kapitola 14

4. března 2011 v 16:26 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Tak tahle kapitola je pro tři lidičky, o kterých si myslím, že čtou pravidelně a i píšou, co si myslí. Nezáleží na tom, jestli píšou pozitivně, nebo kritiku, ale dávají o sobě vědět, čímž mi dělají velkou radost
Takže... pro B.B.Q , svobi a rabbit2. Děkuju Vám

Ethan

Tohle čekání je nekonečné. Nacházím se ve stanu sřízeném pro účely ošetření právě těch, kteří byli uneseni. A já jsem jedním z nich. Ty děti teď leží a kolem nich jsou jejich rodiče. Ti mi snad už milionkrát děkovali a nabízeli nějakou odměnu, ale neudělal jsem to kvůli odměně. Kdybych je tam nechal, naprosto by se to příčilo se vším, s čím jsem do teďka žil.
Hned jak jsem sem vstoupil, říkal jsem, že jsem v pořádku, ale i tak mi udělali všechna možná vyšetření. Mám jen moncla pod okem od toho chlpka, jak mě praštil.
Sedím na dřevěné lavici a leduji si naběhnuté oko. Přemýšlím o Rose a Dillonovi. Sám jsem se dostal do bezpečí a je jsem tam nechal. Chtěl jsem se vrátit, ale ani táta, ani policisté mi to nedovolili.
Vedle mně sedí policajt jménem Darrek McKai. Je docela milý. Má u sebe zapnutou vysílačku a říká mi vše, co se odehrává vevnitř. Každou chvíli vysílačka zašumí, ale ozývá se něco jako: "Modrý kód!" a "Žlutá výstaraha!" čemuž já vůbec nerozumím. Taky si myslím, že Darrek už má za sebou takových akcí moc a že má i vlastní zkušenosti s únosy.
"Tak co?" ptám se ho po dalších nesrozumitelných kódecha signálech.
"Tu dívku už vedou sem."
"A Dillon?"
"To je ten chlapec... o něm nemám žádné informace." Prudce se zvedám a chystám se jít pryč ze stanu. Darrek se také zvedá a následuje mě. Já se ale zase zastavuji, protože vidím Rose, jak ji sem vede velikánský chlápek.
Rose má úplně uslzenou tvář a to nevěstí nic dobrého.
Přicházím k ní a pevně ji objímám. Cítím, jak se mi její slzy vsakují do trička.
"Už je dobře."
"Není... Dillon je pořád vevnitř."
"Zvládne to." Nevím, co dál bych měl říct. Ano, pevně věřím, že to Dillon zvládne, ale také pořád zůstávám v realitě.
"V poslední chvíli se mi ani neozval." To není dobré. "Musel omdlít."
"Slečno, musíme zjistit, jestli nejste zraněná," přichází k nám ta milá blonďatá sestra.
"Jsem v pohodě," odsekává.
"Ale musíme vás prohlédnout."
"Nic mi není!"
"Rose," vkládám se do toho, protože mi přijde, že tahle sestra by se s ní nehádala. Působí na mně jako porcelánová penenka. "Jestli ti opravdu nic není, zaberou ta vyšetření jen chviličku." Rose zvedá oči a dívá se do těch mých.
Každý, kdo Rose spatří, tak ho na první pohled naujmou její oči. Mají neobvykle modrou zářivou barvu. Jsou plné radosti ze života. Teď jsou ale úplně prázdné. Pohled, který vám nic neříká. Kdyby v nich alespoún byl strach, nebo starost. Ale takhle prázdné? To je nejhorší.
"Tak jo," vzdychá.
Stačí pět minut a Rose všechny přesvědčuje, že je naprosto v pořádku. Ani jsem nepostřehl, jestli použila svou schopnost. Jestli ano, tak už nemá cenu vůbec tohle trénovat.
Vychází ven ze stanu a já ji následuji.
Jako včely na med se na nás slétají novináři a fotografové. Zvuky spouští fotoaparátů skoro přehlušují otázky, které na nás pokřikují novináři. Ke všemu každého zajímá něo jiného, takže jim není vůbec rozumět.
Nějaký vousatý, asi padesátiletý novinář, mě bere za zápěstí a stahuje stranou, od největšíjho chumle.
"Vítejte u aktuálních zpráv," říká do kamery. "Stojím tu s chlapcem, který pravděpodobně zachránil život sobě a dalším třem dětem, které byly také uneseny. Jak se cítíš, jako hrdina?"
"Nejsem hrdina."
"Co tě k takovému činu vedlo? Touha po slávě nebo darech, které jsou ochotni rodiče dětí ti dát. Od nejmenované osoby mám informace, že jedni z rodičů nabízí pořádně tučnou sumu. Je to pravda?" Ježíši! Doufám, že si nej dělá legraci. Kamera se stáčí na mně.
"Tak jo, nechte ho na pokoji!" Rose sem doslova vchází jako vichřice.
"Toč to!" pobízí novinář kameramana, který stáčí objektiv na Rose. "Vy ste další ze zachráněných. Řekněte mi, nechala ste tam toho chlapce?" Po této otázce se Rose doslova třese vzteky. Nesmí se naštvat moc, jinak by se mohlo něco pokazit. Tím něco myslím její energii. A teď tady není Dillon, Kdyby nebyl v tom sklepě, jsem si jistý, že by teď byl stadion vejpůl.
Rose rukou odstrkuje kameru a přichází blíž k novináři s mikrofonem. Jsou od sebe obličeji jen patnáct centimentrů.
"Jestli chcete, aby vaše kamera zůstala ve stavu, v jakém se právě nachází, radši si další otázky schovejte pro někoho jiného! Nic o tom nevíte. Nevíte, proč tam zůstal! Nevíte ani to, co se přesně děje. Nemáte vůbec žádné právo říkat, co kdo a kde dělal nebo nedělal! Sám byste si měl zkusit se nechat unést se svým blízkým přítelem. Jak vám bude, když vás od něj odtáhnou? Jasně, nevíte to, protože ste to nezažil a asi ani nezažijete. Uhněte nám z cesty a nechte si vaše blbé otázky na čas, kdy budete vědět alespoň jména lidí, kteří tady zachraňují životy. Co tady děláte vy? Jen stojíte a čumíte jako banda pakoňů!" Novináři a všem kolem poklesla brada až na zem.
Ta holka má mnohem více kuráže, než jsem čekal. A hlavně má pravdu.
Novinář se dál nezmáhá na slovo a my ho obcházíme.
Z velké vstupní brány do stadionu vychází hlouček doktorů a policistů. Už vím, o co jde. Vezou Dillona na lehátku a jeden doktor štěká rozkazy na ostatní.
Rose se rychle přeouvá k nim. Nějak se jí daří dostat se přes hradbu policistů a dostává se až k Dillonovi.
Celou minutu trvá, něž všichni čumilové kolem ráčí uhnout a Dillon se dostává do ambulantího stanu.
Rose pevně drží Dillona za ruku, zatímco ho připojují na dýchací přístroj. Zapichují mu do ruky nějaké trubičky a kanilu. Vedle lůžka, kde leží Dillon stojí takový ten přístroj na měření srdce. Hlasitě a pravidelně pípá a graf, který se tvoří podle jeho tlukotu je stejně neomylný.
"Strašně jsem se o tebe bála," říká mu Rose.
"Já o tebe... taky," usmívá se. "Sluší ti to."
Známý pocit, který přichází zevnitř mně mi napovídá, že se něco stane.
To něco se dostavuje jen o chviličku později. Pravidelné pípání se mění v dlouhý a nepřerušovaný tón. Zelená křivka na monitoru je stejně neporušená, jako zvuk, který by měl oznamovat bití Dillonova srdce. Jenže se žádné pípání slyšet nejde a křivka zůstává stejně rovná.
Všichni lékaři v místnosti jsou hned ve střehu a schromažďují se okolo Dillona.
"Dillone!" Rosin výkřik je srdcervoucí.
"Budu vás muset poprosit, abyste počkal venku," říká mi sestra. Já jen ale zírám na hlouček bílých plášťů. Nechápu, co se děje.
"Co se stalo?" ptám se, i když to v podvědomí tuším.
"Srdce toho chlapce přestalo pracovat," oznamuje mi potichu. Je to přesně, co jsem tušil. Jdu blíž k doktorům.
Rose kouká jako smyslů zbavená na Dillonovu hruď, která se nezvedá.
Beru jí kolem ramen a vyvádím ze stanu.
Zastavujeme se až kus od všeho dění na stadionu a u něj. Je asi deset večer a nikdo není v dohledu.
"Rose, tohle ještě není konec."
"Viděl si, co se stalo?!"
"Ano, ale můžeš mu pomoct."
"Ale jak?" Je vyděšená tak, že úplně zapomíná na své schopnosti.
"A co tvá schopnost?"
"Já... já nevím, jak jí používat."
"Ale no tak. Sestru v té nemocnici si přesvědčila, že máme jít první. A nevěřím tomu, že by tě ti doktoři nechali být jen tak."
"To je ale něco jiného."
"A včem?"
"Já nevím, přijde mi to jednoduché."
"Rose! Bez tebe Dillon zemře. Nemáme moc času." Je to trochu kruté, ale musím Rose přimět, aby se alespoň pokusila Dillona zachránit.
Jen chvíli váhá a nakonec přikyvuje.
"Musíš mi ale říct, co mám dělat."
"Zavři oči a soustřeď se." Šestý smysl mi napovídá, abych řekl právě tohle.
Rose dělá přesně to, co jí říkám. Celá se třese a zatíná ruce v pěst.
"Dillone!" šeptá Rose a natahuje ruse před sebe. Možná se jí to přeci jenom povede.
"Rose!" Sylším známý hlas. To je Rayn! A hledá jí. "Kde si?"
Už ho vidím a on vidí nás.
"Co se tu děje?" volá na nás. Co říct? Nebo spíše, co udělat? Do prkna!
"Zůstaň tam!" křičím na něj. Rád bych ho odešel nějak zaměstnat, ale teď to prostě nejde.
"Rose! Co tam děláš?" Rayn už k nám téměř běží.
Už je jen asi deset metrů od nás. Dost malá vzdálenost na to, aby poznal, že s Rose není něco v pořádku. Před ním se ale objevuje Timohty a významě na mně hledí.
"Rayne, nech je. Víš... Dillonovi se před chvílí zastavilo srdce," začíná s ním mluvit Timothy.
"Cože?" šeptá Rayn. Je asi překvapený.
"Jo. Ethan je Dillonův nejlepší kamarád a Rose. Však víš, jak to mezi nima bylo. Musíš je teď nechat."
"Jo, ale nemyslíš, ža by Rose potřebovala trochu povzbudit?"
"To je dost možný, ale až pak. Co takhle jít zjistit, jestli se něco nezměnilo?" Rayn dlouho váhá a Rose zase říká Dillonovo jméno. Timohty se na mně dívá pohledem, který jasně říká: Můžeš se mnou počívat. Pokývnutím mu děkuju a Rayn i on nakonec odchází.
Rose asi po pěti minutách oči otevírá.
"Tak co?" ptám se jí.
Já nevím, co se stalo. Ale bylo to dost divný."
"Musíme jít zkontrolovat Dillona."
"To není třeba."
"Jak to myslíš?"
"Už ho vezou do nemocnice. Jeho srdce se zničeho nic rozběhlo," mrká na mně a její oči opět září.
"Teda... to je naprosto skvělí! Jak ti je?"
"Cítím se nějak zmateně a unaveně. Jinak úplně úžasně. Nebylo to zase tak těžký."
"Co si viděla?"
"Všude bylo tak nějak šedivo. Žádné mraky, žádné slunce. Jedině, co jsem viděla, byl Dillon. Ale skoro jsem viděla skrz něj. A ještě..."
"Co?"
"Viděla jsem nějakou dívku." Tušení šestého smylslu je více než jasné.
"Jak vypadala?"
"Byla stejně průhledná jako Dillon. Kratší vlasy, myslím, že černé. A dál nevím."
Cože? Rose teď skoro popsala Rochelle. Samozřejmě existuje spoustu jiných takových dívek, ale něco mi říká, že jde právě o Rochelle.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 B.B.Q B.B.Q | 4. března 2011 v 18:06 | Reagovat

co chceš Rochelle udělat?=D líbí se mi to,moc se těším na další =) (třeba o Arkarianovi?=D)

2 Chloé =)) Chloé =)) | 4. března 2011 v 18:56 | Reagovat

Další bude z pohledu Isabely :D :-) A co udělám s Rochelle??? To se dozvíš, až to napíšu :-D

3 B.B.Q B.B.Q | 4. března 2011 v 19:52 | Reagovat

děsím se co to bude :D kdy bude nová?

4 Chloé =)) Chloé =)) | 4. března 2011 v 20:05 | Reagovat

Možná dnes, zítra určitě :D:-D

5 rabbit2 rabbit2 | E-mail | Web | 6. března 2011 v 20:43 | Reagovat

jůůů skvělý :D normálně se i mě zastavilo srdce, když přestalo bít Dillonovi :-D

6 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 6. března 2011 v 20:49 | Reagovat

:-D Mě se taky zastavovalo, když jsem to psala :D Děkuju :-)

7 Ethan Ethan | Web | 2. října 2011 v 10:13 | Reagovat

Ok, takže umřel a zase se nám vrátil. :D Dillon má prostě kliku. :D Jak jinak to říct? :D A ty novináři nebo co to mělo být za čumily, do držky jim dát. xD
Mimochodem, Rochelle? :D Co s ní hodláš dělat? :D *Đěsí se toho už teď*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama