2.kapitola

24. ledna 2011 v 20:27 | Chloé
Tak tady je... lidi prosím, napište, co si o tom myslíte, ať vím, že to nepíšu jen pro sebe  Jo a... vím, že tam zatím není žádná akce, ale všechno přijde =))


                                  2.kapitola



Vzbudila jsem se v Embryho posteli a byla celá polámaná. Neslyšela jsem zezdola žádné hlasy, což nejspíš znamenalo, že jeho kamarádíčci už odešli a to je jen dobře. Pořádně jsem se protáhla a promnula si oči. Venku už přestalo pršet a vítr už ani tak nefoukal. Sjela jsem pohledem na hodiny. Už je sedm večer. Seběhla jsem do kuchyně, kde jsem se rychle najedla.
Když jsem se chtěla vrátit nahoru, skoro jsem narazila do Embryho.
"Hele, moc se za dnešek omlouvám," řekl.
"To nic, každý má svá tejemství."
"Hele, nechceš zajít do města?"
"Jo, super, jen si skočím pro bundu."
"Počkám venku." Vyběhla jsem schody jako nic a stejně rychle je seběhla. Venku sice byla zima a dost to foukalo, ale alespoň už přestalo pršet.
Bydlíme v odlehlé části u malého města a všude jsou samé lesy a cesty plné bahna a štěrku. Do města je to asi půl hodinky pěšky. Sama bych tudy šla jsem v nejnutnějších případech, ale s Embrym jsem se nebála. Auto měla mamka, kterou už jsem dva dny neviděla.
Vítr shodil spousty větvích a vyvrátil i několik stromů. Embry některé odtáhl, aby nebránily průjezdu aut, ale šance, že tudy někdo pojede je velice malá. Cesta do města není moc osvětlena.
"No teda," zasmála jsem se, když odtáhl velikou větev.
"Co?" podivil se
"Nejsi žádné ořezávátko."
"Vždyť ty taky ne."
"Pane bože," vzdychla jsem když jsem zaregistrovala skupinku pěti kluků. Z jejich chůze bylo jasné, že se vraceli z nějaké kalby.
"Znáš je?" zeptal se. Pořádně jsem zaostřila.
"Jo, hrozný paka." Jakmile jsem to dořekla, skupinka vybuchla smíchy. Když jsme procházeli kolem nich, jeden nám zahradil cestu.
"Nazdar Chloe," pozdravil a já poznala Maxe.
"Dej si odchod."
"Á... sourozenci Callovi," přišel k nám namáhavou chůzí další. Ten byl na tom mnohem hůř než Max.
"Vypadněte," utrousila jsem. Tihle lidi mě vždycky dokázali strašně vytočit.
"Uklidni se, Callová," zasyčel Max a chytil mě za zápěstí.
"Pusť jí," řekl Embry okamžitě. "Hned!"
"A když ne?" Max měl sice IQ na úrovni slizu z moře, ale byl to jeden z nejlepších fotbalistů a širokém okolí. A k tomu připočtěte léta chození do posilovny a tréninky. No prostě má strašnou sílu. Embry se napřáhl a ihodil Maxe rovnou do obličeje. Ozvalo se nechutné křupnutí a Max odletěl asi tři metry dozadu. S žuchnutím přistál na zemi a jeho kamarádi se k němu nemotorně dobelhali a pomohli mu vstát. Zrovna jsme stáli kousíček od lampy, takže bylo vidět na Maxův nos. Měl ho divně nakřivo a v proudech se mu z něj řinula krev.
"Ty hajzle," zavřískal Max. "Za to zaplatíš!"
"Možná," pokrčil rameny Embry. Mluvil naprosto klidným hlasem, jakoby se nic nestalo. "Tak až se nebudeš chovat jako malej harant, tak za mnou přijď a můžeme si o tom popovídat. A teď uhni."
Max dlouho rozmýšlel, co udělá. Probodával Embryho vražedným pohledem a Embry mu ho jen oplácel. Maxi, radši uhni, pomyslela jsem. Embry se ve škole moc nepral, ale když už na to došlo, tak to ti ostatní šeredně schytali. Max si to ale rozmyslel a radši uhnul.
"Dneska ses celkem krotil," oznámila jsem mu s úsměvem.
"Jo," zavrčel. "Měl bych jim dát co proto."
"Ale no tak. Minimálně bude mít kocovinu a má zlomený nos," dotkla jsem se jeho ruky, ale hned zase ucukla.
"Jsi úplně vařicí," vyjekla jsem.
"Ni nic," pravil hned milejším tónem a už nezněl tak rozzuřeně. Pokrčila jsem rameny a dál jsme šli mlčky.
Konečně jsem zahlédla světla města. Došli jsme na náměstí, kde se konaly Vánoční trhy. Sice nebyla ani půlka prosince, ale naše město má historické kořeny velice hluboko, hlavně co se týče tradic. Domluvila jsem se s Embry, že se ve dvanáct setkáme u kašny. On odešel za Jacobem a Quilem. Ani mě nepřekvapilo, že tu jsou. Oni dva byli všude a vždycky, na to jsem si už zvykla. Zahlédla jsem mojí nejlepší kamarádku Debii. Zrovna si povídala s nějakým pěkným klukem.
"Ahoj," pozdravila jsem ji.
"Ahojky," usmála se a otočila se na kluka. "Promiň zlato, někdy zavolám." Kluk jí vysekl poklonu a odkráčel. Jakmile byl z dohledu, ušklíbla se.
"Tak jak je?"
"Dobře. Je tady Embry?"
"Jo, ale nevím kde."
"Já ho vidím. A toho krásného vysokého plyšáka vede něj také. Kdo je to?"
"To je Jacob. Pojď, seznámím tě," zatahala jsem jí za rukáv a táhla jí ke klukům.
"Wow, koho nám to vedeš?" zahučel Jacob.
"Lidi, tohle je Debii. Debii, tohle je Quil a Jacob. Embryho už znáš."
"Ahoj," sladce se usmála na Jacoba. Jacob na ní zůstal viset očima a Quil s Embrym se začali děsně tlemit.
"Tak hele, ty Romeo," zasmála jsem se a Jacob zase zpozorněl. "My teď jdeme pařit, tak se rozluč."
"Uvidíme se," zeptala se Debii.
"Samozřejmě," určitě a já táhla Debii pryč. Zastavili jsme se až v malém parčíku.
"Už teď vypadáte, že se budete brát," oznámila jsem jí.
"To mi vůbec nevadí," řekla zasněně.
"Tak kam půjdeme?"
"Někam, kde nám nalejou," To já byla z nás dvou ta hodnější a slušnější. Když něco řekla, tak jsem šla tam, kam chtěla, Né, že bych byla jako její stín, ale prostě jsem jí věřila. Několikrát jsme se ale namočili do průšvihu.
"Takže Paradeis?"
"Jo," souhlasila a ani ne za deset minut jsme seděli u baru.
"Co to bude, kočičky?" zeptal se barman.
"Dvakrát whisky, prosím," objednala nám.
"Hned to bude," mrkl na Debii a za minutku nám to přinesl.
Bylo půl desáté. Předešlých pár hodin jsme protančili a proflirtovali. Pár kluků mě zaujalo, ale ani jeden z nich mě přímo nepřitahoval. Ale s klukama i alkoholem jsem se mírnila. Přece jenom mi ještě není osmnáct (to byla ta moje dobrá stránka). Zrovna začali hrát nějaký ploužák a kde se vzal, tu se vzal Jacob. Vyzval Debii k tanci a ta s přiblblým úsměvem kývla. Byli by opravdu krásný pár, pomyslela jsem. Už teď se Jacob na ní díval pohledem, který jasně říkal, že by si kvůli ní klidně utrhal ruce.
"Můžu požádat o tanec?" zeptal se někdo za mnou. Otočila jsem se a a zahlédla vysokého, černovlasého kluka. Natáhl ke mně ruku a já ji přijala. Podívala jsem se mu do očí a … páni! Měl úplně úžasné modré oči. Úplně jako modrá letní obloha. I přes jeho veselé oči na mně působil tajemně a to mě strašně přitahovalo.
"Jsem Erik."
"Já Chloe. Až uvidíš vysokého černovlasého a rozzuřeného kluka, tak ber nohy na ramena."
"Proč?" zasmál se.
"Protože je to můj bratr a hlídá mě jako oko v hlavě."
"Rád ho poznám."
"Ne, jen to ne. Nechci, aby se ti něco stalo," zasmála jsem se.
"Budu v pohodě, neboj se," prohlásil a přitáhl si mě k sobě o kousek blíž.
Takhle jsme tancovali celé dvě hodiny a dál se poznávali. Zjistila jsem, že je mu 19 a že se sem s celou svou rodinou nedávno přistěhoval. Má mladší sestru Rachel a staršího bratra Masona.
"Budu muset jít," řekla jsem mu.
"Nevadí, alespoň tě doprovodím."
"Dobře. Jen se dojdu rozloučit s přáteli."
"Počkám venku," něžně mě pohladil po tváři a odešel ven. Chvíli jsem zůstala stát jako opařená. Asi jsem se zabouchla!
"Já už musím," křikla jsem na Debii, i když jsme od sebe byli jen metr.
"Měj se," křikla mi nazpět a spěšně mě objala. Hudba hlasitě hrála a já byla ráda, že odtamtud už vypadnu.
Jakmile jsem za sebou zavřela dveře od klubu, pořádně jsem se nadechla chladného vzduchu. Pořád strašně mrzlo, ale nikde žádný sníh. Byla tma jako v pytli a já se snažila očima najít Erika. Nikdo nikde nebyl, ale nejednou se vynořil přímo za mnou a já nadskočila.
"Tohle už nedělej," usmála jsem se a snažila zklidnit svůj tep. Ale myslím, že se mi to v jeho přítomnosti nepovede.
"Promiň. Takže kam to bude?"
"Jen na náměstí. Máme tam sraz s bráchou. Bydlíme celkem daleko odtud." Přikývl a pomalým krokem jsme vyrazili. Asi v půlce cesty jsem se odhodlala k razantnímu kroku. Neobratně jsem přesunula svou ruku k jeho. K mému štěstí na nic nečekal a chytil mě za ní. Už z dálky jsem uviděla, že Embry u kašny ještě není,
Během chviličky jsem už stála zády opřená o kašnu a dívala se Erikovi do očí. Pořád mě držel za ruku a přitáhl si mě k sobě na chlup blízko. Z jeho těla sálalo teplo, které jsem cítila i přes bundu. Sakra, jestli mě políbí, na místě roztaju! Opatrně se ke mně sklonil a …
"Nazdar," zavrčel Embry, kterého jsem ani nezaregistrovala.
"Ahoj a měj se krásně," zamrkal na mně. Po Embrym ale hodil vražedný pohled, který mu jak Embry, tak Quil opláceli snad v ještě horším provedení. Co to s nimi je?
"Kdo to byl a co chtěl," vybafl na mně Embry.
"Jmenuje se Erik a je moc milý. Co je za problém?"
"Nic. Poslechneš mně, když ti řeknu, aby ses s ním nebavila?"
"Ne, neposlechnu," špitla jsem.
"To jsem si myslel."
"Co je špatně?"
"Nic." řekl znovu a trochu se otřásl. Kristova noho, proč tak zuří?
"Ne," procedila jsem skrz zaťaté zuby. Já už taky začínala zuřit. Proč musí tak hezky strávenou noc zkazit?! "Všechno je špatně! Proč mi lžeš? Proč mi pořád lžeš? Kam furt chodíte a proč mi to nechceš říct?"
"Chtěl bych," vzdychl a vypadal klidněji. "Ale nemůžu."
"No jasně. Určitě můžeš, ale nechceš!"
"Opravdu nemůže," vložil se do toho Quil a já ho provrtala pohledem.
"Je to divné." Měla jsem nakrajíčku.
"Co?" zpozorněl Embry.
"Vy. Vy všichni. Chováte se divně. A nelíbí se mi to." Otočila jsem se k nim zády a vydala se cestou z náměstí domů. Neudělala jsem ani dva kroky, když jsem spatřila Jacoba, ruku v ruce s Debii. Oba se šťastně usmívali.
"Chloe, mamka se vrací z práce a jede pro mě, hodí tě domů," zaculila se.
"Vážně? To by bodlo," zívla jsem.
"Jedeš taky?" zeptala se Embryho.
"Rád bych."
"Počkáme dole u sochy. Za deset minut tam."
"Jasně," usmál se a už vypadal, že se uklidnil.
"Jsi v pohodě?" zeptala se, když jsme byli v doslechu.
"Ne!"
"Co se stalo?"
"Embry mi dokonale lže."
"Jak to víš?"
"Je to můj bratr, poznám to."
"Určitě to bude dobré."
"A z nepochopitelného důvodu nenávidí Erika," pokračovala jsem dál.
"To je ten, se kterým si tak dlouho tancovala?"
"Jo." Zahlédla jsem, jak se Embry loučí s ostatními a vyráží k nám.
Když přišel, všichni jsme mlčeli a po chvilince přijela Debiina mamka.
Cestou šířila dobrou náladu, ale asi v půlce cesty šlápla na brzdu. Přes cestu ležel obrovský kmen stromu. Embry vylezl z auta a chvíli si kmen prohlížel. Pak se podíval ne Debii a ta téměř neznatelně kývla.
"Je shnilý," křikl Embry. Zapřel se do kmenu a odvalil ho stranou! Jakmile byl kmen odklizený z cesty, zase zalezl do auta. Embry je špatný herec. Poznala jsem na něm, jak hraje, že je to pro něj těžké.
"Ty jsi ale silák," zasmála se Debiina mamka. Embry se po mně podíval, ale já jsem se od něj odvrátila.
"Ani ne. Byl skrz naskrz prohnilý," řekl. Jo, jasně! Další viditelná lež. Přišlo mi divné, že jsem si toho všimla jen já.
Po deseti minutách jízdy nám zastavila přímo před domem a hned na to odjela. Vytáhla jsem klíče a odemkla. Počkala jsem, až za sebou Embry zavře.
"Že tě to baví," zašeptala jsem a došla si nahoru pro deku a polštář. Hodila jsem obojí na gauč a chtěla si dojít do kuchyně po sklenici vody.
"Co mě má bavit?" zeptal se.
"Neřeš to," zavrčela jsem. Otočila jsem se a chtěla si jít lehnout, ale Embry mě nepustil dál.
"Musím to řešit."
"Ten kmen nebyl ani za mák shnilý. To mi nenakecáš. Prostě není možné, aby si ho odvalil, ale stalo se," pustila jsem sklenici a on ji bleskově zachytil. Nejdřív vypadal šokovaně, ale rychle to ze sebe setřásl. "Co mi řekneš teď? Že si to čekal?"
"Nečekal," řekl potichu.
"Jak je to tedy možné?"
"Rychlost se dá natrénovat." Zklamaně jsem zavrtěla hlavou.
"Táta by na tebe teď pyšný nebyl," řekla jsem mu na rovinu. Dobře, tohle jsem přehnala, ale nemohla jsem si pomoct. Byla jsem strašně vytočená a slzy, které jsem celou dobu zadržovala se teď valily v proudech ven. Embry zaťal ruku v pěst a sklenice, kterou svíral ve druhé praskla. Střepy s rachotem dopadly na zem a Embrymu se z dlaně vyřinula krev. Nehnul ani brvou, natož nějaké bolestivé šklebení.
Chvíli jsem se na něj jen dívala, pak jsem ho ale obešla a šla si lehnout. Chtělo se mi spát. Rychle jsem se umyla a převlékla do pyžama. Pořádně jsem se zachumala do deky. Embry přišel ke mně.
"Promiň," zašeptal. Přitáhla jsem si deku až ke krku a otočila se k němu zády, čímž jsem mu dala najevo, ať mě nechá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama