kapitola 10

23. února 2011 v 18:32 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Ahoj! Stránku blog.cz úplně předělali a já teď nemůžu psát jména hrdinů doprostřed. Vždycky se to změní a přendá se to jméno samo na začátek. Vím, že takhle to má Rabbit2, ale mně to fakt nejde předělat. Tak se vždyštak omlouvám... :-)

Rose


Do Melbourne se dostáváme za šest hodin po tom útoku. Míříme rovnou do nemocnice na pohotovost. V Melbourne jsem byla jen asi jednou, nebo dvakrát, proto si netroufám odhadnou, jak dlouho nám ještě cesta potrvá.
Když jsem odjížděli z Angel Falls, tak pršelo. Tady je jasně modrá obloha, sluníčko svítí a je příjemných deset stupňů.
Dillonovo zápěstí sice přestalo krvácet, ale i tak tam má dvě ošklivé, hluboké rozšklebené rány. Ethan má trochu trochu poraněný krk, za to mu ty bestie zaryly drápy hluboko do ramen. Já cítím bolest v lýtku, ale strach o Dillona a Ethana tu bolest přebíjí. Ostatním nic není. Díky bohu. Rayn, Christian a můj táťka se už začínají vzpamatovávat. Vážně si myslí, že nás napadly hladové hyeny.
Projíždíme kolem okouzlující zátoky Port Phillip. Sluneční paprsky se odrážejí od vody a to se stává oslepující kombinací.
Ani snad nechci vědět, jakou rychlostí jsme jeli, když jsme dorazili do města. Ale bude to těsně pod hranicí rychlosti světla.
Řídí strejda James. On to není můj opravdový strýc, ale říkám mu tak odmalička a nehodlám to měnit. Jeho syn, Timothy, je vysoký blonďatý kluk s mazaností lišky. Dokáže vás obalamunit a ani nevíte, že vám třeba krade věci z tašky, kterou máte položenou vedle sebe. Není to hezká vlastnost, ale on je hodný takovým jiným způsobem. Umí být milý a zdvořilý, ale nebojí se někomu vrazit. Nebudu vám lhát, myslím, že je docela hezký. Ale beru ho jen jako kamaráda. Je mu osmnáct a právě něco rozebírá s Rayenem. Dillon si všímá, jak pozorně sleduji Timothyho a radši stáčím zrak k němu.
"Za chvíli tam budeme," volá Shaun, který skládá mapu města. Strejda to tady trochu zná a ví, kam má jet. Já osobně bych se vůbec nedivila, kdyby nás zastavili policajti. Strejda James teď zrovna rychlost vůbec neřeší., ptorože mu můj táta nařídil, aby jel jako o život.
"Ten chlap nás zabije," konstatuje Christian sedící za mnou po další řezané zatáčce.
"Všechno zvládám," ozamuje hrdě James.
"Stejně řídí jako šílenec," šeptá Chris.
"A všechno slyším!" Další zatáčka nás i celé auto naklání na pravou stranu.
Už vidím obrovskou bílo-červenou budovu a Dillona nahlas úpí. Zkoušel tátu snad desetkrát přemluvit, aby jsme jeli do nějaké malé nemosnice, ale ne. Museli jsme jet do té největší v Melbourne. Strejda parkuje a pyšně se usmívá. Mám pocit, že cítím spálenou pneumatiku.
"Takře," ujímá se velení táta. "Rose, Dillon, Ethan. Vy tři jdete povinně. A ostatní... to je na vás." Táta bledne jako stěna, ptotože kousíček od nás zastavuje policejtí auto. Vystupují z něj dva zamračení vysocí policisté.
"Dobrý den," povídá jeden z nich. Na odznaku má jméno henry Willes. Mluví na tátu. "To vy jste řídil?"
"Eh..."
"Já jsem řídil," přiznává se strejda.
"Pane, víte, jakou rychlostí se může jezdit ve městě?" vzdychá.
"Padesátkou?"
"Správně. Tak proč jste jel sto osmdesátkou?"
"Protože... protože jsme spěchali. Podívejte na ty děti." Oči všech se stáčí na nás tři. Ethan začíná kašlat a Dillon se chytá za břicho. Oba jsou mizerní herci.
"Vy čtyři běžte," kýve bradou k nám. "Ale vy ostatní zůstaňte. Budu vás muset poprosit o řidičský průkaz..." Táta mě bere za loket a odcházíme od naší skupinky. Nemůže se nesmát. Celý život říkám, že strejdu jenou policie chytí. A on že ne. Tak tady to máš!
Před vchodem se zastavujeme, protože ani nevíme, kam máme jít. Jsou tu obrovské přehledné cedule o všech odděleních. Druhé patro, vlevo. pomalu se vlečeme po schodech a zahýbáme do leva. Kupidivu, v chodbě nikdo nečeká! Sedáme si na lavičku a čekáme.
Ani ne za pět minut vychází ze dveří nějaká sestřička. Má ledově blonďaté vlasy, na první pohled jasné, že nejsou přírodní. Pusu má namalovanou krvavě rudou rtěnkou a oči zmalované jako klaun. Něco takového bych zakázala. Ona má být k lidem milá, ne jim přivodit infarkt. Hned je mi nesympatická. Významně nás probodává pohledem. Na mně se dívá mnohem déle, než na ostatní a vypadá šokovaně.
"Prosím kartičku pojišťovny." Já, Dillon a Ethan je jí pohotově podáváme. "Pan doktor vás hned vezme." Její hlas je jedovatý a nepříjemný.
"Katie!" ozývá se pisklavý hlas za našimi zády. Setřička se hned rozzařuje. Objímá se s nějakou paní v růžovém kabátu. Páni, aby neumrzla! "Vezme mě hned."
"Jo, jasně," přikyvuje. "A nevadí, že nejsem objednaná?"
"Né..."
"Tak počkat," vstupuji mezi ně. Takoví lidé mě dokáží vytočit. "Byli jsme tu první."
"Pořadí pacientů..."
"Jo, já vím, vybírá lékař. Ale byli jsem tu první. A moji kamarádi jsou na tom hůř. Vy nevypadáte, že by vám něco bylo!"
"Co... ty... co si to dovoluješ?" piští ta růžovka.
"Nic," krčím rameny. Když chci, umím být dost drzá. "Jen si myslím, že vy si jdete spíše pokecat."
"Všechno v pořádku?" ptá se starší doktor, který vychází ze dveří. "Tak, kdo přišel první?"
"Tady paní Coleová," kření se na mně sestra. Měřím si ji pohledem a náhle se stává něco zvláštního. Těžko to popíšu, ale přeju si, aby jsme šli první my. Sestra má zastřený pohled, ale rychle ho ze sebe setřásá a vřele se na mně usmívá.
"Omlouvám se. Tady slešna Petersonová a její přátelé byli první. Prosím, běžte dál."
Táta je zřejmě překvapený náhlou změnou nálady této sestry, ale nic nenamítá a všichni jdeme dovnitř. Nemůže mi ale ujít uražené odfrknutí paní v růžovém.
Místnost, ve které stojím je celá bílá a malými skříňkami a několika kýčovitými obrazy.
"Tak mi to ukažte." Doktor si bere na starost Dillona a sestra Ethana. "Je to na šití." Dillon protáčí očima. Navypadá, že by ho to nějak zaskočilo.
"Slečna Petersonová?"
"Ano."
"Pojďte sem." Vchází další sestra a zatahujeme mě do samostatné malé místnosti. Vytahuje buničinu a dezinfekci, ale já nechápu na co. "Kalhoty dolů."
"Co?" Asi jsem něco přehlédla.
"Oceňuji vaši odvahu, ale není čas si hrát na hrdinu. Jen se podívejte na svou nohu." Pohled stáčím ke svému lýtku. Nohavici mám úplně nasáklou krví, ale bolest cítím až teď. Cítila jsem jí celou dobu, ale teď to cítím velmi. Opadl ze mně strach o Dillona a můžu se soustředit na sebe. Přestala jsem si stěžovat a nakonec teda sundala ty kalhoty. Posadila jsem se na židly. Sestra namočila buničinu do dezinfekce a opatrně mi tím přejela po už zaschlé krvy. Auvajsky! Vidím, že sestra bere do ruky pinzetu a já se odní odtahuji.
"Na co?"
"Máte v noze nějaký předmět. Musí ven." Nasucho polykám a zatínám zuby. Ani jsem nemrkla a bylo to venku. Radši ani nechci vědět, co je to, protože kdybych věděla, že je to nějaký kus drápu toho psa, začala bych panikařit.
Nakonec jsem vyvázla s obvazem. Díky za to. Dillon a Ethan taky na tom nejsou tak zle, jak to vypadalo. Dillon má sešitou ruku a jinak obvazy a náplasti.
Vycházíme z místnosti prosycenou známou vůní dezinfekce. Táta si oddechem ulevuje.
"Omlouvám se," vydává ze sebe Dillon. "S tímhle se asi nebudu moct koupat."
"Nevadí," usmívá se taťka. "Dnes budeme jen odpočívat. A asi nestihnete v pondělí školu..."
"Yeeh!!!" vykřikuju s Ethanem a Dillonem zároveň. Tohle je na tátovi nejlepší. Nevadí mu, když zameškám jeden dva dny, ale musí se jednat o naše výlety, nebo cestování.
"A kam chcete vyrazit?" zajímá se Ethan.
"Mohli bychom se projít po městě, mají tu hodně zajímavých věcí."
"Jo, velkou sochu z krabiček od sirek," odfrkávám si.
"Nebo můžeme rovnou zajet do kempu, kde budeme přespávat a nějak se zabavit."
"Já bych pro to první."
"Dobře, je rozhodnuto." Ehe? Nevynechali někoho? Jako všechny? Dělám si legraci. Nevadí mi to. Je mi celkem fuk, co budeme dělat. "Směr auto. Teda, pokud ho už páni policisté neodvezli."
Naštěstí auto neodtáhli, ale strejda dostal pěkně tučnou pokutu. Táta je daleko před námi a Ethan mě tachá za loket a zastavuje mě.
"Ty si použila svou schopnost!"
"Vážně," křičím nadšeně. "Na tu sestru?"
"Jo," přitakává Dillon. "Šlo ti to hladce, jako bys už byla profík."
"Ani jsem se nesnažila, nějak ji přesvědčit."
"No, ale povedlo se," vřele se na mně usmívá.
"Tak kde ste?" volá na nás taťka. Zápas je až zítra a celý dnešek bude samá legrace a zábava. Alespoń doufám. Kluci jsou naladěni na notu šílenec, blázen nebo pošuk, takže je legrace zaručena. Skoro si myslím, že zapomněli na útok smrtících psů.
Dnešek byl teda suprovej! Procestovali jsme oůlku města i s horskou dráhou a ZOO. Je kolem sedmé večer a chystáme ohneň, abychom se alespoň najedli. Stany už jsou postavené a ani jsem nemusela hnout prstem. Já mám stan pro sebe, což je veliká výhoda. Alespoň mě nebude budit chrápaní. Dillon je ve stanu s Ethanem, Christian s mým tátou, Rayn s Timothym s James se Shaunem. Cítím se mezi nima opravdu skvěle.
S větší tmou přibívá i zima. Sice nemrzne, ale studený vítr sem vaje od moře.
"Děcka, krmení dravé zvěře!" křičí Shaun. u jídla jsem jako první já. Jinak by to ani nešlo. Za jedlíka rodiny jsem považovaná já.
"Nech mi něco. Bude z tebe tlustá koule!" Christianovi se nejspíš nelíbí, že jsem vyjedla jeho oblíbené malé bílé klobásy. Mám na talíři poslední. Beru ho do ruky a s chutí se do něj před Chrisem zakousávám. Strašně mě baví ho takhle škádlit. Dělá na mně zhusený škleb a jde si sednout. Nesjpíš co nejdál ode mně, ale já to beru s úsměvěm.
"Budeme se vyprávět horory," navrhuje Christian a zákeřně se na mně usmívá. Ví, že je nasnáším. Nesdytím se přiznat, že se pak bojím. Jsem ale fakt magor. Nebojím se dát přes hubu drzýmu klukovi, ale bojím se strašidelných historek.
"Jdu se projít," oznamuji jim. Chris se vítězně usmívá. Když už jsem otočená zády, protáčím očima.
Prodírám se hustým porostem zdejšího kempu a nějak se nemůžu zorientovat. Sakra, kudy jsem to šla? Neví, vážně nevím. Skoro deset minut už chodím někde v kempu a ani nevím, jak se dostat zpátky. Ale jsem klidná. V takovýhlech situacích zůstávám klidná. Můj klid mě ale rázem opouští, protože kousek ode mně praská větvička. Srdce mi buší jako o závod. Uklidni se! Určitě to je jen nějké zvíře. Tvář mi ošlehává poryv až mrazivého větru, který mi způsobuje mráz po zádech. Otáčím se kolem své osy, ale kvůli tmě nic nevidím. Další prasknutí větvičky, mnohem blíže mně.
"Halo," špitám potichu. Ani jsem nečekala žádnou odpověď. Ale byla bych radši, kdyby se někdo ozval. Třeba nějaký další kempař nabo správa kempu. Te´d už se zvuk praskání ozývá až mos blízko mně a dělám několik kroků vzad a narážím do kmene stromu.
"Tohle není vtipný," říkám do tmy, ale opět je mi odpovědí pouze hrobové ticho. Když zaslechnu tiché zavrčení, už mám vážně naděláno v kalhotech. Přímo přede mnou se objevují dvě zářivé červené tečky, které rázem osvětlují celé okolí. Stojím úplně strnulá strachem. Tečky se ke mně blíží a já se dávám do běhu, ale daleko se nedostávám, protože do někoho vrážím. Vrazila jsem do něj tak silně, že nás to oba poríží na zem.
"Rose?" Dillonův hlas by se v tuto chvíli dal vyvažovat zlatem. "Kde jsi byla. Všude jsem tě hledal."
"Já... tam byly... červené oči," koktám.
"Zpomal, co jsi viděla?" Pomáhá mi zpátky na nohy a pevně mě drží za ruku. Jsem snad blázen? Zrak stáčím k místu, odkud jsem vyběhla. Žádné červené tečky, nic.
"Zapomeň na to."
"Rose..."
"Asi to nic nebylo. Jen se mi něco zdálo."
"Asi? To není moc uklidňující."
"Já vím. Prosím, nech to být. Víš, kudy se máme vrátit?"
"Jasně, tudy." Vede mě za ruku cestou, kterou se nejspíše dostaneme zpátky. Srdce mi furt buší jako o život. Jsem si ale jistá, že tam něco bylo. Ty oči mi připomínaly oči těch psů, kteří nás napadli. Co když budou chtít zaútočit znovu? Teď jsme mnohem snažší terč. Stan nás neochrání tak důkladně, jako auto. Dneska se asi nevyspím.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 rabbit2 rabbit2 | E-mail | Web | 24. února 2011 v 19:38 | Reagovat

skvělý. Jsem ráda, že tu nemáš zatím další kapitolu. :-D  štípou mě oči, a já bych nevydržela to nečíst dál :D by mě štípaly ještě víc

2 Chloé =)) Chloé =)) | 25. února 2011 v 11:28 | Reagovat

Děkuju :-D Jsem ráda, že se líbí :D

3 Ethan Ethan | Web | 2. října 2011 v 9:25 | Reagovat

Problémy, problémy, problémy. :D Skvělý! :D Jo, se stanem by měli trochu problém. xD Už Smrtijedi přece ukázali, že nejsou moc efektivní obranou. :D (Proč má vsugerovanou představu kempu jako toho v HP? Proč?! :D)
Mimochodem, ta sestřička - já jí znám! Nebo její dvojče. :D Děsivé. :D Brr. :D Nemám takové případy rád, ale co nadělám? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama