kapitola 11

25. února 2011 v 22:21 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Ahoj! Tak tady je jedenáctá kapitola, ve které už bude trochu více akce. Lidi, buďte od toho srdce a napište, jestli se vám to líbí, nebo ne :-)

Dillon

Budí mě zvuk sirény vydávané z lampače. Shaun rozepíná stan a vtrhává dovnitř.
"Vstávat a cvičit!"
"Já mám ještě noc," vrtá se Ethan do spacáku.
"Dyť už je pět ráno." Ethan nereaguje. "Jestli do dvou minut nebudeš na nohou, stane se ze mně zlý táta."
"Jo jo." Ethan skoro spí.
"Dvě minuty." Shaun odchází. Já se převlékám a vylézám ze stanu. Mám na sobě mikinu, ale i tak je dost zima. Vzhůru je jen Rosin táta a Shaun. Obloha má červenou barvu a sluce ještě nevyšlo.
"Můžeš dojít pro nějaké dřevo?" ptá se Shaun.
"Jasně." Zápěstí mě ještě bolí, ale není to tak hrozné, jak jsem čekal. Musím uznat, že mě Rose včera docela vyděsila Prodírám se hustým lesíkem zdejšího kempu. První co vidím, je právě Rose. Sedí na molu rozlehlého jezera. Rukama si objímá kolena a celá se třese. Pouštím všechno dřevo, co jsem nasbíral a vydávám se za ní.
"Rose?" dávám o sobě vedět. Sedám si vedle ní a rukou jí objímám kolem ramen. "Jsi v pořádku?"
"Jo, jen ..."
"... je ti zima," sundávám si mikinu a nějak je mi jedno, že mi bude zima. Přehazuji ji Rose přes ramena. Vděčně se do ní choulí a pokládá mi hlavu na rameno. "Tak, co se stalo?"
"Vážně nic. Včera jsem se jen strašně vyděsila. Ale asi se mi to jen zdálo."
"Určitě nezdálo. Je dost možné, že nás bohyně sleduje."
"Říkal si, že má na tebe spadeno. Co když se ti něco stane?" Nevím, co na tohle říct. Popravdě, Docela jsem se divil, že mě Lathenie tenkrát v tom pokoji nezabila. Dobře si pamatuji svoji nerozhodnost. Když jsem ji spatřil, přiznám se, že se mi chtělo utéct. Někam hodně daleko. A udělal bych to, nebýt Rose. Ten den jsem zjistil, že bych pro ní udělal cokoli. A ten pocit stále trvá a každým dnem je silnější.
Rose stále čeká na odpověď. Tisknu ji k sobě blíž. Rose otáčí hlavu tak, aby mi viděla do očí. Dlouho se do sebe jen vpíjíme očima, ale po chvíli ji opět líbám a já jsem opět v sedmém nebi.
"Hej Rose," volá za našimi zády Christian a neradi se od sebe odtahujeme. "Můžeš jít sem?" Rose protáčí očima, ale ještě před tím než odchází, mi dává pusu na tvář. Odchází a já se otáčím za ní. Vidím Rayena, jak si to rázuje mým směrem a netváří se zrovna přátelsky. Vstávám a připravuji se, i když pořádně nevím na co. Rayn stojí přímo přede mnou a zahrazuje mi cestu, takže ho jen tak neobejdu. Molo je celkem úzké a kvůli němu bych to ledové vody fakt neskákal.
Určitě mě viděl, jak se líbám s Rose. Zase!
"Je tady jedna věc, kterou by sme si měli vyjasnit," začíná Rayn.
"Jde o Rose?" hádám.
"Jo."
"Ať řekneš nebo uděláš cokoli, nic to na mých citech k ní nezmění."
"Poslouchej mě! Rose je moje mladší sestra a každýho, kdo by jí ubížil, bych asi na místě zabil. Popravdě jsem si myslel, že seš frajírek, kterej se jen zajímá o slušnou a hezkou holku. Ale spletl jsem se. Když nás napadli ty bestie, tak jsem si uvědomil, že by si Rose schválně neublížil. Ale i tak tě varuju. Poznám na Rose, když jí něco je. A jestli se to bude týkat tebe, tak..."
"Je mi to jasné," zarážím ho. Jsem v šoku. Takový proslov jsem zedy rozhodn nečekal. Myslel jsem, že sem přijde a rovnou mi jednu vrazí. S bonusem bych skončil ve vodě.
"Nejsme kamarádi," kroutí hlavou, protože pozoruje můj udivený výraz. "A ani nebudeme. Nešlo by to, protože by to naprosto vyvracelo všechny zákony starších bratrů a kluků jejich sester."
"Aha," směju se. "To chápu."
"Jsem rád, že sme si to vyříkali."
"To já taky." Na více slovné odpovědi se nezmávám. Tak tohle mě naprosto uzemnilo. Rayn je nejspíš spokojený a odchází.
Pozoruji vycházející slunce. Vše koem náhle ožívá. Sluneční paprsky zahánějí dusivou atmosféru mlhavého rána.
Na břehu jezera, kousek ode mně nabírá Shaun do kýble vodu vodu. Na nic nečekám a vystřeluji z místa jako střela. Běžím do kempu jako o život. Skoro bourám stan, jak rychle se do něj snažím dostat. Ethan spí.
"Ethane!" silně s ním třesu. "Jestli nechceš, aby tvůj budíček byla i kromě mně, voda z jezera, měl by si okamžitě vstát."
"Co-o?"
"Tvůj táta sem jde s kýblem vody. Na co myslíš, že ji má? A řeknu ti jedno. Na mytí určitě ne."
"Ale ne!" Během tří minut je převlečený a plně při smyslech. Akorát včas! Shaun přichází k našemu táboru a vyráží směrem k našemu stanu. Když si ale všímá Ethana, jak se protahuje, rychle kýbl staví k ohništi. Chytrý tah.
Rose a Christian vycházejí z lesíka a rozdělávají oheň.
Všichni už sedíme kolem plápolajícího ohně.
"Připraveni na zápas?" zajíma se táta Rose.
"Jasně," odpovídáme jednohlasně.
"Výborně. Ve dvanáct budou pouštět první diváky a ve dvě zápas začíná."
"Proč jsme vstávali tak brzy?" zívá Ethan.
"Je to skvělé, ne?" směje se Shaun
"Úžasné!"
"Za půl hodiny vyrážíme."
"Co tam budemedělat tak dlouho?" Ethan stále nesouhlasí s tak brzkým vstáváním.
"Půjdeme se někam najíst. Nevím, jak ty, ale já mám strašnej hlad."
"Já taky."
"Skvělé, tak začneme balit." Všichni vyrážíme ke svým stanům. Rose je sice holka, navíc ve stanu sama, ale byla první, kdo měla stan sbalený. Tváří se spokojeně. Umí ale své pocity perfektně skrývat. Já vím, co doopravdy cítí. Nevím jak, ale prostě to vím. Bojí se o mně a svou rodinu. Ale také vím, že pořád myslí na náš ranní polibek.
Vyjíždíme z kempu a hned po prvním kilometru zůstáváme stát v dopravní zácpě. Celé město je přervané k prasknutí. Všude postávají skupinky lidí mířící na zápas.
Když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem na takovém zápase nebyl. Podle počtu lidí soudím, že je to velmi důležitý zápas pro místní.
Trvá to celou věčnost, ale dostáváme se na parkoviště před obrovským stadionem. Tolik lidí pohromadě jsem nikdy neviděl. Vylézáme z auta. Ethan na mně vrhá pohled, který mi jasně říká, že se mnou potřebuje mluvit.
"Co je?"
"Dillone, neměli bychom tam chodit. Něco se stane, cítím to," šeptá mi a já se pozorně rozhlížím. Nic podezřelého nevidím, ale Ethan je skoro jako můj bratr a já mu věřím.
"Nemůžeme jen tak odejít," odpovídám mu též šeptem.
"Já vím, ale mám špatný pocit."
"Musíme tam jít. Budeme dávat pozor."
"Dobře. Musím to ještě říct tátovi." Kývu na znamení, že chápu a přistupuji blíž k Rose. Tohle se mi nelíbí. Ethan má šestý smysl, který já jaksi postrádám. Ale myslí to vážně.
"Držte se pohormadě, děcka. Nerad bych, asi se někdo z vás ztratil," upozorňuje nás James. Beru Rose za ruku a ta se na mně zářivě usmívá.
Ve frontě čekáme jen asi dvacet minut. S volňáskama kloužeme mezi lidmi hladce, jako po másle. Procházíme vstupní bránou, za kterou se schromažďuje obrovský dav, který se pomalu rozchází. Cítím se jako, když jsem s nesmrtelným sám v jednou pokoji. Titěrný a bezvýznamný. Kdyby se mezi takovým davem rozšířila panika, byla by to katastrofa.
Skoro zapomínám na nebezpečí, které nám může hrozit. Těkám očima po ostatních lidech. Nějaký muž si stahuje čepici hluboko do obličeje. Je mu vidět jen pusa. Ale není nebezpečný. Je nechce, aby ho někdo poznal. Cítím z něj obavy. Nějaká žena vedle mně se zase těší, až dorazí na své VIP místo. Co to k sakru je? Najednou na mně útočí vlna emocí, které nejsou moje. Jsou těch lidí. Všech lidí kolem. V hlavě mi třeští a nemůžu dostat z hlavy změť pocitů. Že by se konečně projevila moje druhá schopnost?
Jakmile se dostáváme z toho největšího davu, trochu se mi ulevuje. Sedíme asi v padesáté řadě, ale máme skvělý výhled. Rose sedí na sedačce hned u uličky a samozřejmě vedle mně. Křečovitě mi svýrá ruku. Asi není zvyklá na tolik lidí. Jako já.
"Komu fandíme?" Musím se zeptat, protože by bylo nesmírně trapné, kdybych se radoval, při tom by gól dali soupeři.
"Těm v zelených dresech.
"Těm v zelených dresech," oznamuje mi Rose. "To jsou tátovi bývalý spoluhráči."
"Proč už nehraje?"
"Asi před deseti lety se vážně zranil. Zlomil si kost v koleni a musel se s fotbalem rozloučit."
"To je škoda. Je ti líp?"
"Mně bylo dobře. Jen jsem chtěla přemýšlet. Dáš si něco? Jdu ke stánku."
"Půjdu s tebou." Od každého dostáváme seznam věcí, které by chtěli přinést.
Fronta na jídlo je snad ještě delší, než na samotný zápas. Už tu stojíme třicet minut a konečně se hlemýždí rychlostí dostáváme na řadu.
Připadám si, jako bych měl nakrmit celou armádu spásy. Tolik jídla a pití s Rose neseme.
Procházíme kolem skupinky jenom o málo starších kluků, než já. Nemůžu si nevšimnout, jak obdivně zírají na Rose Kdybych uměl zabíjet pohledem, už by byli dávno mrtví. A kdybych neměl v ruce osm štychů, asi bych si s nima šel "popovídat". Vím o sobě, že jsem strašně žárlivý. A asi s tím do budoucna nic neudělám.
Docházíme k řadě, kde sedí naše výprava. Jakmile spatřují jídlo, které neseme, doslova se na nás vrhají, jako když se slepice vrhá po flusu.
Tisíce lidí kolem nás si povídají, každý o něčem jiném, z čehož mi třeští v hlavě ještě víc, než před tím. Slyším hlasité fanfáry linoucí se s obrovských repráků. Celý stadion nadšeně šílí, když na trávník vbíhají mužstva obou týmů. Nepopsatelné davové šílenství.
Rozhodčí dává kapitánům obou týmu rychlé pokyny. Diváci kolem se soustředí jen na jednu věc, a tou je míč. Zaznívá hlasité písknutí a hráčí se dávají do pohybu. Míč získává tým v zelených dresech. Rosin táta hlasitě dává najevo svou radost. Vypadá to, že se všichni baví, ale nemůže mi ujít, jak Ethan pořád těká očima po okolí. Setkávám se s jeho pohledem a Ethan krčí rameny.
Skoro jsem zapomněl, jak moc miluji fotbal(ale ne tak moc, jako Rose). Mužstvo, kterému fandíme sice prohrává 2:3, ale i tak se skvěle bavím. Dokonce i Ethan se uvolnil.
Do konce hry zbývá deset minut. Je čtvrt na pět. Diváci jaou stále hlučnější a nabuzenější. Řekl bych, že svou roli v tom hraje i alkohol. Jen piva se tu musí vypít hektolitry.
Ethan říkal, že nemá dobrý pocit. A deset minut je spoustu času. Pevně věřím v to, že se už nic nestane.
Asi jsem objevil svou schopnost. Všechny mé myšlenky měnit v reálný opak.
Z horních řad se ozývají výstřeli. Lidé křičí a schovávají si obličeje mezi kolena. Nevím, co se děje. Ethan na mně vrhá staroslivý pohled. Věděl, že se něco stane. A teď je to tady. Rose mě chytá za ruku a tiskne mi jí takovou silou, že se bojím, aby mi nezlámala prsty. Otáčím se směrem, odkud se ozývá střelba. Vidím, jak po schodech schází asi devět mužů v kuklách a černém oblečení. V rukách svýrají zbraně. Po některé neznám ani název. Každou chvíli střílí do vzduchu. Jasně nám dávají najevo, aby sme zůstali sedět.
Skupinka se zastavuje u naší řady, ale zůstavají tu jenom tři. Ostatní se vydávají dál po schodech.
"Co myslíš?" ptá se menší zakuklenec většího. Jen přikyvuje.
"Vy tři, zvedejte se!" Dlouho mi dochází, že mluví na nás. Vedle mně sedí po pravici Rose, po levici Ethan. Je jasné, koho tím myslí. Moje mlčení a šok si špatně vykládá a pálí do vzduchu několik ran.
"Hned!" Dívám se na Ethana. Ten se dlouho nerozmýšlí a lehce kýve. Já i on se zvedáme, ale Rose zůstává sedět. "Řekl jsem, že jdete vy tři." Chytá Rose za paži s hrubě ji vytahuje na nohy. Nejraději bych mu jednu vrazil, ale mělo by to strašlivé následky.
"Nech jí!" Musím se alespoň o něco pokusit.
"Sklapni!" vrčí ten prcek a dlouhou hlaveň pistole mi zarývá do žaludku. Ta rána mě sráži na zem a tam ještě dostávám kopanec do žeber. Na nohy mě vytahují silné paže, které tomu malému nepatří. Jsou to ruce toho obra. Svýrá mě tak pevně, že jsem si naprosto jistý, že tam budu mít modřiny. Rose vede ten třetí. Myslím, že právě on je slabý článek. Kdyby Rose chtěla, určitě by ho přeprala, ale na to se moc bojí o mně a Ethana. Ale připadá mi, že se bojí, aby jí neublížil. Alespoň, že tak.
"Pohni!" štěká můj věznitel na toho, který vede Rose.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jaký kluk ze Strážců?

Ethan 55.6% (10)
Arkarian 27.8% (5)
Matt 5.6% (1)
Dillon 11.1% (2)

Komentáře

1 rabbit2 rabbit2 | 26. února 2011 v 20:56 | Reagovat

Hustý :D :D. Bojím se o Ethana :D xDxD Ne fakt dobrý :D

2 Chloé =)) Chloé =)) | 26. února 2011 v 21:03 | Reagovat

Děkuju :-) Jen se boj dál :-D

3 Ethan Ethan | Web | 2. října 2011 v 9:39 | Reagovat

Jááj, já to věděl! Věděl jsem ,že lézt tam je blbý nápad! Kam nás to vlečou?! KAM NÁS TO VLEČOOOU?!
Ok, dost mých hysterických výbuchů.
Marduke: Víš co, sklapni na chvíli úplně, rád bych taky něco řekl. JO! Dillon má někoho jiného! Jupíííí! Ale vysvětli mi, proč přesně chceš zabít mojí dceru? *zlý škleb* To se přece nedělá. Co na tom, že ona mě nejspíš nenávidí. Nesmí se jí nic stát, rozumíš?
Ethan: Přestaň každému vyhrožovat! Jsi s tím naprosto nemožný! :D Egh, Řiťoksicht pitomá. xD No nic, jen jsem chtěl říct, že by nám mohli dát sušenky a pustit nás, ne? :D A ani by to nemusely být ty sušenky zla. Stačily by třeba kakaový BéBéčka něbo tak něco... :D Ano, je to hodně naivní představa, já vím. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama