Během dvou vteřin je Jimmy v obýváku a chystá se jít na pomoc dotyčné osobě. Bere do ruky sáček s vybuchujícími kuličkami a vychází ven. Za ním se hned řítí můj táta a muž, asi stejně starý jako on, kterého před dvěma dny zachránil Shaun.
Dnes je venku mnohem větší rámus, než jindy…
Ani ne po minutě přibíhá do domu ten zachráněný muž s velikou krvavou ránou na tváři.
"Co se tam děje?" vyhrkávám. Každou chvíli se ozývají tlumené výbuchy, ale žádný řev, který jindy démoni vydávají, se neozývá.
"To nejsou démoni! Někdo mnohem horší!"
"Kdo?!"
"Vypadá jako obyčejný chlapec… ale nechává za sebou… hroznou spoušť!" Christian… Mělo mě to napadnout. Jsem ale idiot! Co jsem si myslel… Ví, kde bydlíme…
"Dostaň mě ven!"
"Ale ty…"
"Prosím." Muž chvíli přemýšlí, ale pak mě přeci jenom odváží před dům.
Christian stojí proti mému tátovi a Jimmymu a vypadá, že se s nimi o něčem snaží mluvit. Ale podle Jimmyho zuřivé gestikulace soudím, že to není nic, co by potěšilo.
Všichni tři trhají hlavou mým směrem a Christianovi se po tváři rozlévá úsměv.
"Ále… Rayene! Rád tě zase vidím!" usmívá se.
"Já tebe ne," vrčím na něj.
"Ale to tak! Snažím se být milý… do prdele už mě s tím neser, nebo z tebe bude potrava pro démony!" řve na Jimmyho, který na něj zkouší útočit a Chris ztrácí trpělivost.
"Co tady chceš?" ptám se narovinu. Nemám zájem o nic z jeho strany, i kdyby mi řekl, že mi upekl čokoládový dort.
"Mmm… dejme tomu, že tě potřebuju jako návnadu pro Rose."
"Tak na to ti sere bílej tesák!"
"Já se tě ale neptám…" Jimmy na něj znovu útočí a Christian ho nějakým kouzlem posílá patnáct metrů od nás. Ten náraz je strašně silný a po dopadu se Jimmy nehýbe. Není čas na sarkasmus, ale docela se divím, že Jimmy nevyoral brázdu do silnice, jaká to byla síla…
Christian se zase otáčí na mě a táta si napůl stoupá přede mě.
"Chcete jít oba? Fajn! Ale uvidíme umírat Rose, takže…"
"Velký hovno! Rose ti nakope prdel!" ječím na něj.
"Myslíš? Být tebou, nevsázím se, prohraješ. Jo a ještě něco jsem chtěl…" zvedá ruku a já pociťuji šílené pálení v nohách, které se rozšiřuje do bederní oblasti zad. Pálení po chvíli přestává a Christian mi věnuje další ze svých úsměvů. "Postav se!"
"Co?" mračím se.
"Hele, bráško. Ty nejsi dementní, tak přestaň dělat, že jo. Řekl jsem, aby ses postavil." Sice se mi nechce dělat nic, co řekne, ale i tak ho poslouchám a opatrně se vzpírám na rukách a… udržuji se na nohách. Já stojím, aniž by mě někdo držel!
"Vidíš, jakej jsem hodnej. Tak, a protože jsi mi moc vděčný a chceš mi mou laskavost oplatit, dobrovolně půjdeš se mnou."
"O žádnou tvoji laskavost jsem se tě neprosil! A nikam nejdu!" Je mi jasní, že když prostě bude chtít mě donutit, udělá to, a já s tím nic neudělám, ale takhle alespoň ví, že se jenom tak nevzdám, když budu moct bojovat.
"Ale ale," vzdychá nešťastně. "Už jsem ti jednou řekl, že se tě ptát nebudu."
"Christiane, copak ti na nás nezáleží?" ptá se zoufale táta. Tohle je poslední pokus, jak Chrtovi zabránit v tom, co chce udělat.
"Ale ano, záleží. Proto tě nechám být a Rayn přežije, když nebude dělat problémy… Jo a, tomu rozpláclému hmyzu vyřiď, že stejně zemře!" kýve směrem, kde pořád leží Jimmy. Otevírám ústa k dalšímu vzdoru, ale v tom mi před oči padá černá opona…
 


kapitola 30

19. srpna 2011 v 21:15 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Pro připomenutí... Dartík je krátce po smrti a naše partička utíká směrem na sever...
Kapitoly možná budu přibývat, ale kratší... :D Co říct? Ethan mě velice rozptyluje... :D

Dillon



Matt nás přemisťuje a náhle stojím po stehna ve sněhu. Okamžitě se do mě dává zima. Vítr silně fouká a do obličeje mi naráží ostré a malé vločky sněhu.
Rozhlížím se kolem. Vidím přibližující se postavu. Jakmile je dost blízko, spatřuji Matta. On mi jen ukazuje, ať ho následuji.
Všímám si, že na Matta vločky nepadají. Jako by se ho bálo i počasí. Oči má dál zlatavé barvy a já pomýšlím, že už se mu asi do původní hnědé nevrátí
Snažím se následovat Matta a mám co dělat, aby se mi v té vánici neztatil. Nesnáším tu bílou sračku!
Asi po pěti minutách namáhavé chůze ve sněhu vidím chatu.
Zalézám dovnitř a jsem vděčný za teplo, které vychází z roztopeného krbu.
Kolem něj sedí všichni mí přátelé a někdo se mi hned vrhá kolem krku. Rose! Pevně jí objímám a ona se lehce odtahuje.
Všímám si pohledů všech ostatních, které jenom dokazují, že tohle všechno není jenom špatný sen, ale krutá realita.
Matt nás všechny přejíždí pohledem, jako by skenoval, jestli jsme v pořádku. Má zarudlé oči id slz, ale já se mu nedivím. Je mi ho líto. Nikdo by neměl vidět umírat své příbuzné.
Isabela se tulí k Arkarianovi a ten jí ochranitelsky objímá. Ethan kouká do ohně a zahřívá si dlaně. Neriah přichází k Mattovi a zezadu ho objímá kolem ramen. Dává mu najevo, že jsme s ním.
"Kde jsme?" ptá se Rose po několika minutách tíživého ticha. Tohle je její styl… mluvit, když se nikdo jiný neodváží.
"Asi dva kilometry od města Ambračik. Severní Rusko, pobřeží Severního ledového oceánu je asi tři kilometry odtud," odpovídá bez mrknutí Matt.
"V Rusku?!" vykřikuje. "Krucipísek!" Rychle vytahuje mobil z kapsy od džín a vyťukává nějaké číslo.
"Není signál," oznamuje Matt. Rose s povzdechem hovor ukončuje
"Co tady budeme dělat?" utírá si poslední slzy Isabela.
"Chvíli tady budeme muset zůstat, nabrat síly a pak se vrhnout na L-Lathenii," vyplivává její jméno.
Opět nastává ticho, ale vidím na Rose, že chce něco říct. "Matte, je mi moc líto, c se stalo." Všichni se zarážejí nad její upřímnou poznámkou.
"Děkuju," přikyvuje a vypadá, že je docela vyveden z míry.
"A omlouvám se," šeptá. Čekal jsem, že si Rose bude Dartemisovu smrt vyčítat. "Měli jsme být rychlejší. A teď by třeba mohl žít."
"Rose, Věštbu nezměníš, i kdyby si tam byla celou dobu. Nevyčítej si to, prosím."
Když už to Rose vytáhla, tak si to trochu vyčítám také. Rose hned na začátku říkala, abych použil křídla, ale já jí neposlechl. Zůstal jsem s ní.
"Dillone, já bych zůstal taky. Nikdo z vás za to nemůže. Já zajdu do Ambračiku a chci, aby šel někdo se mnou. Rose, Ethane, nevadí vám to?"
"Můžu jít taky?" zajímám se.
"Ano, byl bych rád."
"Neriah, Isabelo a Arkariane. Zůstaňte tady a zkuste to tady nějak pofackovat. Nahoře jsou dva pokoje, tak bych řekl, že jeden bude pro holky, druhý pro kluky. Měly by tam být spacáky, takže by to chtělo to nějak uspořádat."
"Rozumím," říká Arkarian. Matt dělá menší pohyb ruky a z ničeho nic jsem oblečený v zimním oblečení. Stejně jako Matt, Ethan a Rose.
Vycházíme z vyhřáté chaty a opět se brodíme ve sněhu. Nevím, kudy jdeme, ale jdu za Mattem.
Už si nemyslím, že ho nenávidím, ale silně respektuji. Věřím tomu, že on by Rose nezabil. Věřím, že ho musel Christian nebo Lathenie přinutit. Najednou mi to nějak secvaklo. Chvoal jsem se jako idiot. Nevím, jestli za to může Dartemisova smrt. Ale vážím si ho a věřím, že je ten správný vládce. Že nás dovede k vítězství. Vlastně nikdy jsem o něm jako o vůdci nepřemýšlel. Jo, byl jsem nehoráznej idot!
Po chvíli se dostáváme na něco, co byste možná nazvali silnice. Oproti cestě, kterou jsme procházeli, je na ní jen deset centimetrů sněhu- té bíle sračky. Takže silnice. Jsem zvědavý, jestli tady jezdí auta, nebo kočáry s koňmi.
Nikdy jsem se nedostal mimo Austrálii. Teda, když nepočítám cestování časem… Ale vím, že Rusko není moc bohaté, alespoň ne takové malé vesnice, jako tato.
I po solnici je cesta docela namáhavá a do Ambračiku dorážíme až za hodinu.
Nevím, jestli bych tohle… seskupení domů nazval vesnicí. Je to rozhodně menší, než Angel Falls.
"Matte, kolik tu tak žije lidí?"
"Pod jeden tisíc."
"Aha." Až teď mi dochází, že jsem no… nesmrtelnému vůdci řekl jménem. Dyť i král Richard ho oslovil "pane".
"Dillone, opovaž se mi tak někdy říct!" ušklíbá se Matt
"Chápu… ne, nechtěl jsem říct nic dalšího," usmívám se.
"To je fuk, prostě mi tak neříkejte." Scházíme menší kopec a dostáváme se na miniaturní náměstí. U konce stojí malý, ale hezky zdobený kostelík. Nikde nejsou žádní lidé. Asi budou všichni zalezlé v kostele, Rucko je přeci jenom křesťanská země dodržující tradice.
"Zdrávst vuj!" křičí na nás někdo. Já se otáčím a zjišťuji, že na nás huláká nějaká skupinka kluků. Sakra, ani jsem si jich nevšiml! Matt jim něco odpovídá, samozřejmě rusky. Sice nevím, co právě řekl, ale ty kluci čučí na Rose. Provrtávám je pohledem a chytám Rose za ruku. Nevím proč, ale oni vyprskávají smíchy… rozbiju jim hubu a…
"Matte, kam jdeme?" stará se Ethan a ruší tak tok mých násilnických myšlenek.
"Musíme nakoupit nějaké jídlo a pití."
"Proč si nepoužil kouzla?"
"Snažíme se před Lathenií skrýt a takhle by nám to nevyšlo, kdybychom používali naše schopnosti. Hned by nás vyčmuchala."
Přicházíme do menšího, ale dobře zásobeného obchodu. Docela se divím, že je vůbec otevřeno. Matt nám dává pokyny, co máme kdo vzít.
Při cestě zpátky se nikde moc nezastavujeme
Když dorážíme zpátky i s nákupem, obloha se rychle zatahuje. Mraky jsou skoro černé a zase začíná hustě sněžit.
Ještě chvíli stojím na verandě a pozoruji blížící se bouři. Mám pocit, že čím je bouře blíž, tím je větší mráz.
"Dillone," volá Matt a já okamžitě jdu dovnitř. "Chtěl bych vám říct, že budu muset zablokovat schopnosti všech tady. Lathenie by nás mohla snadno najít. Tři nesmrtelní, dva napůl nesmrtelní… to je obrovská síla. Naše schopnosti jsou teď proti nám."
"Takže… už nebudu moct pohybovat věcmi myšlenkou?"
"Ne. Ale bude to jen dočasné."
"Na jak dlouho?" ptá se Isabela.
"Dokud nevymyslíme, jak zvítězit nad Lathenií. Ta bouře je její práce. A bude dál pokračovat, dokud lidstvo nesrazí na kolena."
"Ta Věštba," šeptá Neriah.
"Správně. Během několika hodin se lidé dozví o Lathenii a jak znám lidskou povahu, nebudou chtít dobrovolně podléhat její tyranii. Budou se bránit, ale ničeho nedosáhnou. Jak už jsme se dozvěděli, danou část Věštby vždy spustí nějaký faktor. Myslím, že tady půjde o přírodní katastrofy. Jedna z mála věcí, které lidi nezastaví a ze zoufalství se bohyni nakonec pokloní."
"A pak jdeme na řadu my," mračí se Ethan.
"Jo, dost jsem o tom přemýšlel… další část Věštby sice mluví o tom, že se Rose a Christian setkají…"
"Matte, promiň, že tě přerušuju, ale já… nikdy se neodhodlám k tomu, abych Christianovi ublížila, natož pak, abych ho zabila," mluví potichu Rose.
"A myslíš, že on by ti ublížil?"
"Já nevím… vůbec se v tom nevyznám."
"Rose, mě je strašně líto, co ti teď řeknu, ale Věštba se neplete, nedá se změnit. Christian je na straně Lathenie… můj otec je mrtvý. I když si teď myslíš, že Christianovi nic neuděláš, nebo on tobě, jeden z vás tak jako tak zemře. Jeden z vás se k tomu prostě odhodlá a ten bude vítěz."
"Já ti věřím," říká mu a dál už mlčí. Cítím, jak se v ní mele spoustu pocitů a snaží se udržet v klidu.
Nezlobím se na Matta, že jí to tahle přímo ochránil. Byl jenom upřímný…
Matt nám po jednom začíná blokovat naše schopnosti. První na řadu šel dobrovolně Arkarian. Když Matt dokončil svou práci, Arkarian se tvářil tak nějak překvapeně.
V té chvíli, kdy Matt blokuje mé schopnosti, cítím, že mezi mě a schopnosti staví jakousi bariéru. Pořád tam jsou, ale nemůžu je používat.
Jako poslední si je Matt blokuje i sobě. Ale nezdá se, že by chtěl skončit válečnou poradu.
"Tak to bychom měli… Ethane, zjistili jste, jak přivést Rochelle zpátky?"
"Ano… tak nějak."
"Co máš?"
"Jenom další hádanku… nebo spíš věty," nadechuje se nahlas čte. "Cit stejně pevný jako skála. Místo věčně smrti plné. Smrt nekončícího života vzkřísí ztraceného bojovníka." Nastává dlouhé ticho.
"Někdo nějaký nápad?" ruší Matt dusivé ticho.
"Pojedeme větu po větě… můžu?" ptá se Arkarian a Ethan mu podává list papíru. Chvíli ho studuje a pak říká. "Není to napsané ve formě básně, ani další Věštby. Jsou to prostě jenom… věty. Cit stejně pevný jako skála."
"Láska," odpovídá bez váhání Neriah.
"Láska, kterou Ethan stále cítí k Rochelle," přikyvuje Matt.
"Místo věčně smrti plné…"
"To zase bude mezisvětí, nebo podsvětí…" hádá Isabela.
"Rose, tys viděla Rochelle, když jsi šla pro Dillona do mezisvětí, ne?" Rose jenom přikyvuje. "Takže mezisvětí."
"Smrt nekončícího života… to je trochu složitější." Můj mozek se rozjíždí na plné otáčky, ale ne, že by mi to k něčemu bylo. Neriah opět boduje. Je vážně moc chytrá.
"Nekončící život… to je jasné, jako noc. Jde přeci o nesmtelného." V místnosti nastává ticho jako v hrobu. Takže jestli to správně chápu… v mezisvětí musí zemřít nějaký nesmtelný, aby to oživilo Rochelle. Máme tu tři nesmrtelné. Matt, Neriah a Rose. Arkarian a Isabela mají jenom schopnost pozastavené stáří, takže se to na ně nevztahuje.
"Tohle nejde," šeptá Ethan, ale i tak ho všichni jasně slyšeli. Očima propaluje podlahu a po chvíli se je odhodlává zvednout. "Nemůže zemřít nikdo z vás tří, aby to zachránilo Rochelle." Je na nic, vidět ho takhle zničeného. Pro svojí spřízněnou duši by udělal cokoli… skoro cokoli. Jediné, co by nedovolil, by byla smrt jeho přátel.
"Jasně, že jde," pronáší plameně Rose. "Nikdo z nás umírat nemusí. A přesto to Rochelle zachrání."
"Nerozumím ti," mračí se Arkarian.
"Co kdybychom nalákali Lathenii a Chrise do mezisvětí? Tam proběhne poslední bitva a jestli se podaří je tam dostat, je jasné, že se Rochelle vrátí. Bitva proběhne tak jako tak, jenom nevíme, kde. A jak Matt řekl, já nebo Christian zemřeme… on je taky nesmtelný. Ať výsledek dopadne tak nebo onak, jeden nesmrtelný zemře." Všichni překvapeně valí oči a Ethanovi se v nich blýská naděje a ostatní mlčí. Takže nemusí zemřít nikdo z našich přátel, a přesto Rochelle ožije. Jo, dneska mi to fakt pálí…
Dobrá lest, s tím mezisvětím.. Lest?! A lstí se zrodí ztracený život… Takže tím máme Věštbu rozluštěnou.
"A co bude dál?" zajímá se Isabela.
"Musíme vymyslet, jak zajistit, aby Rose přežila střet s Christianem a tím pádem, abychom vyhráli," prohlašuje pevně Matt.
"Brnkačka," vzdychá Rose.

Zlé svědomí

19. srpna 2011 v 14:03 | Chloé |  Vše ostatní
Já vím, já vím... zasloužila bych pěstí do břicha, že jsemna SČ psoední dva měsíce tak regulérně srala, ale... :D
Nebudu se vykecávat na svůj eror a rovnou řeknu, že na vás nekašlu. Teda na ty, co sem ještě zabloudí :D
Takžéé... další kapitola bude :D Bude sice krátká, ale za to hned přibyde další :D
Díky všem, kteří zůstali :)


kapitola 29 2/2

19. června 2011 v 18:16 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota

Svou pozornost ale stáčím na člověka, který vchází dovnitř. Matt! Bože, kde byl celou tu dobu?!
"Matte!" vykřikuji. Moje naděje je zase pryč.
Bohyně na Matta útočí s brutální silou v čele se vztekem. V ruce se jí objevuje zlatá dýka. Matt je v šoku z toho, co se tu najednou děje a zkoprněle zůstává stát na místě. Jediné, na co se zmáhá, je schovat Neriah za sebe a dělat jí tak lidský štít. On šel pro Neriah!
Lathenie už je jen dva metry od něj.
Vše se stává během tří vteřin.
Lathenie se napřahuje a já pozoruji, jak očima klouže na místo, kde stál Dartemis a vidím, jak se pro sebe zle usmívá. Dartemis už tam není.
Ne! Do očí se mi valí slzy, když vidím, s jakou lehkostí zajíždí Dartemisovi dýka do srdce.
Přesně na místo, kde mu bije srdce. Posledních pár úderů…
Matt zachytává tělo svého otce a se slzami v očích s ním jde opatrně k zemi.
Celý sál je strnulý, ale já a Dillon se rozbíháme za Mattem a Dartemisem. Jen vzdáleně registruji Fabiana, který běží za námi.
"Tati!" říká Matt potichu a teď už mu slzy stékají po tvářích. Je to poprvé, co jsem ho slyšela říct Dartemisovi, tati. "Neodcházej! Isabela tě vyléčí a…"
"Matte," zadržuje ho. "Já jsem minulost. To vy jste budoucnost. Vyhrajte bitvu a zachraňte svět. Věřím, že se o Organizaci dobře postaráš. A synu, nezapomeň, že když voda dosahuje až k ústům,… hlavu… vzhůru." Dartemis naposledy vydechuje a zavírá oči.
"Tati! Prober se, tati!" třese s Dartemisový tělem Matt.
"Tatínek se už neprobere," směje se Lathenie. Matt zvedá uslzenou tvář k Lathenii. Jeho oči svítí zlatavou barvou a je v nich tolik vzteku a bolesti, že Lathenie při pohledu do nich, ustupuje o krok vzad. Mně po zádech přejíždí mohutná vlna strachu. Taky dělám krok od Matta stejně jako všichni shromáždění kolem něj. Všichni, včetně mě, na něj hledí s velikým respektem a strachem v očích.
Kdyby všechen svůj vztek směřoval jen mně, byla bych na místě mrtvá. Místo mě ale pohledem propaluje bohyni a pevně zatíná ruce v pěst.
V sále je ticho a všichni pozorují Matta, který nyní nezná nic jiného, než vztek, bolest a… pomstu.
Před Mattem se objevují všichni členové Tribunálu v čele s králem Richardem.
"Můj pane," říká Mattovi a stáčí pohled k zemi. "Musíte se svými přáteli utéct a někde se schovat."
"Já musím udělat něco jiného," cedí skrz zuby a šlehá po bohyni pohledem.
"Jste naše poslední naděje. A činy vedené vztekem nejsou rozumné. Musíte utéct. My je zdržíme." Matt vypadá, že přemýšlí a Lathenie čeká, jak bude reagovat. Vypadá to, že si bohyně situaci užívá a chce naštvat Matta ještě víc. "Tak co uděláš? Touha pomstít se je v tobě obrovská. Do toho!"
"Dartemis by nechtěl, aby ses mstil," ozývám se potichu. To je prostě můj styl. Začít mluvit, když nikomu do řeči není. Matt se na mě otáčí. V očích se mu nebezpečně blýská, ale stojím si za tím, co jsem řekla. S pevným výrazem se mu dívám do očí a čekám buď apokalyptický výbuch vzteku, nebo že se uklidní.
"Nechtěl," stáčí zrak k podlaze a pak se dívá na Richarda. "Dobře."
"Hodně štěstí, můj pane." Ten dovětek je neobvyklý, ale uvědomuji si, že právě Matt zastupuje padlého Dartemise a hlavně, že mu právem patří. To on nám teď velí.
Je rozhodnuto. Utečeme. Neriah prochází dveřmi a hned za ním Dillon a Fabian. Matt se ještě ohlíží po Dartemisovi. Já mu pokládám ruku na rameno a při pohledu na nově rozbouřený boj, šeptám: "Musíme jít."
"Jo," přikyvuje a my také odcházíme.
"Co s těmi třemi v paláci?" ptá se Dillon.
"Já vás teď přemístím k Arkarianovi a zajdu pro ně." Matt je teď vůdce se vším všudy. Všechno, co jsem k němu kdy cítila, je teď pryč a začínám si budovat úplně nové city. Hlavně respekt.
"Fabiane!" řve někdo a my se otáčíme.
"Antonio! Co tu děláš?" zajíká se vztekem Fabian.
"Jdu za tebou!"
"Také jsem tě hledal." Fabian ruší náš kruh, který se Matt chystá přemístit. Chytám ho za zápěstí. "Rose, děkuji ti za všechno. Ale tohle musím vyřídit já. Jestli přežiji, budu bojovat až do konce po boku vašich vládců." Matt nás přemisťuje a my se ocitáme v Arkarianově pracovně.
Dochází mi to až teď. Fabian a Antonio jsou bratři.
Matt okamžitě mizí a v místnosti jsem jen já, Dillon a Neriah.
Neriah se valí slzy po tvářích a Dillon je lehce zraněný na levé ruce. A já? Já vytahuji mobil a vytáčím Rayenovo číslo. Zvedá to hned po prvním zazvonění.
"Rose?! Jsi v pořádku?"
"Nic mi není," polykám knedlík v krku. "Ale Dartemis je mrtvý. Rayene, jeďte s tátou co nejdál od Angel Falls! Zkuste si sehnat letenky do Evropy."
"A co ty?"
"Já nevím. Matt už má plán. Ještě zavolám a pozdravuj…"
Najednou se signál ztrácí, protože se Matt objevuje v místnosti. Společně s Isabelou, Ethanem a Arkarianem.
"Kam se přemístíme?" ptá se potichu Isabela.
"Někam, kde nás snad Lathnenie hledat nebude…" odpovídá Matt.
Mně se hrnou slzy do očí, dneska už po několikáté. Tenhle útěk je pro mě jako porážka. Ale musíme začít znovu.
Já začínám pochybovat o tom, že máme naději vyhrát.
"Naděje umírá poslední," usmívá se smutně Matt.

kapitola 29 1/2

19. června 2011 v 18:14 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Lidi, omlouvám se za to rozdělení kapitoly, ale blog. cz má omezenou kapacitu a já jí překročila, tak to musím nakouskovat :/
A děkuji Ajce, která kapitolu opravila :)



Přibíhám domů a skoro vyrážím vchodové dveře.
Celou cestu sem jsem běžela, jak rychle jsem jen mohla.
Poté, co se stalo Rayenovi, už nikdy nedovolím, aby se něco podobného stalo mé rodině. Jsem odhodlaná udělat cokoliv, aby se to neopakovalo.
Dillon celou cestu běží se mnou a je mojí tichou oporou.
"Rose, děje se něco?" Když spatřuji živého a zdravého tátu, nesmírně se mi ulevuje.
"Ne, jen jsem se musela ujistit, že jste v pořádku. Kde je Rayn?"
"U sebe v pokoji. Vážně ti nic není?"
"Ne, jsem v pořádku. Ale… Lathenie vyhodila elektřinu po celém světě."
"Proč by to měla dělat?" mračí se.
"To nikdo neví," vzdychám.
"Určitě se to vysvětlí," usmívá se povzbudivě. Já ho nechápu! Za každé situace je dokonale klidný a nikdy mi neřekl něco ve smyslu: Ty to nezvládneš, nebo: To sama neuděláš.
Vždycky mě podporuje a dokonale mi věří. "Nedáte si něco k snědku?"
"Ne, díky."
"Nechcete raději pomoct s tím gaučem?" ptá se Dillon. Táta se sice snaží, seč může, ale i tak na podlaze pořád stojí tak jeden-dva centimetry vody. Když jsem sem přišla ze školy, bylo jich tu ale skoro deset!
"To by bylo fajn," přikyvuje. Dillon to se svojí supersilou zvládá levou zadní a po chvíli je náš menší gauč nahoře v patře. S taťkou bych to asi nezvládla odnést ho tam. "Pořád si nemůžu zvyknout, že by si to natřel i Spidermanovi."
"O tom pochybuju, ale děkuju vám," zubí se Dillon.
"Kdyby něco, budeme nahoře," chytám ho za ruku a táhnu do patra. Že bychom měli chvíli pro sebe?
"Nemyslíš, že bychom se měli vrátit?" směje se.
"Možná… Za chvíli," usmívám se a zavírám dveře od svého pokoje.
Idylická myšlenka, že bych mohla dostat alespoň pusu, se okamžitě rozplývá a já začínám hořet mocným vztekem.
Christian se opírá o stěnu, ruce má založené v kapsách, přidrzle se usmívá a v očích se mu zle blýská.
"Co tady chceš?" syčím zlostně.
"Proč hned tak zlý tón? Člověk přijde na zdvořilostní návštěvu a oni mu to takhle oplácejí," vzdychá pobaveně. Dillon mě trochu schovává za sebou. Doslova cítím, jak napíná svaly. Je připravený k boji. Christian vidí, že pořád čekám na odpověď a znovu vzdychá. "Chtěl jsem vidět tebe, Rayena a tátu."
"Ale my tě vidět nechceme!"
"Škoda, ale stejně si tady budu muset chvíli pobejt."
"Jenom tu chvíli, dokud tě nenakopu do zadku!" Dělám krok k němu.
"Pořád stejně výbušná. Ale oba to víme, tak to konečně nahlas uznej. Ty mi neublížíš."
"Po tom, cos provedl Rayenovi, jo!"
"To, co se mu stalo, mě mrzí. Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo, ale neměl se do toho motat," krčí ledabyle rameny.
"Myslíš, že ti věřím, že tě to mrzí? Tobě nevěřím už ani nos mezi očima!"
"A pořád stejně vtipná. Ale no tak! Proč tak nenávistný výraz? Přišel jsem si popovídat, ne vám ublížit."
"A ty bys mi zvládl ublížit?" obdařuji ho zákeřným úsměvem. Jasně, že by to zvládl, když skoro zabil Rayena, ale chci to slyšet od něj.
"Ale Rose. Stačí, aby se něco stalo jemu, a už jsi schopná udělat cokoli, abys mu pomohla," ukazuje bradou na Dillona.
Chris má stále ruce v kapsách, ale cítím, jak používá svou moc. Nemám tušení na co, ale divím se, že místnost nevybuchla.
"To není odpověď!"
"Hm, jak se to vezme," šklebí se, ale pak se mi upřeně dívá do očí a nasazuje vážný výraz. "Ale stejně se k tomu budeme muset odhodlat. Určitě už jsi přišla na to, o koho jde v té Věštbě, kterou jsem napsal."
"To jsi byl ty?!" V tom případě musí všechno vědět! Jak oživit Rochelle a kdo z nás dvou zemře.
"Ne, nevím. Kdybych věděl, jak ta bitva dopadne, nečekal bych, až bohyně spustí druhou část Věštby."
"Jak si ji mohl napsat, když nevíš, jak to celé skončí?"
"Ve spánku."
"To je k smíchu," odfrkuji si.
"Ani ne. Jsou lidé, co ve spaní čtou knihy. Do písmene ti převypráví obsah, ale neví nic o tom, že by tu knihu přečetli. A já po kouscích sepsal Věštbu."
"Říkal jsi, že Lathenie musela spustit druhou část Věštby… o co jde?" ptá se Dillon a Christian ho obdařuje temným úsměvem.
"Přemýšlej… Vládce zla a posel dobra."
"Vládce je Lathenie."
"Bravo! A co ten posel?"
"Nějaký člověk, který je na naší straně…"
"Člověk? To by to bohyně měla moc jednoduché, kdyby to byl obyčejný člověk." On nám to tady snad všechno vyslepičí. Ale zdá se, že je to jeho záměr.
Zase se mi stává jedna věc. Nápad přichází sám od sebe a mně se skoro zastavuje srdce.
"Dartemis," šeptám.
"Gratuluju! Přišli jste na to dřív, než jsem čekal."
"To ne! To nejde! On nesmí zemřít!" vykřikuji.
"Může, dokonce musí, aby se druhá část Věštby naplnila."
"Oni nedovolí, aby ho Lathenie zabila!"
"Kdo oni? Matt nebo Neriah?" usmívá se ještě víc zle.
"Ty hajzle! Všechno to bylo dopředu naplánované!"
"Jistě, jako vždycky všechno. Museli jsme vás rozdělit, protože vím, že tomu Ar- ar- no někomu by došlo, o co se Lathenie pokouší, a taky jsem věděl, že vás do paláce půjde víc, že nenecháte jít Ethana samotného. Za cenu toho, že se dozví, jak oživit jeho spřízněnou duši, jste Dartemisovi podepsali rozsudek smrti." Už se chystám něco říct, ale Christian mě zaráží. "Ještě chvíli tu musíte se mnou vydržet. Dartemis zemře, to je jasné, ale mohli byste to dost zkomplikovat, a to nikdo nechce."
"Myslíš, že tu budeme jen tak stát?!" vrčím na něj. Situace se začíná vyostřovat.
"Být tebou, Rose, tak nic nezkouším," mhouří oči. Taky cítí vypjatou situaci.
Ale já už se rozhodla. Jestli ztratíme Dartemise, je všechno v tahu. Všechna naděje na záchranu světa bude pryč. Tyhle myšlenky si ale pečlivě hlídám.
Pozoruji Christiana a odhaduji, kdy bude nejlepší zaútočit, ale on mě moc dobře zná. Je v maximálním střehu a dává si veliký pozor.
"Co si to vyřídit ručně, bez kouzel?"
"Nejsem úplně blbej! Vím, co dokážeš." První, kdo se na něco zmáhá, je Dillon. Používá křídla a mizí. Hned na to se objevuje vedle Christiana a ohání se po něm. Chris se ale uhýbá a nezdráhá se použít kouzla.
To už ale zasahuji já. Naučila jsem se toho dost na to, abych alespoň na chvíli Chrise zadržela.
Než mu z rukou stíhá vyšlehnout blesk, tvoří se kolem něho ohnivý tunel. Christian vykřikuje, ale oheň rychle mizí.
Dillon už na něj znovu útočí ručně a já mu přibíhám na pomoc. Chris se znovu chystá použít kouzlo, ale já ho chytám za zápěstí a měním tak směr proudu energie, který propaluje podlahu!
Poznávám, že v boji moc zběhlý není. A já děkuju bohu, že jsem se tenkrát přinutila jít na lekce karate a sebeobrany.
Podrážím mu nohy, ale znovu se uchyluje ke kouzlům. Z podlahy vyrůstá silný kořen, který se mi pevně omotává kolem zápěstí a ostře se mnou trhá.
Škubu rukou, jak nejsilněji mohu, ale kořen je vážně silný a pevný. Dillona uvěznily kořeny na zemi a pevně se utahují kolem jeho těla. Christian mi věnuje zlý úsměv a v ruce se mu objevuje dýka.
"Říkal jsem, ať nic nezkoušíš," Vydává se směrem k Dillonovi, který dál zápasí s utahujícími se kořeny. Ale vidím na něm, že to jen hraje. Dillon využívá šance a hraje bezmocného.
Když stojí Christian až u něj, napíná svaly a používá svou supersílu. Kořeny se přetrhávají a Dillon vykopává Christianovi nůž z ruky. Podráží mu nohy a chystá se mu zasadit poslední ránu. Nechci, aby Christiana zabil, a pak mi dochází, že on ho zabít nemůže. Chris je nesmrtelný.
Dillon ho i tak jednou ranou do zátylku posílá do bezvědomí. Bere odhozenou dýku do ruky a přeřezává jí kořeny, které drží mě.
"Táta a Rayn musí odtud pryč!"
"Jo," přikyvuje Dillon. "Já dojdu pro Rayena a ty běž varovat tátu."
"Dobře," sbíhám schody. Táta se pořád snaží odčerpávat vodu z obýváku. Christian určitě použil nějaké kouzlo, aby neslyšeli nic z toho, co se odehrálo nahoře. "Tati! Ber klíčky od auta a startuj! Musíte s Rayenem okamžitě pryč!" Taťka neváhá ani vteřinu. Dillon už s Rayenem na vozíku sjíždí schody.
Naše menší "evakuace" je vážně superrychlá. Během jedné minuty už táta a Rayn sedí v autě.
"Odjeďte někam z města."
"Kam jdeš ty?" mračí se Rayn.
"Já musím do Athén. Dartemis je ve smrtelném nebezpeční. Musíme ho varovat," vysvětluji.
"To už zase budeš riskovat život pro někoho jiného?"
"Rayene, já musím. Je to… můj osud. Ale neboj se, nic se mi nestane. Domů se v žádném případě nevracejte, dokud vám nedám vědět."
"Dej na sebe pozor," říká táta a já poprvé v životě vidím, že o něčem pochybuje. Pochybuje o tom, jestli mě má pustit, nebo raději narvat násilím do auta.
"Dám, tak už jeďte." Táta rychle šlape na plyn, než si stíhá rozmyslet druhou možnost, o které jsem zauvažovala.
Když jsou z dohledu, oddechuji si. Je o ně postaráno a jsou relativně v bezpečí. To je vše, na čem mi teď záleží.
"Rose, musíme jít," chytá mě Dillon za ruku a povzbudivě mi ji tiskne.
"Dillone, použij křídla. Já tam doběhnu tak za dvacet minut a to už by mohlo být pozdě."
"Ne, půjdeme spolu."
"Dillone! Ty se tam můžeš dostat brzy, tak to prostě udělej!" utrhávám se na něj. Rychle si ale uvědomuji, že to přeháním. "Promiň. Ale já nechci, aby se Dartemisovi něco stalo."
"Já taky ne, ale slíbil jsem si, že tě neopustím a nedovolím, aby se ti něco stalo."
"Ale…"
"Rose, já už se rozhodl," usmívá se smutně.
"Tak jo, ale rychle," vzdychám a během se vydáváme k hoře.
Já a naštěstí i Dillon jsme zvyklí na fyzickou zátěž a tak nemáme problém běžet dlouho a rychle.
Ale i tak tam dobíháme až něco po dvaceti minutách. Před horou čeká Matt a mě napadá, jestli už mu to došlo, nebo je jen prostě venku.
"Matte! Musíme do Athén! Hned!" volám hlasitě. On se mračí a já s Dillonem k němu konečně přibíháme. Je to kruté, ale budu to muset na něj vybalit.
"Rose, co se děje?" mračí se ještě víc.
"Ten posel dobra… jde o Dartemise! Musíme do Athén."
"Jak víš, že jde o něj?"
"Christian byl u nás a řekl mi to."
"Jdeme," přikyvuje a vcházíme do hory. "Nestalo se vám něco?"
"Ne, jsme v pohodě, prosím, hlavně rychle." Jakmile dokončuji větu, země se začíná silně otřásat. Nezvládám se udržet na nohách a padám na zem. Dillon také končí na zemi a jediný Matt se udržuje na nohách. Ze stropu padají proudy prachu a s nimi i malé kamínky. Nejsou velké tak, aby nám mohli ublížit, ale to všechno může přijít a já tu nehodlám čekat a zjišťovat to.
Matt nás přemisťuje do Athén. Objevujeme se rovnou v paláci. Tady to znám! Bez váhání se rozbíhám směrem ke dveřím, které vedou do velkého kruhového sálu. A modlím se, aby tam Dartemis byl.
A protože jsem Rose Petersonová, tak tam nemůžu jen tak normálně přijít.
Vrážím do dveří jako neandrtálec a divím se, že zůstaly v pantech, ale co.
Ha! Dartemis stojí uprostřed místnosti a vypadá to, že něco řeší s členy Tribunálu. Všichni trhají hlavou mým směrem.
"Rosemarie?" zvedá obočí Dartemis. "Co tě k nám přivádí?"
"Jste v nebezpečí! Ta druhá část Věštby… jde v ní o vás, pane. Můj bratr- Christian- byl dnes u nás doma. Pověděl mi, co to znamená. Nemohli jsme přijít na to, kdo je posel dobra. Jste to vy!" vydávám ze sebe jedním dechem a dává mi zabrat nepoužívat sprostá slova.
Slyším ostré lapání po dechu a někteří členové na mě valí oči. Hází po sobě divné pohledy, jako by mi nevěřili.
"Rose, my ti věříme," ozývá se král Richard.
"Tak co je za problém?!" vykřikuji.
"Je velice nepravděpodobné, že by se sem dostal kdokoli z jiné strany."
"Ne, to ne! Je to pravda," otáčím se na Dartemise. Christian musel použít nějaké kouzlo i na mě. "Prosím, věřte mi. Píše se tam, že se utkáte s Lathenií a… prohrajete."
"Další nepravděpodobná věc," pronáší sir Syford.
"Proč mi sak- ehm nevěříte?!"
"Copak to nikdo z vás nevidí?" stoupá si lady Arabella. Mluví dokonale klidným a vyrovnaným hlasem. "Ta dívka má upřímné oči a lež, která se odráží v očích, je jasná na dálku."
"Máte pravdu, lady Arabello," přikyvuje Dartemis. "Děkuji, že jste nám otevřela oči a pomohla překonat kouzlo Christiana na obamalutění mysli." Teď svůj zrak upírá na mě a všechen vztek a zklamání je pryč. "Děkuji za varování, Rosemarie. Jestli je ale ve Věštbě psáno, že prohraji, bude tomu tak a ani já tok událostí nezměním."
"Ale, pane, můžete se třeba někam schovat."
"Rose," usmívá se. Je to poprvé, co mi řekl zkráceninou mého jména. "Mám- li zemřít, zemřu, ale s hlavou vztyčenou."
"A co Matt?" zkouším ho obměkčit a doufám, že když uslyší jméno svého syna, rozmyslí si to. Mám slzy na krajíčku, protože je naprosto smířený se smrtí.
"Matt už je skoro dospělý a je na čase, aby vzal Organizaci pod svá vlastní křídla."
"To přece nejde! Vy byste…" zastavuji se, protože se země opět chvěje.
Uprostřed místnosti létají blesky a soustředí se do jediného místa ve vzduchu. Objevuje se něco jako malý modrý kotouč, který se dál zvětšuje. Místnost je plná elektřiny. Doslova jí můžete cítit. Modrý kotouč už má průměr tak dva metry a vystupuje z něj ruka! Pak část obličeje a noha. Nakonec z něho vychází celá bohyně. A za ní zástup vojáků.
Pro mé překvapení se hned nezaměřuje na Dartemise, ale na mě.
"Kde je Christian?" křičí.
"Tam, kde by měl být doopravdy," šeptám spíše pro sebe. Ale vidím na Lathenii, že zuří. Stejně se ale pak obrací na Dartemise a obdařuje ho zlým pohledem.
"Udělej to, co udělat musíš," říká silným a klidným hlasem Dartemis. "Ale neublížíš nikomu jinému v této místnosti, ani v celých Athénách."
"Nejsi zrovna v pozici, kdy si můžeš vybírat. S Lorianem byla větší zábava."
"Já nejsem Lorian. Proto s tebou půjdu dobrovolně."
"Milé, ale naivní," usmívá se pro sebe. "Když už jsem se sem konečně dostala, životy šetřit nebudu." Tohle už je na mě moc. Nemůžu se dívat, jak se Dartemis nechá dobrovolně zabít. Stoupám si před něj, a i když nemám žádnou zbraň, probodávám bohyni pohledem.
Je mi jasné, že kdyby Dartemis chtěl, tak by ji prostě a jednoduše oddělal, ale já mu chci dát najevo, že to bez boje nevzdám. Bohyně znovu stáčí zrak na mě. "Ty přežít musíš, tak se nesnaž chránit někoho, kdo o to ani nestojí." Tvrdošíjně kroutím hlavou a cítím, jak si někdo stoupá vedle mě. Pohlížím na Dillona, který se povzbudivě usmívá.
"Rose, Dillone, já si vážím…"
"Můj pane," přerušuji ho a nabírám vzduch do plic. "Nic ve zlém, ale buďte zticha. Bez boje vás nedáme a ona rozpoutá krveprolití tak jako tak."
"Chytrá holka," chválí mě Lathenie. "A má pravdu. Samozřejmě bude lepší, když se necháš zabít, ale… mám boj ráda. Svět, jaký ho známe, tímto okamžikem končí, bratře." Lathenie dává pokyn svým vojákům a ti se vrhají na členy Tribunálu. Oni se okamžitě začínají bránit a v tu chvíli se strhává bitva. Otáčím se na Dartemise a ten povídá: "Děkuji ti, Rose. Budu bojovat, ale ty máš teď být jinde!
"Slibujete, že to nevzdáte?"
"Slibuji," usmívá se. Já se rozhlížím po místnosti, kde se bojuje na život a na smrt. Nemám sice u sebe žádnou zbraň, ale budou mi muset stačit léta tréninků. Nebo alespoň pak nějakou najdu.
Prvního člověka v nesnázích si všímám brzy. Lady Devine bojuje jako lvice, ale nachází se blízko toho modrého portálu, odkud vychází stále víc a víc vojáků.
Přibíhám jí na pomoc a srážím k zemi prvního, o kterém si myslím, že představuje hrozbu.
Nehodlám zabíjet, jen je vyřazovat ze hry, teda maximálně omráčit.
Ale ještě před tím, než chci vojáka poslat do sladkého nevědomí, všímám si jeho výrazu v očích. Je vyděšený. Vypadá tak maximálně na sedmnáct a má hezké modré oči. Moje ruka se zastavuje a nějak se nemůžu donutit ho praštit. Nakonec ho ale nechávám být.
"Děkuji," říká potichu. "Jsem Fabian."
"Nemám čas na seznamování," vrčím a s dalším vojákem už slitování nemám.
"Rose, pozor!" křičí lady Devine, ale já už jen vidím, jak ke mně běží voják s dlouhým mečem. Nemám čas uhnout, tak očima hledám Dillona. Něco na mě křičí.
V tu samou chvíli zasahuje Fabian. Sráží vojákův meč stranou a nemilosrdně ukončuje jeho život.
"Díky, jsme si kvit."
"Cože jsme si?" nechápe.
"To je jedno," mávám rukou. "Uteč, jestli chceš, nebo zůstaň a bojuj s námi."
"Zůstanu," rozhoduje se rychle.
V tom se všechno kolem zastavuje. Lidé přestávají bojovat a ohlížejí se na místo, kde bojuje Dartemis a Lathenie
Energie obou se mísí dohromady a všechny nás naplňuje. Dartemis nevypadá, že by prohrával. Ba dokonce si vede líp než bohyně. A ona to ví. Vidím na ní, jak pění vzteky.
Dartemis ji jedním svižným a zkušeným pohybem odzbrojuje a mně svítá nová naděje. Ta Věštba se musela splést…

kapitola 28

16. června 2011 v 18:52 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Ahijte lidičky! :)) Než se dáte do čtení další kapitoly, chtěla bych jen předem upozornit :DDD
Myslím, že tahle kapitola je celkem o ničem, jen to slouží spíš jako pojítko ke kepitole další a je i docela krátká, tak se nezlobte :D A ještě bych chtěla zmínit, že jsem se překonala! :D Tady nemučím, nezabíjím a ani tam není skoro ždáná akce :D to si ale vynahardím v kapiole 29, kterou už přepisuju :D
A moc bych chtěla poděkovat Ajce, která trpělivě opravila moje překlepy a chyby, co jsem napáchla v původním dokumentu :DDDD

Isabela


Arkarian okamžitě svolává další superrychlou poradu kvůli tomu, co řekla Rose. Ale tentokrát tu není Jimmy a Shaun. Museli z Athén odejít a takhle narychlo je sehnat nejde.
"Jsem si naprosto jistá, že to tak je." Dillon od doby, co se dozvěděl Rosinu teorii, zarytě mlčí. "A bohužel to dává i větší smysl. Dvě duše spojené poutem pevným."
"Jste dvojčata, to je to poutu," lapá po dechu Neriah.
"Zdánlivě rozdělené osudem předem určeným. To je část, která asi měla sloužit jako návnada. Ano, já a Dillon jsme byli na chvíli rozdělení, ale píše se zdánlivě. To znamená mou nenávist k Christianovi. To, že ho nenávidím, roztrhlo to pouto, ale dál jsme dvojčata. To nikdo nezmění. Ten osud… Lathenie přeci říkala, že na nás měla spadenu už od dětství. Osud předem určený. Každý z nás je na jiné straně," vychrluje ze sebe Rose.
Tak teď už to dává mnohem větší smysl, než teorie s Rose a Dillonem. Všichni souhlasně přikyvují.
"Proto Lathenie chtěla, aby si Chrise začala nenávidět," ozývá se Dillon. "Nejdřív se pokusil zranit Rayena, ale ty si svůj cit k němu nezměnila. A pak skoro zabil Neriah a to už si ho opravdu nenáviděla…"
"… a spustila tím tak tu Věštbu," šeptá zdrceně Rose.
"První část bychom měli. Tu vlastně máme i za sebou. Ale co ta druhá?" ptá se Ethan.
"Myslím, že ten vládce zla se nezměnil," říká Rose. "Určitě je to Lathenie, ale u toho posla dobra si nejsem jistá. Jak už jsme řekli, může to být kdokoli…"
"To může," přikyvuje. "Ta třetí část je taky jasná. Dva nesmrtelní jsou Lathenie a Chris. A magická sedma tu teď sedí."
"V tom případě je jasná i čtvrtá část. Odtržené duše, stanou tváří v tvář. Ty a Christian se někde setkáte," přemýšlí Matt.
"A utkáte se v souboji, kde je nejasný výslede," přidávám se. Pátá část mluví o smrti. O smrti jedné z duší! Každý si to uvědomuje a všichni mlčí.
Ale zdá se, že Rose to chce mít za sebou a tak pokračuje: "V páté části zemřu já, nebo Christian a ten, kdo přežije, odpustí tomu druhému. Strana, která vyhraje, zaujme místo a bude vládnout. A na výběr jsou jen dvě možnosti. Buď svět ovládne Lathenie a Christian a svět, jaký ho známe, skončí, nebo zlo porazíme a všechno bude šlapat dál, jako dosud."
"A ta šestá?" vyhrkává Ethan. Vypadá to, že si myslí, že Rose rozluštila všechno.
On se s její smrtí nikdy nesmířil, ale ani nedoufal, že by mohla být šance na její oživení. Teď tady je a i kdyby to mělo být to nejmenší procento naděje, z celého srdce doufám, že se to povede.
"Řekli ti členové Tribunálu něco?" zajímá se Arkarian.
"Ne, prý nic neví."
"Je mi to líto, ale ani já nic nevím." Ethan se s nadějí v očích obrací na Rose.
"O téhle části vím stejně, jako ty. Ale jestli se do puntíku vyplnila předešlá Věštba, tak se určitě vyplní i tahle," usmívá se na něj povzbudivě Rose a mě nezbývá nic jiného, než ji obdivovat.
Její šance na život je jednu ku dvěma a ona se i přes to snaží podpořit ostatní. Já být se svojí povahou na jejím místě, asi bych to nevydržela.
Zachytávám Arkarianův starostlivý pohled. Vždycky, když se na mě takhle podívá, mi začne divoce bušit srdce a ani dnešek není výjimka.

Dva měsíce od doby, co nám Rose předvedla svou teorii o Věštbě, se nic neděje a ani nedělo. Teda alespoň nic, o čem bych věděla. Život běží dál.
Rose se s Rayenem a svým tátou přestěhovala zase zpátky do Angel Falls. Mají to ale těžké, už jen kvůli Christianovi. A je to na ní vidět. Na všech třech pozoruji jisté změny, i když Rayena a jejího tátu moc neznám.
Ale s Rose chodím do stejné třídy. Dál se usmívá a všechno prostě dělá jako normálně, ale všichni Strážci ví, že něco není v pořádku. Ve společnosti to ještě jde, ale jakmile je sama, její psychika se stává strašně křehkou. Proto se s ní Dillon snaží trávit všechen svůj volný čas.
Dillon Mattovi neodpustil a myslím, že ani neodpustí. Má ještě víc tvrdou palici, než já.
Ale Matt na tom taky není nejlíp. Užírá ho pocit viny. Zdají se mu o tom noční můry, křičí ze spaní. Jednou se mi svěřil s tím, že má pocit, že to neudělal on. Někdo ho ovládl a není těžké uhodnout, kdo. Já tomu věřím. Matt sice Neriah bezprostředně miluje, ale nejsem si jistá, že by kvůli tomu Rose zabil.
Neriah si to taky vyčítá. Žije s výčitkou, že to přece kvůli ní Matt Rose zabil.
Vše je jako zakletý kolotoč. Nálada je na bodě mrazu, ale všichni se to snaží skrývat. Atmosféra je čím dál napjatější.
Ethan zase stále pátrá po možnosti, jak Rochelle přivést zpátky. Ale bez úspěchu. A to ubíjí jeho.
I když vy sami žádný problém nemáte, starosti a trápení vašich přátel na vás útočí ze všech stran a pevně svírají ve své náruči. Někdy je vám hůř než těm lidem.
Dnes je to teprve druhá hodina, zrovna výtvarná výchova. Nikdy jsem na malování dělaná nebyla. Navíc máme divnou učitelku.
"Moje milé děti, nakreslete ruku. To úžasné těleso, bez kterého bychom nebyli schopni být. Výtvarně ji ztvárněte jakoukoli technikou. Ale běda tomu, kdo použije fixu! Slečno Petersonová, nudím vás snad?" Úplně na Rose vidím, jak má chuť jí oznámit, že ano. Ale místo toho jí praží pohledem.
"A nemohla bych dělat něco jiného?" ptá se slušně.
"Co byste si představovala? Ruka je úžasný námět k malování…"
"Tak něco, co by zvládli i méně nadaní žáci…"
"Jistě! A pak se ze školy stane holubník."
"Jen jsem se zeptala," krčí rameny a vypadá, že je rozhodnutá učitelku ignorovat.
Ani já výtvarku moc nemusím. Nejraději mám tělocvik. Hodina, kde se prakticky musíte hýbat. Dokonalé!
"Ale přeci jenom bych měla jinou práci," ozývá se učitelka. "Rose, půjdeš ty a ještě někoho si vyber k sobě." Střílím po ní prosebným pohledem a ona s úsměvem přikyvuje. Proto, abych se vyhnula výtvarce, udělám cokoli!
"Půjde Isabela," oznamuje.
"Výborně, děvčata, pojďte se mnou." Obě se zvedáme a následujeme naší učitelku ven ze třídy. Zastavujeme se až u ředitelny. Ona mizí za dveřmi a nás nechává samotné na chodbě.
"Nevíš, co si na nás vymyslela?" ptá se Rose.
"Těžko říct. U ní je možné všechno," krčím rameny.
"Takže," vychází ze dveří ředitelny a podává nám nějaké papíry. "Oběhnete všechny třídy na této škole a rozdáte přihlášky do výtvarné soutěže, popřípadě zapíšete zájemce."
"Ano, paní učitelko." Ona odchází a já s Rose se vydáváme k nejbližší třídě.
"Tam má vyučování nejstarší ročník," konstatuje Rose. "Dáme kámen, nůžky, papír o to, kdo tam půjde?"
"Tak dobře" směju se. Rose prohrává a se svěšenou hlavou ťuká na dveře. Vyřizuje to rychle a je ráda, že odtamtud odchází.
"Isabelo poz- " Už nestíhá nic říct, protože zakopávám o květináč a i s ním a kytkou padám na zem.
"Kytky na zemi bych zakázala," brblám pro sebe a hned poté mě přepadá záchvat smíchu. Hlínu mám snad úplně všude, kde jí můžu mít.
Rose mi pomáhá zpátky na nohy a jen ze slušnosti zadržuje salvu smíchu.
Dál už se zábava rozjíždí sama. Běháme po škole, rozdáváme do tříd přihlášky a smějeme se.
Tolik srandy jsem si neužila už… hodně dlouho.
Znáte to. Smějete se a ani pořádně nevíte čemu. Prostě jako pošuci!
Rose vypadá uvolněně, což je taky víc, než skvělé.
Cestou zpátky na výtvarku se zastavujeme na záchodech.
Když slyším zvuk podpatků, instinktivně strkám do Rose a my obě končíme ve stejné kabince. Dávám si ruku před pusu, abych se nezačala hlasitě smát. Rose je na tom podobně, né- li hůř.
Učitelka přichází a falešně si pro sebe zpívá nějakou odrhovačku.
Z hlasu poznávám naší úděsnou fyzikářku.
Rose co nejtišeji vytahuje mobil a začíná její zpěv nahrávat.
Po chvíli učitelka odchází a my vylézáme z kabinky. Já i Rose brečíme… smíchy.
"Nechceš… to dát na… ne, že ne?" kuckám.
"Ne, je to jen zpestření života," směje se.
"Tak to jo." Celou cestu do třídy posloucháme příšerné kvílení naší fyzikářky. Zrovna zvoní a ze třídy všichni vystřelují. Zůstává tam jen asi osm lidí.
Máme ještě jednu hodinu výtvarky a to znamená, že se teď malování nevyhnu ani já.
Mezi dveřmi se objevuje Rayn na vozíku. Usmívá se, ale jen při pohledu na něj je mi ho líto.
Něco volá na Rose a ona k němu okamžitě přibíhá. Rose dvakrát přikyvuje a pak jde zase ke svému místu.
"Kam razíš?" ptám se, když vidím, že si začíná balit věci.
"Musím domů. Táta volal Rayenovi, že se doma něco stalo," zaráží mě ale dřív, než jí stíhám zasypávat otázkami. "Jenom praskla voda a budu muset tátovi pomoct něco odstěhovat, aby voda nepoškodila nábytek."
"Nechceš, abych šla s tebou?" nabízím se.
"Ne, nemusíš. S tátou to zvládneme. A mimochodem, musíš na výtvarku, tvůj tak oblíbený předmět," ušklíbá se na mě.
"Tak díky."
"Není za co. Možná ještě přijdu."
"Tak jo. Měj se."
Přicházím k Neriažině stolu a pozoruji ji při práci. Páne jo! Její kresby jsou vždy dokonalé a jako živé. Nenacházím slova tak překrásná (dobře, možná bych jedno věděla… Arkarian), aby vyjádřila tuto malbu. A to ještě není ani hotová.
"Děkuju," usmívá se. Byla jsem tak vyvedená z míry, že jsem si zapomněla hlídat myšlenky!
V tom začíná město v místnosti poblikávat. Stejně jako všechna ostatní a nakonec úplně zhasínají. Slunce poskytuje dost světla, ale i tak někdo vykřikuje. Stejně vůbec nechápu, proč svítíme, když to vůbec není třeba.
Střílím po Neriah varovným pohledem.
"Uklidněte se! Jen vypadla elektřina," říká učitelka.
Vytahuji z kapsy svůj mobil. Žádný signál.
"Neriah, máš signál na mobilu?" Ona vytahuje ten svůj a kroutí hlavou. "Ne, nemám."
"Třeba je to součást toho výpadku," nadhazuji a doufám, že mi to potvrdí.
"Třeba." Jdu k oknu a dívám se na okolí. Semafory taky nefungují, ale jinak se zdá všechno v pořádku. Lidi dál spěchají do práce, aniž by věděli o druhém světě, který je blíž, než kamenem dohodí.
"Hej, Isabelo!" volá ne mně Ethan.
"Co je?"
"Rochelle! Možná už vím, jak jí zachránit."
"Jak?" vyhrkávám. To je skvělá zpráva, úžasná!
"Musíme do Latheniina paláce," šeptá. "Víc o tom ví Arkarian. Po škole svolal schůzi, řekni to prosím Neriah. Matt a Dillon už to ví," zaráží se. "Kde je Rose?"
"Musela domů, ale vrátí se."
"Dobře, tak po škole." Po tomto oznámení se hodiny strašně vlekly. Elektřina zase naskakuje a mobily mají signál. Třeba to opravdu byl jen obyčejný výpadek a síly zla v tom nemají prsty.
Rose se objevuje až po obědě s tím, že když už mohla být doma, nebude blbá a nebude se vracet na hodiny.
Mají prý vyplavené celé dolní patro, ale skoro všechno stihli uklidit dřív, než by to voda stihla poškodit.
Cestou ze školy jí říkám o schůzi, kterou svolal Arkarian. Je šťastná, že se možná našel způsob, jak Rochelle zachránit. Ale taky se bojí, že to nebude vůbec snadné, protože Rochellin návrat je ve Věštbě zmiňován takto: Lstí se zrodí ztracený život.
Celou cestu do hory přemýšlím, co může být ta lest, ale na nic nemůžu přijít.
Na schůzi přicházím jako první, takže mám čas chvíli se věnovat Arkarianovi.
Je příjemné strávit s ním nějaký ten čas v soukromí.
Ale ostatní nám dopřávají jen malou chvíli a tak schůze může začít.
Je nás tu sedm: Já, Arkarian, Neriah, Matt, Rose, Dillon a Ethan.
"Asi už víte, proč jsme tady. Jde o návrat Rochelle," začíná Arkarian. "Proto, abychom dostali odpovědi na naši otázku, jsme se museli uchýlit… k velice neoblíbené metodě získávání odpovědí. Ale nakonec nám jistý člen Řádu prozradil to, proč jsme tady. Je šance, že Rochelle můžeme zachránit. Ale nevíme jak."
"Co ti řekl ten člen Řádu?" ptá se Dillon.
"Odpovědi hledejte v paláci."
"Určitě myslel palác Lathenie. Ale to může být kdekoli."
"Nemá tam třeba… nějakou knihovnu, nebo trezor?"
"Má, ale jsou jich tisíce po celém paláci."
"Šestý smysl mě tam určitě navede," prohlašuje Ethan. Odhodlání z něj doslova příští.
"Myslíš, že se na něj můžeš spolehnout?" ujišťuje se Matt.
"Ano. Klidně tam půjdu sám a…"
"Ne," zaráží ho. "Sám nepůjdeš v žádném případě."
"Já půjdu," hlásím se dobrovolně.
"Dobře," přikyvuje Arkarian. "Já půjdu s vámi."
"A ostatní?" zajímá se Dillon.
"My počkáme a budeme na ně dohlížet," říká Matt. "Ten dnešní výpadek proudu nebyla náhoda." Takže v tom přece jen má prsty Lathenie. "Elektřina a s ní šlo všechno. Mobily, internet, navigace v letadlech. To všechno zkolabovalo po celém světě. Rose, co se stalo u vás doma?"
"Jenom praskla voda," odpovídá.
"A… myslíš, že to byla jen náhoda?"
"Co… já…" Náhle se zaráží a vyskakuje ze židle. "Musím domů!" Dillonovi nemusí nikdo nic říkat a automaticky vyráží za ní.
"Kdy půjdeme my?" ptám se.
"Hned," oznamuje Arkarian bez obalu a přemisťuje mě, sebe a Ethana.
Objevujeme se uprostřed tmavé a dlouhé chodby. Koukám po Arkarianovi, který mi podává batoh. Ethan stojí jen kousíček od nás a tiše se rozhlíží.
Vzduch je tu chladný a zvláštně štiplavě zapáchá. Nikoho nevidím ani neslyším. Ale i tak bychom si měla pospíšit. Čím míň času nám to zabere, tím líp.
Ethan nás vede chodbami všech možných tvarů a délek. S tím tvarem si nedělám legraci. Víte, jak se pohybují schody v Harrym Potterovi? Tak tady se pohybují chodby, ale tím, že mění tvar.
Ethan jde dál a jde. Je skoro jako v transu. Nic neříká a zdá se mi, že má trochu rozostřený pohled.
Asi po hodině bloudění po paláci se ocitáme před obyčejně vyhlížejícími dveřmi.
Celou dobu jsme na nikoho nenarazili. Žádní lidé, příšery, nebo masožravé květiny. Panuje tu dokonalý klid.
Teď bez legrace… Mnohem raději bych uvítala pár příšer, protože takhle je ve vzduchu moc napětí, nervozity a hlavně podezření. Podezření, že je to past.
Ale ani po otevření dveří se na nás nevrhají desítky příšer tak hnusných, že je nejde popsat.
Neděje se nic a my společně vcházíme dovnitř.
Ocitáme se v obrovské místnosti. Tak obrovské, že nevidím, kde končí. Stěny i strop jsou černé, ale podlaha je čistě bílá. Po zaostření mi dochází, co způsobuje tu bílou barvu. Papír… Miliony listů papíru.
"Co je to?" vydechuji údivem.
"Tady někde to musí být," říká Ethan. "Tady leží odpověď na otázku, jak přivést Rochelle zpátky."
"Ale… jsou tu miliony listů."
"Nejsou. Je to jenom iluze. Hodně silná, ale dá se prohlédnout." Zkouším se maximálně soustředit, ale nic se neděje. "Musíme to najít!" Dveře za námi se ostře zavírají, ale pořád nevím o přítomnosti někoho jiného, než nás tří.
Krčím rameny a shýbám se pro první papír. Kouzlo nešťastných citů. Ne, to není ono. Mačkám papír do kuličky a házím za sebe. Musíme přeci nějak rozlišit, který papír už jsem v ruce měla.
Takhle pokračuji další hodinu a žádný výsledek to nepřináší. Arkarian je na tom stejně a Ethan snad ještě hůř.
"Nesmíme to vzdát!" hledí na nás Ethan.
"Nevzdáme!" ujišťuje ho Arkarian a já na znamení souhlasu přikyvuji.
"Děkuju," usmívá se a já se znovu dávám do hledání…

Přebyteční

12. června 2011 v 17:37 | Chloé |  Knihy, které stojí za to :)

Přebyteční, příběh z roku 2140

Tady Vám přináším další knížku, která mě zaujala.
Je to nový příběh, který všechny zaujme, protože jde o budoucnost našeho
světa...

Je rok 2140 a ve světě existují jen dvě rasy lidí. Přebyteční a Vyvolení.
Vyvolení mají právo na užívaní prášků dlouhověkosti. Prášek, který umožní zástavu stáří a můžete tak žít věčně. Prášky bere celý svět, ale nikdo nemyslí na možné přelidnění, které přichází již do deseti letech. Proto se rozhoduje, že žádný člověk, co bere léky nesmí mít děti. Když se zjistí, že dítě má, léky mu jsou sebrány. A tak se zrodili Přebyteční. Lidé, kteří Vyvoleným jen slouží, nesmí se mýt teplou vodou a musí všude chodit upravení, nesmí mít žádné otázky a jejich mantrou života je: Vždy být připraven na to, že Vyvolený bude něco potřebovat.
Přebytečné ale k tomu někdo musí vychovat, tak Lovci(něco jako policie) zjistí o dítěti Přebytečného, seberou mu ho a je posláno do zařízení podobnému, jako je to, kde žije šestnáctiletá Anna. Učí ji, jak správně žehlit, prát a být ta nejlepší Přebytečná.
Když ale jednou přijde do stejného internátu Petr a řekne jí, že ona má rodiče, svět se jí obrací vzhůru nohama. Žádné Přebytečné dítě nemá rodinu, kterou by mohli milovat. Přebyteční nemají ani příjmení a právo něco vlastnit. Do hlavy je jim vtloukáno, že tím, že se narodili, spáchali hřích proti Matce přírodě a sloužením Vyvoleným ho odčiní.
Anna a Petr uníkají z internátu, ale okamžitě jsou za nimi vysláni Lovci, kteří po nich usilovně pátrají. Podaří se jim utéct do Londýna, kde se Anna setká se svými rodiči a mladším bratrem. Poprvé v životě pozná, co je to, když jí někdo vyjadřuje lásku.
Ale to vše záhy končí a z Anny, jejího bratra i Perta se za tragických okolností stávají Vyvolení... Ti, co mají právo na život...


Tahle knížka mi několikrát vehnala slzy do očí, protože ani já jsem nikdy nebyla schopná vymyslet tak kruté věci, jako autorka tady... Příběh má zajímavý a napínavý děj a všemi deseti ho doporučuji, protože Vám zaručuji, že si knihu oblíbíte a rádi se k ní po čase vrátíte :)

Dotaz

29. května 2011 v 15:19 | Chloé |  Vše ostatní
Tak já zase nebudu originální a budu se opičit :D
Ne, jen jsem se chtěla zeptat... Třeba se Vám nelíbí nějaký děj, nebo věc, která se stala nějaké postavě. Nebo máte svůj vlastní nápad, nebo si jen prostě přejete, aby to bylo jinak, tak napište :))
Docela mě zajímá, co byste si přáli a tak :D

Další články


Kam dál