kapitola 22

26. března 2011 v 21:48 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota

Rose



Stojím před svými přáteli. Za chvíli odjíždíme na dlouhou cestu do Sydney. Táta se loučí s rodiči Ethana, Isabely a Matt.
"Drž se," říká mi Ethan a pevně mě objímá. Bude mi moc chybět. Nikdy jsem nepoznala kluka, který je tak hodný, milý a... se všemi dobrými vlastnostmi, na které byste jen přišli.
"Budu se snažit. Pošlu ti pohled," říkám mu s úsměvem, kterým se jen snažím zamaskovat slzy, pomalu deroucí se na povrch.
"Budu ti držet palce," přikyvuje Isabela, podává mi malý, úhledně zabalený balíček a objímá mě ještě pevněji, než Ethan. Ne, ještě nebreč! Napomínám se.
"Pamatuješ?" ptá se s úsměvem Neriah a ukazuje mi obrázek, který jsme společně namalovaly. Já jsem měla jednu půlku čtvrtky, ona tu druhou. A taky je hned na první pohled poznat, kdo kreslil co. Byl to úkol z výtvarky. Mělo to ukázat, že jsme každý jiný a že máme jiný talent. Nemusela jsem ani nic malovat, abych zjistila, že talent nemám absolutně žádný. Měli jsme malovat postavu. Tu mou půlku byste si klidně mohli splést s křížencem King Konga a naší příšerné fyzikářky. Neriah ale tou svou půlkou dodala celé kresbě pořádnou šťávu. Je to, jako by ten obrázek na vás doslova mluvil, skoro jako ve 3D. Jenom díky ní jsem dostala čtyřku a ne pětku.
Vím, že bych teď měla myslet na loučení, ale i tak si nemůžu odpustit poznámku, že by se výtvarka známkovat neměla. Každý má má talent na něco jiného. To samé platí i o těláku, ale s tím problém nemám.
"Jo," přikyvuji. Podává mi obrázek a já si ho s vděkem beru. "Byla sranda. Děkuju." Nyní stojím před Mattem a nastává minuta trapného ticha. Zíráme na sebe jako pořádní tupci a nevíme, co říct.
"Bez medvědího objetí tě nepustím," odhodlává se jako první k řeči a široce se na mně usmívá.
"Já bych bez něj neodjela, neboj se," objímám ho. Ano na jednom z nás nejsou znát známky našich dřívějších nešvarů. Ale musím mu říct ještě něco. "Jsem ráda, že jsme se navzájem neuškrtili."
"To já taky," jemně se od sebe odtahujeme. Po tváři se mi valí první slza. Ostatní už se mi tlačí ven z očí samy. I přes to se snažím usmívat se.
"Dillone," šeptám a teď už se mi po tvářích místo potůčků slz valí řeky, veletoky.
Choulím se do jeho náruče. Pocit bezpečí se mi rozlévá po celém těle a připadám si o něco klidnější. Ano, možná jsem silnější, než většina holek, ale moc se mi líbí, jak oproti Dillonovi působím křehce a zranitelně. Jako porcelánová panenka. "Promiň, že jsem ti to neřekla hned," všímám si, že ostatní se buď vzdálili, nebo si nás nevšímají.
"To je dobré, to já bych se ti měl omluvit. Choval jsem se jako pitomec. Promiň."
"To nic," usmívám se a tisku se ještě víc k němu. Zjistila jsem, že od něj nechci být ani hodinu ve škole, natož 300 km a nevím, na jak dlouho.
"Až oslavím narozky, tak přijedu."
"To je za dlouho."
"Vydržíme to, ano?"
"Zavoláš?" Dillon mě k sobě tiskne ještě silněji, ale nic neříká.
"Rose, musíme vyjet!" volá na mně taťka.
"Měj se hezky," říká Dillon a něžně mě líbá.
"Ty taky." Už se chystám odejít, ale Dillon mi pokládá ruku na rameno a otáčí si mně k sobě. Znovu si mě tiskne na hruď.
"Miluju tě," šeptá mi rovnou do ucha. Musím se přizant, že mě dokonale zaskočil.
Za ty dva měsíce strávené v Angel Falls jsem od ostatních zjistila, že Dillon své city nedává moc najevo. Naopak se je snaží skrývat.
Vidím, jak Mattovi padá čelist až na zem. On nám celou dobu čte myšlenky! Jindy by mě to naštvalo, ale teď se musím usmát. Zachytávám Mattův pohled. Lehce se usmívá. Myslím, že se z nás stali přátelé.
"Já tebe taky," špitám a rychle se od něj odtahuji a otáčím se na všechny. "Tak se tu mějte, ahoj."
V krku se mi dělá obrovský knedlík, který by v tvrdosti mohl konkurovat diamantu. Rozbíhám se k autu a rychle do něj zalézám. Před záclonu slz mám všechno rozmazané.
Sedím vedle Christiana, Rayn sedí na místě spolujezdce.
Když u jsem u Rayena... Poslední dobou se chová divně. Všimla jsem si, že se o mně začal více zajímat.. Stará se kam jdu, s kým, kdy přijdu a otázky podobné těm předchozím mi položil za poslední dva týdny snad stokrát. Ale divně se chová i Christian. Poslední dobou se mnou vůbec nemluvil, je uzavřený do sebe. Dokonce i táta si oněj začíná dělat starosti.
Achjo... Sydney! To znamená skoto 3,5 milionu lidí.
"Můžeme?" ptá se smutně táta.
"Jo," mručíme všichni tři zároveň. Taťka šlape na plyn a my se pomalu rozjíždíme. Angel Falls pomalu, ale jistě mizí za kopcem. A mně připadá, jako by v Angel Falls zůstávalo kus mého srdce, duše i samo sebe.


Do Sydney jsem dorazili pozdě večer a hned ten den jsme šli do školy.
Stojím před úplně cizíma lidma, kteří se mi ani trochu nezamlouvají. Spočítala jsem, že z dvanácti holek ve třídě je jich dobrých devět obarvených blondýnek. Navíc odhalují místa, která by podle mě měla zůstat ve škole zakrytá. Skoro na každé viditelné části mají piercingy.
Klučičí část není o nic lepší. Všichni nosí obrovské oblečení. Vím, že je to teď v módě, ale mně se to prostě nelíbí.
Ani jsem sem nemusela chodit a hned chápu, že sem ani náhodou nezapadnu.
Navíc ty jejich pohledy. Jsou tak zlé. Myslí si, že jsou něco víc, když pochází z města. Nemám šanci najít tady někoho, kdo by mi alespoň ukázal školu. Ni nic, budu si muset poradit sama. Ostatně to dělám celý život, tak proč jsem teď tak vynervovaná?!
Skoro všichni kluci si pohledem měří Chrise a opovržlivě si odfrkují. Vidí v něm šplhouna a třídního šprta. Jen klid, Rose. Tato slova si opakuji pořád dokola,abych nevybuchla hned první den. Zkouším se zaměřit na něco jiného. Jsou tu jen čtyři volná místa. Jedna lavice je prázdná úplně, další volné místo je u chlapce s tlustými dioptrickými brýlemi a poslední volné místo je u našamponovaného blonďatého kluka, který se drze usmívá.
"Christiane, sedni si vedle Scotta," ukazuje učitel na brýlatého chlapce. Má štěstí. Je mi hned jasné, že oba spadají do skupiny obětí šikany.
"Rose, ty si sedni k Thorovi." Za prvé: Thor? Děsné jméno! Za druhé: Jasně! Proč bych měla skončit na klidném místě, kde mi dají všichni pokoj? Ne, musím schytat místo vedle, už na první pohled, pořádného debila.
"Nemůžu si sednout sama?" nevzdávám se.
"Ne, je to trestná lavice," šklebí se učitel. Dokonce i on je zahořklý a nepříjemný. Jmenuje se Adam Westof. Je mu kolem čtyřiceti let a jediné, co je na něm zajímavé je jeho výrazná kravata. "V přiložených dokumentech jsem se dočetl, že máš černý pásek. Thor je náhodou také karatista. A další náhodou máme druhou hodinu tělocvik a co Bůh nechtěl, tak ho učím já. Mohli byste nám ukázat nějaké chvaty." Takže i on se mi snaží přitížit, hned první den ve škole.
"Cože?" šklebí se Thor. "Vždyť se na ní podívejte! Nechci jí ublížit." Celá třída se začíná zlomyslně smát a koutky cukají i učiteli!
"Právě sis zařídil předčasný funus," volá Christian.
"To uvidíme," směje se Thor dál. Tohle neměl dělat. Už teď jsem vytočená a tímhle to vygradoval. Doufám, že už sepsal svou poslední vůli!
"Rose, prosím posaď se. Zbytek třídy si otevře učebnice a ..." S naštvaným výrazem kráčím k poslední lavici řady u okna.
Sedám si a tvářím se, jako že mě teď třídní machr neztrapnil na dalších deset let. Pohled stáčím k učiteli, ale když cítím něčí pevný stisk na svém koleni, rychle se věnuji tomu. To je Thorova ruka!
"Dej tu špinavou pracku pryč, nebo ti jí urazim!" Na zdvořilostní požádání nemám náladu.
"Co když ne?" Podle jeho stisku poznávám, že opravdu trénuje, ale myslím, že to nebude nic valného.
"Když ne, tak..." nechávám větu schválně viset ve vzduchu. Z ničeho nic vymršťuji koleno, takže jeho ruka naráží do kovových držadel lavice. Ozývá se kovové zadunění a bolestivé syčení. A má to, chlapec! Schválně jsem do toho nedala moc síly, abych mu ještě moc neublížila, ale zároveň můžu říct, že ho to nejspíše dost bolí.
Děcka kolem se na mně pošklebují. Vypadá to, že si proti němu nikdo jít nedovolí.
"Sory, já tě varovala," věnuji mu jedovatý úsměv.
"Tohle si přehnala!" mne si prsty a zápěstí, na kterém se pomalu objevuje parádní červená flek. Určitě bude mít i modřinu, ale to už mi je jaksi docela jedno. Neohroženě krčím rameny a soustředím se na výklad. Zrovna máme fyziku a berou zdroje napětí.
Po zhodnocení mého mozku, je že to totální nuda, automaticky vypínám. Ale stačí mi jediný pohled na tabuli a hned se mi vše ukládá do paměti.
S fotografickou pamětí jsem se naučila žít už celkem dávno Má to výhodu, že se nemusím vůbec učit. Stačí si jen jednou něco přečíst. Ale stejně jako roky, kdy se kdo narodil, nebo zemřel si pamatuji slova všech reklam, článků v novinách a všech nesmyslů. Bohužel si ale také pamatuji do puntíku katastrofu z Berdunu. Pamatuji si, jaký člověk měl jakou barvu mikiny nebo barvu vlasů. Jaký měl výraz, když viděl přicházet smrt, které nelze uniknout...
Z hlubokého zamyšlení mě vytrhává pronikavý zvuk zvonku. Páni, uteklo to nějak rychle.
Všichni vystřelují ze třídy, jako by hořelo.
Christian a Scott jsou jediní, včetně mě, kdo zůstali. Ale i Scott vypadá, jako by mě chtěl zabít pohledem. Raději se loučí s Chrisem a odchází.
"Co je?" ptá se mě Chris.
"Půjdu do pasťáku za vraždu spolužáka. Ještě něco?"
"Promiň. Je to idiot."
"Idiot? Ty bláho, vážně si musíš doplnit svůj velice omezený slovník nadávek. Kdybych se měla vyjádřit já, asi by mě vyhodili ze školy."
"Nevíš, co je s Rayenem?" On si snad dělá legraci! Jsem už takhle dost vytočená.
"Co by s ním bylo?"
"Ty sis toho vážně nevšimla?"
"Jasně, že všimla!" Tohle je už na mně moc a to je teprve ráno. "A všiml sis, jak se chováš ty?! Vůbec se mnou nemluvíš, ani s tátou ne. Přijde ti to normální?"
"S kým mluvím a s kým ne je snad moje věc!" štěká a mně z tónu jeho hlasu jezdí mráz po zádech.
"Tak to teda není!" vrčím na něj a oba se naráz zastavujeme. "Seš vážně úplně pitomej! Nevidíš, jakej má táta o tebe strach?!"
"Je snad dospělej."
"A dospělí se nesmí bát, nebo co?"
"Všichni to přeháníte."
"Zastav se!" vykřikuji, protože sebou trhnul, jakože se chce dát opět do pohybu. Chytám ho za zápěstí a stahuji zase k sobě. "Tak my přeháníme?! Zmysli se trochu nad sebou! Proč se mnou poslední dobou vůbec nemluvíš?"
"Třeba proto, že nechci." Jeho slova mi doslova dávají facku. Vážně to řekl? Pronesl to velice chladným a krutým hlasem, který jsem u něj nikdy neslyšela. Zatínám ruce v pěst a silně mu tisknu zápěstí, aniž bych si to uvědomovala.
"Rose, já..."
"Ne!" pouštím ho, ale on mě stejně, jako já jeho, chytá za zápěstí. Čekám na omluvu, která stále nepřichází.
"Chrisi, nenuť mě tě praštit!" Raději mě pouští. Vidím, jak se zkouší tvářit provinile, ale ve skutečnosti vůbec nelituje toho, co řekl. Vidím mu to na očích a znám ho až moc dobře na to, abych se spletla.
"Čaute," přichází k nám Rayn, který se vynořil z hloučku nejstarších studentů. Hned si všímá atmosféry mezi mnou a Chrisem.
"Nic!" odsekávám a chystám se odejít. Je skoro až vtipné, jak se vše opakuje. Rayn mě i Chrise chytá za zápěstí a stahuje nás blíž k sobě. Jsem silnější, než Chris, ale než Rayn? Ani náhodou! Takovou ohromnou sílu získal za ta léta trénování.
"Co se stalo?" ptá se znovu, tentokrát o něco ostřeji.
"Seš snad můj táta?" snaží se mu vykroutit Chris, ale nemá nejmenší šanci. Já to ani nezkouším, protože předem vím, že by to byl prohraný boj.
"Co-se-stalo?"
"Nestarej se!" Chris mi vážně začíná lézt krkem. Rayn pouští mně, chytá Chrise za košili a přimačkává ho ke zdi.
"Nemám se starat? Dobře, když se přestaneš chovat jako malej spratek."
"Já nevim, kdo tady dělá ramena na mladšího!" Je jasné, že má Chris nahnáno, ale zase ví, že by mu Rayn nikdy nic neudělal.
"Myslíš si, že jsem zlej? Ne, nejsem. Teď jsem ještě hodnej brácha, ale jestli budeš takhle dál pokračovat, tak si všechno jenom ztížíš. Nemám tušení, co se s tebou děje. A ani nevím, proč nám to nechceš říct, ale přestaň dělat starosti alespoň tátovi."
"Fajn, výchovnou přednášku máme za sebou a teď mě pusť!" Rayn se mu ještě chvíli zlostně dívá do očí a pak ho pouští. Christian mizí v chodbě, která vede do tělocvičny.
"Jsi v pořádku?" pokládá mi ruku na rameno Rayn.
"Jo," snažím se polknout, ale knedlík v krku mi to neumožňuje. "Ale tady rozhodně nebudu." Já vím, není moc chytré zapéct školu hned první den, ale já cítím, že tady už dál být nemůžu.
Dartemis a král Richard mě varovali. Když prožívám silné emoce, jako vztek, může se stát, že se energie, kterou mám v sobě sama uvolní. A to by zanechalo dost velké následky.
"Kam půjdeš?"
"Nevím, ale tady nebudu už ani minutu."
"Půjdu s tebou."
"Rayene! Jsem ti moc vděčná, že se o mně staráš, ale zrovna teď chci být sama. Prostě se toho stalo moc. Ale kdyby ses nudil, tak jeden blbec z naší třídy si říká o zmlácení."
"Dík za info. Hned za ním dojdu," pronáší s úsměvem, ale hned zase zvážňuje. "Kdyby něco, tak zavolej."
"Spolehni se," přikyvuji. Docela e divím, že mě nechá odejít. Ale s Chrisem jsem se ještě nikdy takhle nepohádala. A on to moc dobře ví.
Rychle si beru ze skříňky bundu vycházím ven. Je docela zima, ale přijde, mi že otepluje. Je mi celkem jedno, jestli mě někdo uvidí, nebo ne. Ale určitě si budu za sraba. Thor si pomyslí, že jsem utekla ze strachu. Záleží mi na tom, co si ostatní o mně myslí? Popravdě ne.
Za dvacet minut svižné chůze se ocitám na náměstí, ale celou dobu mám nepříjemný pocit. Jako že mě někdo sleduje. Je to skoro jako vystřižené z filmu.
Osamocená dívka prochází městem za špatného počasí a šedivého dne. Má špatný pocit. Někdo ji sleduje. A ona na to přijde, až bude moc pozdě...
Tuhle představu raději rychle zaháním. Nejsem jako obyčejné holky a teď nemluvím o svých schopnostech. Míním tím to, že bych se bránila, kdyby si někdo něco zkusil. Umím dost chvatů, kterýma jedou dobře mířenou ránou můžete protivníka znehybnit, nebo ho omráčit.
Vím, že má Dillon školu, ale vytahuji mobil a vytáčím jeho číslo. Ale po osmém zazvonění hovor vypínám. Tuhle dobu by měli mít v Angel Falls francouzštinu. Velice nudná hodina. Mám dobrou šanci, že Dillon napíše SMSku.
Procházím menší uličkou, kterou mezi sebou svírají dva dlouhé domy. Je vážně úzká. Ale i tak musel někdo po celé stěně vyvěsit obrovskou reklamu upozorňující na nízké ceny koupi domů u Severního pobřeží. Plně se věnuji obrovskému nápisu, když do někoho vrážím.
"Krucinál!" ulevuji si. "já se moc om..." Rychle utínám omluvy, které jsem si dopředu nachystala.
"Jasně! Rušivý element celé Austrálie," rozhazuje rukama Athony Morris. Co tu k sakru dělá? Všímám si, že obsah kafe, které i nesl v papírovém kelímku, skončil na jeho bílé bundě. Bonus! Páni, dneska jsem vážně ošklivá.
"Co tady děláte?" ptám se, ale popravdě odpověď nečekám.
"Co tady děláš ty? Nemáš být ve škole? Počkej, ani bych se nedivil, kdyby si byla za školou. A já tady rozhodně nejsem proto, abych kontroloval pubertální cvoky, co chodí za školu.
"Dík za cvoka. Co si myslím já o vás raději nebudu říkat nahlas. Chtěla bych říct, že jsem vás ráda viděla, ale nerada lžu, naschle!"
"Počkej!"
"Co je?" Už to není můj učitel. Je to jen chlap, který otravuje šestnáctiletou dívku na ulici.
"Seš tady sama? Strážci jsou moc daleko na to, aby ti přišli na pomoc a tvůj bratr tě stejně neochrání." Co to právě řekl? Dneska mám asi slyšeny. Nejdřív Chris a teď on. Vážně zmínil Strážce? "Ano, zmínil jsem je. Moje bohyně ti vzkazuje, že žádná ochrana ti nepomůže."
"Jaká ochrana?" vykřikuji. Mám sto chutí od něj utéct, ale to bych se pak nic nedozvěděla. A zvědavost vítězí nad zdravím rozumem. Stejně by to věděl dřív a stihl by mi v útěku zabránit, protože je zřejmé, že je mozkovid.
"Tobě to vážně neřekli?" hraje překvapeného a přitom se lstivě usmívá.
"Co mám jako vědět?"
"Strážci zasvětili tvého bratra. Všechno ví a když bude třeba, bude ti dělat živý štít."
"To není pravda! Slíbili my, že to neudělají!" S Nechci tomu věřit, ale něco ve mně ví, že mluví pravdu.
"Sliby- chyby. Ještě nevíš spoustu věcí. Už se nemůžu dočkat, až tě uvidím umírat! Za všechny tvé drzosti a taky,,,"
"To by stačilo!" Rayenův hlas se ozývá za mnou a zní překvapivě drsně a... bojovnicky. "Dejte si odchod!"
"Náš malý bojovníček se zase ozval," směje se Morris a očividně si to užívá. "Co myslíš, že proti mně zmůžeš? Já ti povím, co. Velký kulový! Jen myšlenkou ti můžu zařídit pomalou a bolestivou smrt."
"Zato já jen nohou vám můžu nakpat prdel!"
"mluvíš odhodlaně, ale zatím si nepoznal svět temna."
"Kdy bude prohlídka?" ptá se Rayn drze a stoupá si vedle mě. On neví, co dokáže člověk, který slouží Lathenii!
"Během pár týdnů poznáš, co je skutečná bolest!" vrčí výhružně Morris a mizí.
Já se nacházím ve stavu, kdy neví, co se děje, co mám dělat. Asi po pěti vteřinách mi pořádně dochází, co se stalo. Nejraději bych do všeho kopla a dosyta se vybrečela. Cítím vedle sebe Rayenovu přítomnost. Sice se na něj nedívám, ale i tak vím, že neví, co říct.
Oni to opravdu udělali! Ušili na mně pořádný podraz lidé, kterým věřím a nazývám je svými přáteli. Ale veškerá důvěra se rychle vytrácí a časem, kdy si uvědomuji, že je to pravda. Ale třeba za tím nestojí přímo oni. Třeba...
Místo toho, abych naštvaně odkráčela se pouštím do Rayena. "Zbláznil ses?! Takhle si z něj utahovat. Víš ty vůbec, co dokáže?" Najednou se mi rozsvítilo. Všechny jednotlivé dílky do sebe náhle zapadli a tvoří dokonalý obraz. To Morris je ten nesmrtelný! Je mozkovid, proto věděl, kam pojedeme. Ve škole měl k informacím snadný přístup, protože jsem byla dost vynervovaná. Ani ve snu mě nenapadlo, že nudný učitel by mohl být náš nepřítel.
Takže to já můžu za smrt tolika lidí? Kvůli mně se dozvěděl, kam pojedeme. Ale Lathenie přece věděla, kde Sheldon bydlí. A Matt říkal, že země pod Berdunem by se propadla tak, jako tak, I bez Morrise, nebo Lathenie.
"Promiň," říká Rayn. "Vím, že to vypadá, jako že jsem tě špehoval. Taky je to tak. Ale věděl jsem, že ti bude hrozit nebezpečí."
"Jakto?"
"Mám šestý smysl." Takže je do definitivně pravda. Rayn je v tom namočený a už není cesty zpět.
"Rayene, já nechci, aby ses do toho motal!"
"už v tom zamotaný jsem. Nechceš někam zajít a v klidu si popovídat?" Klid. To slovo mi teď přijde jako nějaký čínský znak, který je mi naprosto cizí.
"Jo, můžeme." S Rayenem zacházíme hned do první cukrárny, kterou vidíme. Jediné, co mi může trošku zklidnit mé nervy je pořádný kus medovíku se šlehačkou a horké kakao. "Kdo to řekl o Strážcích?" Nebojím se, že by nás někdo mohl slyšet. Cukrárna je, až na nás a paní, která nás obsluhuje, prázdná. A ta paní je zaujatá krájením medovníku.
"Rose, to je jedno, kdo. Hlavní je, že o nich, o tobě vím a že ti můžu pomoct, kdyby bylo potřeba."
"Jenomže..." utichám, protože nám paní zrovna přinesla naší objednávku. Obrovský kus sladkého pokušení a vařicí kakao. Čekám a když odchází, dávám se znovu do řeči. "jenomže já nechci, aby ses vystavoval nebezpečí, jasný?!"
"Rose, ale já zase nechci, aby se něco stalo tobě."
"Víš, že můžeš i..."
"... zemřít?" doplňuje mě, protože asi vycítil, že bych to nevyslovila.
"Jo," přikyvuji.
"Hm, vím to," odpovídá nezaujatě.
"Jak hm? Co pak tě to vůbec nezajímá?"
"Ale ano, zajímá. Rose, poslouchej. Jsi moje sestra a já pro tebe zemřu třeba desetkrát, tisíckrát, je mi to fuk. Hlavě, aby si byla v bezpečí."
"Já bych ale nepřežila, kdyby..." láme se mi hlas, dnes už podruhé.
"Takhle to já mám s tebou. Je to vzájemné. Co kdybychom to nechali tak, jak to je?"
"Asi s tím nic nenadělám," vzdychám. Jeho klid mě znervózňuje. Jako by už dopředu věděl, že zemře. "Když už jsme za školou, nevíš, co je s Chrisem?"
"Nevím, mně nic neřekl. Myslel jsem, že se svěřuje tobě."
"Ne," kroutím hlavou. "Vůbec se mnou nemluví."
"Že by puberta?"
"Nebo to stěhování, taky je toho na něj moc." Nechci a nebudu ho nějak hájit. To, co řekl mi ublížilo, ale časem mě to přejde.
"Jo, asi máš pravdu. Hele... no... já bych, možná... nějak mě napadlo..."
"Tak už se konečně vymáčkni," přerušuji ho.
"Ukážeš mi něco z tvých schopností?" vyhrkává nadšeně, ale poslední slovo pronáší šeptem.
"Rayene!" prskám vztekle. "Vážně teď musíš myslet zrovna na tohle?" Morris je možná nesmrtelný, který zabil všechny ty lidi v Berdunu. Co může pohledávat tady?"
"Že by ho ta bohyně poslala jako špeha?"
"Jako na mně?"
"Je to dost možné."
"Ale třeba je tu jen náhodou. Měla bych varovat Matta. Třeba se vrátí zpátky do Angel Falls."
"Zavolej mu."
"Dobrý nápad," přikyvuji a vytahuji mobil z kapsy. Ale hned ho zase zasouvám zpátky, protože mi dochází, že jestli to nezvedl Dillon, tak to nezvedne ani Matt. Napíšu mu SMSku a počkám, až odepíše. Jen doufám, že nebudu muset čekat dlouho. Musím vědět, že dostali mé varování. Mobil zase vytahuji a rychle vyťukávám krátký a stručná vzkaz. Pro jistotu ho posílám i Ethanovi a Isabele.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 svobi svobi | 27. března 2011 v 10:20 | Reagovat

Hmm...Tak tedka mám první komentář já")Ale nezbývá říct nic jiného než"Super,nádhera,jen tak dál" :-)

2 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 27. března 2011 v 10:23 | Reagovat

Děkuju Ti moc :-D Strašně moc si vážím toho, že se Ti to líbí a že čteš dál :-) Děkuju!! :-D

3 Liss Liss | Web | 27. března 2011 v 10:23 | Reagovat

Hej sakra, a já doufala, že to bude někdo zajímavější než úchal v bílé bundě! :-D Ale dobrý, jinak se mi to líbí. Zajímalo by mě, co je s Chrisem. Doufám, že se to dozvím :-D

4 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 27. března 2011 v 10:27 | Reagovat

Děkuju, děkuju :-)
xDDDD Úchyl to zrovna není, ale budiž :-D
Co je s Chrisem?? Určitě se to dozvíš, možná ještě dřív, než čekáš ;) ;) :)))

5 Liss Liss | Web | 27. března 2011 v 10:33 | Reagovat

Mě tak přijde; kterej normální chlap nosí bílou bundu? :-D

6 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 27. března 2011 v 10:55 | Reagovat

Nemusela být úplně čistě bílé, ale taková ta bílá s různými pruhy, jako ta lyžařská :-D ale máš recht, že je to docela divné, ale tohle řešit nebudu :-D

7 rabbit2 rabbit2 | E-mail | Web | 27. března 2011 v 16:41 | Reagovat

Skvělý fakt :-D Hmm medovník, taky bych si dala :D vážně povedený

8 rabbit2 rabbit2 | E-mail | Web | 27. března 2011 v 16:50 | Reagovat

Jo a hele, že ty si to po sobě nečteš? :-D

9 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 27. března 2011 v 17:12 | Reagovat

Děkuju :-) :-D Proč, zase tam mám chyby?

10 svobi svobi | 27. března 2011 v 17:20 | Reagovat

Máš,ale už je to mnohem lepší:)

11 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 27. března 2011 v 18:39 | Reagovat

Jo?? :D Já bych řekla, že už to o moc lepší nebude, nejsem na češtinu moc kovaná :-) :-D

12 Liss Liss | Web | 27. března 2011 v 20:16 | Reagovat

Nty nejseš na češtinu ani zahřátá v ohni, natož kovaná :-D  :-D. Né, dělám si srandu, už je to mnohem lepší.
Ohledně té bundy... sama mám jednu bílou, ve které jsem viděla i chlapy, takže uznávám, že by nemusel být úchyl, ale... nějak se toho pocitu nemůžu zbavit :-D

13 rabbit2 rabbit2 | E-mail | Web | 27. března 2011 v 20:27 | Reagovat

Já ale nemluvím o pravopisných :D

14 rabbit2 rabbit2 | E-mail | Web | 27. března 2011 v 20:27 | Reagovat

Ale jo jinak mají pravdu, že je to lepší :D

15 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 27. března 2011 v 20:29 | Reagovat

[12]: Tak to, pro všechny a hlavně pro Liss: Dobře, Anthony Morris je oficiální úchyl, který myslím na samé nechutnosti!! :DD

[13]: Tak o jakých teda?? :-) :-D

16 Liss Liss | Web | 28. března 2011 v 6:45 | Reagovat

:-D dobře, aspoń něco už dává smysl. Kdo normální by se tak líbil Lathenii?

17 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 28. března 2011 v 14:30 | Reagovat

No, tak teď si na to kápla :-) :-D

18 B.B.Q B.B.Q | 30. března 2011 v 16:14 | Reagovat

konečně jsem se dokopala ke komentování,primiň že to tak trvalo..
Je to super :) líbí se mi to..ale tak tos nemohla Rosemarii odstěhovat a nechat ji mimo děj? Dillon si moh odjet klidně s ní :D ..né promiň..sem zvědavá copak se stalo s Chrisem..neříkej že je na straně Řádu!! Těším se na další :)

19 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 30. března 2011 v 16:31 | Reagovat

Další kapitola bude s pohledu Ethana, takže si Rose chvíli odpočine :-D Dillon má teď úplně jiné starosti a jaké to jsou se dozvíš v kapitole číslo 23 :-D Možná bude ještě dneska :D Co je s Chrisem se dozvíš, ale parchant z něj nebude :-) Bude z něj **** :-D :-D taky se dozvíš :DD jinak děkuju Ti moc :-)

20 Bara Bara | 7. října 2011 v 17:35 | Reagovat

úžasné, skvělé, nevím co říct :-D
píšeš jak profesionální spisovatelka, tedy až na pár chyb v pravopisu :-D

21 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 8. října 2011 v 11:49 | Reagovat

Já vím, že tam chyby jsou :-D
Ale jinak  moc děkuju :-) Nemyslím si, že to, cos si o nějaké spisovatelce napsala, ale i tak si toho mocvážím. Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama