Další kapitola- 3

3. února 2011 v 23:20 | Chloé


                       





Ráno jsem se vzbudila skoro až v jednu odpoledne. Promnula jsem si oči a zjistila, že Embry nechal ne televizi papírek. To mi hned zkazilo náladu, a tak jsem vstala a přečetla si ho.
Stálo tam:
                  Jsem venku, přijdu kolem třetí,
                                                                  Embry

Skvělé! Nějak mně to nepřekvapilo, ale nevím, jestli bych s ním po včerejšku byla schopna promluvit. Ale ani jsem nechtěla být doma sama a i nafučený Embry by byl lepší, než prázdný dům.
Co budu dělat? Asi se ukoušu nudou. Umyla jsem se a nasnídala (dalo by se ale říct, že je to oběd)
Byly dvě hodiny, když někdo zazvonil. Jestli je to jeden z těch lhářských panáků, tak panáků, tak přísahám, že je nechám venku. Bylo sice mínus pět, ale oni si chodí v tričku i teď, takže by jim to asi moc nevadilo.
Otevřela jsem dveře a hele... stál tam Erik!!!
"Ahoj."
"Eh... ahoj. Chceš jít dál?" Pane bože, hlavně nepanikař!
"Moc rád, děkuju," usmál se sladce a já měla co dělat, abych sebou na místě nesekla. Rozhlédl se po předsíni a nakoukl do obýváku. "Máte to tady hezké."
"Díky. Dáš si něco?"
"Ne ne,"
"Jak si mě našel?"
"Zeptal jsem se pár lidí. Jo a … přinesl jsem film, tak jestli by ses chtěla kouknout..."
"Super," vyhrkla jsem. "Co je to?"
"Horor."
"Super." Nesnáším horory! V životě jsem viděla jen jeden a to se mi ještě kamarádka Anne směje, že to je pohádka pro děti. Pustila jsem ho dál, rychle nastavila DVD, ale v jeho přítomnosti se mi jako na potvoru vše kazilo. Ještě jsem přinesla nějaké křupky a colu. Páni, jak romantické, pomyslela jsem ironicky.
Asi po deseti minutách filmu jsem si zakrývala obličej v dlaních a lepila se na Erika. Nějak jsem se dostali do polohy, kdy jsem se mu opírala o hruď a on mě hladil po vlasech. Ten film byl o upírech, vlkodlacích a různých takovýhlech bytostech. Když tam jeden upír právě prokousával hrdlo nějaké ženě, sáhla jsem po ovladači a radši to vypla.
"Bojíš se," zasmál se.
"Ani ne," JO! "Ta na to věříš? Myslím ty upíry a tak..."
"Ne, jsou to jen nesmysly."
"Nechceš něco?" zeptala jsem se a vstala, ale Erik mě chytil za pas a stáhl zpět.
"Jo, tebe," svůdně se usmál a mně se srdce rozbušilo jako zvon. Zadívala jsem se mu do očí a bylo to. Oční kontakt, splněno. Natáhl ruku a zastrčil mi pramínek vlasů za uchu, ale ruku nechal na mé tváři a přitáhl si mě k sobě blíž. Konečně se naše rty setkaly a splynuly a něžný polibek. Byl tak něžný, až mi to skoro vyrazilo dech.
"Budu muset jít," zašeptal a lehce se ode mě odtáhnul. Držel mě za ruku a propletl si se mnou prsty. Pomalu jsem vstala a doprovodila ho ke dveřím. "Kdy tě uvidím?"
"Přijď, kdy budeš chtít," usmála jsem se a znovu se lehce políbili.
"Měj se krásně, maličká," políbil mně na čelo a odešel. Dívala jsem se za ním, dokud mi nezmizel z dohledu a celou tu dobu jsem se pitomě usmívala. Tak tenhle den mi nezkazí ani Embry (tedy, doufám!). Pořád jsem cítila jeho horké rty na těch svých a v mysli si pořád přehrávala ten okamžik, kdy mě políbil.
Zavřela jsem dveře a pustila si zbytek filmu. Byla jsem podělaná až za ušima a tak jsem se uklidňovala dvojitou dávkou Kobry VI a Hvězdné brány.
Bylo za deset minut čtyři a Embry nikde. I když jsem se na něj zlobila, dělala jsem si starosti. Ale určitě bude v pořádku, vždyštak by po někom hodil strom, usmála jsem se.
Ve čtyři jsem zaslechla otevírání dveří. Letmým pohledem jsem zahlédla Embryho, hned po něm Sama a Paula. Paula jsem moc neznala, ale vím, že on se dal nejrychleji vyprovokovat. A já ráda lidi provokuju, zvláště pak je. Překvapilo mě, když ruku v ruce vešel Jacob s Debii.
"Co tu děláš?" zeptala jsem se jí a ostatní se rozhodla ignorovat. Rozvalili se v obýváku jako parta buranů. Ani jsem nevěděla, že je Debii všechny zná. "Ty je znáš?"
"Jo..ehm... Jacob nás seznámil," zaculila se. Hned na mně poznala, že se tu něco muselo dít. Holky to poznají a obzvlášť nejlepší kamarádky. Kluci jsou trošku opožděnější, a tak to poznají až později, nebo vůbec. Očima se mně zeptala, co že se to vlastně dělo.
"Kdo tady byl?" zeptal se Embry a vypadal rozzuřeně.
"Erik," řekla jsem, ale dívala se na Debii. Vůbec se netvářila, že by ji to překvapilo. Trochu jsem se k ní naklonila a zašeptala. "Karásně líbá."
"Cože?"
"Jo, slyšel si dobře!"
"Ne," procedil skrz zaťaté zuby, mně to ale spíše přišlo jako varovné zavrčení. Sedla jsem si zpátky a znuděně přepínala kanály. Zkusila jsem nemyslet na Embryho hlas, který mi naháněl hrůzu, ale marně.
Zastavila jsem se až u běhajících obrázků. Byli na něm policisté, hasiči i záchranáři a policie právě ohrazovala místo takovou tou žlotou páskou. Dala jsem hlasitěji zvuk.
"Včera večer byla nalezena mrtvola asi dvacetiletého muže. Jeho tělo našla skupinka náhodných turistů, kteří stanovali v lese. Pachatelé se tělo pokusili ukrýt, ale silný vítr z minulých dnů odhalil tento strašný čin. Co způsobilo smrt?" zeptal se reportér jednoho z policistů. Ten byl zachmuřený.
"Pravděpodobně to ukazuje na útok zvířete," odpověděl.
"Ale tělo přeci bylo zahrabáno listím..."
"Ano, ale mohla to být jen schoda náhod a silný vítr v minulých dnech."
"Mrtvola prý byla nalezena bez krve..."
"Je mi líto, ale na tyto podrobnosti je uvaleno informační embargo."
"Děkuji. Chtěli bychom varovat všechny občany okolí, aby si dávala v lesích okolí pozor a byli maximálně obezřetní. Další zprávy..." Televizi jsem vypnula a seděla jako opařená. Tohle se přeci u nás neději. Ostatní si něco špitali a házeli po sobě nervózní pohledy.
"Věříš na upíry?" zeptala jsem se a zavládlo hrobové a tíživé ticho.
"Ne, to je blbost," zamračil se Sam. "Ty jo?"
"Nevím," pokrčila jsem rameny. "Ale v tom hororu byli dost hustý, ale ne tak, jako ti vlkodlaci."
"Co?"
"Horor, upíři, vlkodlaci, chápeš? Vám fakt někdy hrabe."
"V klidu," řekl Paul. Už dávno jsem si všimla, že se Embry v jejich přítomnosti chová nějak jinak. Věnovala jsem Paulovi ten nejzlejší pohled, jaký jsem měla v zásobě. Zvedla jsem se a chystala odejít, neměla jsem náladu být mezi nima.
"Chloe, mohla by si po mně hodit sklenici vody?" zeptal se. Někdo zazvonil.
"Mohla, ale nehodím," sladce jsem se usmála a šla otevřít.
"Ahoj," pozdravil mě můj dobrý kamarád Christian. Měl červené tváře a byl celý zadýchaný, takže jsem usoudila, že sem celou dobu běžel. "Musím ti něco ukázat."
"Pojď dál," uhnula jsem mu z cesty. "Něco k pití?"
"Jen vodu, prosím," řekl a já se zákeřně usmála na Paula. Podala jsem Christianovi sklenici s vodou. Když jí vzal do ruky, málem všechnu vycákal ven, jak se mu ruka třásla.
"Co se stalo?"
"Tam v lese," vydal ze sebe a oči se mu zúžily strachem. V obýváku zavládlo ticho. Vytáhl svůj mobil a chvíli něco hledal.
"Co tam je?"
"Nevím přesně," ztišil hlas. "Byl jsem od toho dost daleko."
"Ale od čeho, Chrisi?"
"Bylo to vlci. Ale z dálky vypadali obrovsky. Skoro jako koně, né-li větší."
"Cože?"
"Já a Matt," Matt je další můj kámoš. "Byli jsme si zaběhat a nějak jsme se dostali docela hluboko do lesa a koukneme ze srázu a na mýtině tohle," řekl a podal mi mobil. Pořád jsme stáli u schodů, takže nás určitě slyšeli. A taky že poslouchali, mlčeli jako pěny. Fotka byla rozmazaná, ale šlo na ní v dáli poznat něco, co mohlo vypadat jako tělo a čtyři nohy. Fotku jsem si prohlédla ze všech úhlů a po chvilkovém soustředění se opravdu dalo rozpoznat tělo... řekla bych koně, kdyby to nemělo takovou hlavu.
"Chrisi, já nevím, co ti mám říct," podala jsem mu mobil zpátky.
"Věříš mi?"
"O vlkovi velkém jako kůň jsem nikdy neslyšela."
"Věříš mi?" zopakoval. V posledních pár dnech jsem viděla dost divných věcí, tak ať jsem blázen na plný úvazek.
"Jo," špital jsem potichu. "A co budeš...," nedokončila jsem, protože k nám došel Sam.
"Promiň, můžu si to taky poslechnout? Studuju pohyby vlčích smeček ve státech a okolí. Ta informace by byla úžasná," vmísil se mezi nás.
"Jasně," usmál se Christian. "Dál jsem už byl v pytli. Rychle jsem to vyfotil a vypadli jsme. Matt celou cestu domů běžel jako smyslů zbavený. Chtěl jsem, aby si to věděla, když no..."
"Díky," usmála jsem se. "Soukromí si nech pro sebe."
"Pěkná blbost," zavrčel Sam.
"Vím, co jsem viděl!"
"Asi si viděl špatně," ucedil Sam. "Sám víš, že je to hloupost."
"Já nejsem blázen! Matt je karatista a takhle vyděšeného jsem ho nikdy neviděl."
"Prostě jste dva pubertální kluci, co si vymysleli něco takového, aby na sebe upoutali pozornost." Sam a Christian si navzájem hleděli do očí a zkoušeli jeden druhého. V tomto směru jsem Chrise obdivovala. Když si za něčem stál, nebál by se postavit celému světu. Jinak to byl ale hodný a chytrý kluk, který respektuje starší lidi.
"Nechte toho," otočila jsem se na Christiana. "Asi by si mě jít domů."
"Jo," přikývl a probodl Sama pohledem. Doprovodila jsem ho ke dveřím s společně jsme vyšli ven a já zase za sebou zavřela.
"Já ti věřím," řekla jsem mu.
"Děkuju," usmál se.
"Jdeš pěšky až do města?"
"Jo, ale neboj, Matt mě naučil spousty užitečných chvatů." Bylo teprve pět, ale byla tma jako v pytli. Něco kousek od nás zapraskalo a Christian si přede mě stoupl v ochranitelském gestu.
"Co to bylo?" pípla jsem.
"Nevím."
"V klidu," zaslechla jsem známý hlas.
"Bezva," zabrblala jsem a ze tmy vyšel Quil a Seth. A oba se tvářili jako spráskaní psi a doprovázeli Christiana zkoumavým pohledem.
"Máš rande?" utáhl si Quil, ale hned se zase zatvářil zdrceně. Konečně zalezli dovnitř a já si úlevně oddechla.
"Ty je moc nemusíš, co?" odhadl Christian.
"Ne."
"Proč?"
"Ani nevím. Od té doby, co tu není táta je všecho jinak. Mámu skoro nevídám, Embry tráví 20 hodin denně s nimi," Dobře, s těma hodina jsem si asi "trochu" přidala. "Na moje vystoupení nechodí ani máma, ani on. Zajímá ho akorát, s kým jsem se líbala. A i tak na první pohled vyrval tomu klukovi srdce z těla."
"To mě mrzí," řekl soucitně a pohladil mě po ruce. "Vy dva se ale určitě usmíříte."
"Snad jo. Mám ho ráda, ale připadá mi … cizí."
"Na bráchu máš štěstí."
"Jo, to jo," musela jsem uznat. U cesty zastavilo auto a já v okénku zahlédla Christianovu mamku.
"Jé," rozzářil se. "Dobrou noc a měj se hezky."
"Ty taky," usmála jsem se. Ještě mi zamával a odjel. Nevím proč, ale chtělo se mi brečet, a tak jsem se tomu nebránila. Po chvíli jsem si utřela slzy a pustila se do mě zima. Nechtělo se mi ale jít dovnitř, protože by Embry hned poznal, že se něco stalo. On to vždycky poznal. Opravdu věřím tomu, co Christian říkal? Je to šílené a v hlavě jsem usoudila, že jsem zralá na blázinec.
V domě bylo absolutní ticho. Znovu jsem si otřela oči. Bylo mi o něco líp.
Zaslechla jsem, jak někdo přišel ke mně na verandu. Byl to Embry. Přes ramena mi dal svojí mikinu a sedl si vedle mě.
"Slyšel jsi, co si říkala. Vážně jsem tak hroznej?"
"Ne," řekla jsem okamžitě. "Jenom mi poslední dobou přijde, že tě nic až na ně nezajímá."
"Zajímá."
"Já vím a promiň"
"Za co?"
"Byla jsem pitomá. Každý má svoje tajemství."
"Taky se ti omlouvám. Slíbil jsem tátovi, že na tebe dám pozor. A nevadí mi... když budeš s... Erikem."
"Vadí, to nezapřeš. Ale jestli oprabdu nechceš, abych se s ním..."
"Ne, to ne," přerušil mě. "Budu upřímnej. Nejraději bych toho kluka viděl na konci světa, ale jestli ho máš ráda, tak to nějak překousnu."
"Vážně?" zazářila jsem a pořádně ho objala. "Nechceš jít dovnitř, je tu dost zima."
"Jasně," usmál se a pomohl mi vstát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MimushinQa MimushinQa | Web | 10. února 2011 v 15:35 | Reagovat

Ahojky chcela by som ťa veľmi pekne poprosiť o pomoc. Viac info na mojom blogu v 1. článku :) Ďakujem

2 Chloé Chloé | 10. února 2011 v 16:24 | Reagovat

Hned jdu na to =))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama