Duben 2011

Omluva

22. dubna 2011 v 14:34 | Chloé |  Vše ostatní
Ahojte! Já vím, jsem "trochu" zpožděná s kapitolou, jenomže já mám okno... Takové jsem ještě neměla a nevím, jak se do toho psaní zase vrhnout.
Navíc se balím na výlet pro mně "na druhou stranu světa" (neberteto moc vážně! :D) a nějak nemůžu dostat takový ten nápad a náboj, kdy propiska na mně řve sprosté nadávky a ruka pomalu černá :D
Moc se tedy omlouvám, až se vrátím, tak se pokusím sem kapitolu hodit, teda, jestli bude :D

Nový příběh :)

11. dubna 2011 v 21:17 | Chloé |  Vše ostatní
Takže, jak už jsem se jednou zmínila, začala jsem psát ještě jednu povídku, která má název Ochránce života. Lae nebudu jí dávat na tento blog, ptorože by se to jen pletlo, takže jsem vytvořila "spešl" blog, jen pro tuto povídku :DDD
Ti, co se nudí a nemají co číst, ať juknou a zhodnotí i jinou práci, než Strážce času ;) :DDD



To je on, takže vzhůru do čtení :DDD

kapitola 24

8. dubna 2011 v 22:47 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota

Tak lidičky, tady to máte :) A dokonce dřív, než jsem čekala, tak doufám, že se Vám to bude líbit :))


Ethan


Nesnáším jí čím dál tím víc. Ona musí být zničena a někdo se musí ujistit, že opravdu zemře. Samozřejmě mluvím o Lathenii. Unesla Dillona, aby vylákala Rose do svého království plného zla a krutosti. Jen, aby se pobavila.
Ale ještě předtím se Rose kvůli něčemu strašlivě rozzuřila a rozpoutala zemětřesení. Naštěstí ji Dartemis a členové Tribunálu nepřetržitě sledovali a tak mohl nesmrtelný zakročit včas. Kdyby v tu chvíli nic neudělal, srovnalo by to se zemí celé Sydney.
Dartemis zařídil, aby se otřásla celá Austrálie, než Sydney silou zničující.
Navíc nám Rose poslala zprávu o našem učiteli. Anthony Morris je s konečnou platností zloduch a též nesmrtelný.
Něco mi ale na celé situaci nesedí. To šestý smysl mi napovídá, že Lathenie skrývá ještě něco. Mnohem horšího. Něco, s čím si díky tomu může pohrávat s celou planetou.
Když se to vezme logicky, bylo by lepší, kdyby Rose zemřela. Já to ani náhodou nechci, ale teď se na to dívejme z jiné stránky.
Bez hádání má Rose obrovskou moc, kterou chce Lathenie. Když jí dostane, se světem jaký ho známe, bude konec. Ale kdyby Rose zemřela, tak se její moc rozplyne v prostoru. Tak proč tolik Strážcům záleží na Rosině bezpečí?
I Strážci chtějí využít Rosinu moc. Ale oni jí chtějí použít na odstranění Lathenie, i když zatím nevím, jak by mohla zabít nesmrtelnou.
Je kolem deváté večer a táta mi oznamuje, že se všichni máme sejít v Arkarianových sálech. Ví to od Jimmyho, kterému to řekl Matt.
Rose mu prý volala a on to zvedl. Porušil tím pravidla, které nám Lathenie dala. Ale táta říká, že se o naše rodiny teď zajímat nebude. Má jinou zábavu a tím myslím Dillona a Rose.
Rychle se oblékám. S mamkou problém nebude, je v lázních. Ze smrti Sery se už vzpamatovala, netrpí takovými depresemi. Ale jizvy po hlubokých ránách jsou navždy.
Venku už není taková zima, jako před měsícem. Ale i tak myslím, že letos už sněžit nebude. Ale co já vím. Lathenii může hrábnout a do rána máme tři metry sněhu....
Co mě ale trápí víc, než počasí, je Rochelle. Od té doby, co ji Rose viděla v mezisvětí na ní nemůžu přestat myslet. Proč by zůstala v mezisvětí? Proč nepřešla přes most? Odpovědi můžu jen hádat, přesto někde hluboko ve mně se začíná usazovat pocit naděje. Naděje alespoň ji vidět. Ale nejsem si jistý, jestli bych pak byl schopen jí opustit, i kdybych měl zůstat na tom strašném místě.
Během dvaceti minut se dostáváme do Arkarianových sálů. Jsou tu všichni, až na Matta. Ten je v Athénách a projednává plán záchrany Rose a Dillona.
Atmosféra v místnosti je víc, než přepjatá.
Isabela se tiskne k Arkarianovi a ten ji ochranitelsky objímá. Jak moc bych chtěl Rochelle také objímat a chránit. Ne! Rochelle tu teď není a ty se musíš soustředit!
Zachytávám Arkarianův soucitný pohled a já si uvědomuji, že si nehlídám myšlenky.
"Zdravím vás," objevuje se Matt. V obličeji má zachmuřený výraz.
"Tak co?" ptá se Isabela.
"Je to špatné. Lathenie unesla i Rayena a Christiana," vzdychá hluboce. Matt se nadechuje a nabírá do plic kyslík. "Členové Tribunálu si myslí, že nemají šanci přežít. Pro nás je hlavní Rose a Dillon, přesto se je pokusíme zachránit.
"Kdo půjde?" zajímá se Jimmy.
"Kdo se hlásí? Je to nebezpečné a protože organizace Strážci času prakticky neexistuje, nemůžu vám nařídit, kdo půjde a kdo ne."
"Já jdu," hlásím se hned.
"Já taky," přidává se Isabela.
"Já jdu za každou cenu," prohlašuje Arkarian. Můj táta, Jimmy a Neriah souhlasně přikyvují.
"Dobře," přikyvuje Matt. Vypadá jako skutečný vůdce, který má vše pod kontrolou. "Chtěl bych vás ještě varovat. Nevím, co můžeme od Lathenie čekat, tak vás prosím, dávejte pozor a zbytečně se nevystavujte nebezpečí.
"Co ten nový nesmrtelný?" ozývá se táta.
"Víme jen to, že je mocný, hodně mocný. A jeho jméno je Anthony Morris."
"Toho si nespleteš," šklebím se s notnou dávnou nechuti.
"Dartemis nás přenese, všechny najednou," pokračuje Matt. "Ale nemůžu vám zaručit, že se všichni objevíme na stejném místě. Přenos, když nevíte kudy máte jít je velice náročný a může se stát, že někdo bude dál od nás. V takovém případě stačí poslat myšlenku, já informuji otce a on vás přenese zase zpátky." Všichni přikyvují, na znamení souhlasu a upevňují si zbraně u pasu.
Čekání na přenos je krátké.
Přistávám na tvrdé, kamenité a neúrodné půdě, bez jediné známky života. Okolí je zahaleno v husté tmě. Nic nevidím a na chvíli se mě zmocňuje panika, ale rychle se uklidňuji. Cítím, jak se mi něco teplého otírá o ruku a hned na ti slyším nehezké zvuky a dostávám pořádnou ránu do ramene, která se mě odhazuje dozadu. Rychle se zvedám. V rameni cítím ostrou bodavou bolest. Vykřikuji, protože to při zvedání dost bolí. Znovu cítím teplo kolem své tváře a prudce se oháním, ale moje ruce do ničeho nenaráží. Ozývá se divný kloktavý zvuk a já spatřuji pár červených očí. Vytahuji svoji dýku a čekám, co bude dál.
Nejsou to psi, kteří nás napadli při cestě do Melbourne. Na to jsou oči až moc vysoko. Jsou téměř ve větší výšce, než ty mé. Jsem tak napjatý, že skoro nedýchám. Vidím kužel světla, který se přibližuje k nám.
Konečně se můžu podívat na tvora, který mě uhodil takovou silou.
Je to vysoké, skoro jako dospělý muž. Má bílou pokožku, kterou často ruší fialové, červené a černé fleky. Pod malýma očima se nachází splasklý nos a pod ním pusa, skoro do tvaru kruhu, plná malých ostrých zubů. Tvor je celý nepřirozené shrbený a vydává ze sebe podivné kloktavé zvuky, jako by měl v krku vodu a při tom mluvil. Všechny jeho pohyby jsou trhané.
Nadechuji se k dalšímu výkřiku, protože mě něco ostře zatáhlo dozadu a přes pusu mi dává svojí ruku. Naštěstí mi na ramena padají pramínky blonďatých vlasů a já poznávám Isabelu dřív, než se začínám bránit.
Tvor trhá hlavou naším směrem a z kruhové pusy mu vytéká podivná zeleno- bílá hmota, dost podobná slizu. Těma červenýma očima se dívá na nás a dělá krok k nám. Isabela ještě přidává na stisku.
Copak nás ta příšera nevidí? Vždyťt kouká přímo na nás a přesto se na nás nevrhá.
Náhle se před ní objevuje Arkarian. Je rychlý. Jedním pohybem zapichuje svou dýku rovnou do hrudi toho tvora. Ten okamžitě začíná pronikavě řvát a povaluje Arkariana na zem. Ten ho ale převaluje pod sebe a vytahuje dýku z jeho těla. Tomu tvorovi ale z pusy vyjíždí dlouhý, zubatý nůž, který se vrtá hluboko do Arkarianovi ruky. Arkarian ale nehýbe ani brvou. Tvor sebou ještě pár chvil zmítá v poslední snaze se zachránit, ale asi po půl minutě jeho tělo úplně ochabuje. Je mrtvý, vykrvácel. Všímám si, že má také červenou krev, ale je světlejší.
"Co je to?" vydechuji, když mě konečně Isabela pouští a já se mohu nadechnout.
"Nevím," kroutí hlavou Arkarian. Triko má celé od krve té příšery, ale také od své, která proudem vytéká z rány na levém předloktí. Zasouvá si dýku do pouzdra a nechává se ošetřit. "Ale jsou slepí. Za to mají ohromně citlivý čich a ten sliz, co prskají určitě taky nebude jen tak."
"Jsou odporní," ušklíbá se Isabela při pohledu na nehybné tělo záhadného tvora.
"Ano a řekl bych, že jich tu jsou stovky. Jsme asi tři kilometry od jižního vstupu do paláce."
"Kde jsou ostatní?" ptám se.
"Jimmy přistál úplně jinde, než měl. Matt, Neriah a Shaun jsou kousíček odtud.
"Co bude s Jimmym?"
"Dartemis ho přenese zpátky do Athén, ale sem už ho posílat nebude. Stojí ho to moc sil a ještě nás všechny musí dostat zpátky."
"Ethane, jsi v pořádku?" slyším ze tmy Neriažin starostlivý hlas. Ona, Matt a táta se vynořují ze tmy a přidávají se k nám. Z jejich výrazu chápu, že všichni měli tu čest setkat se s nebezpečnými tvory.
"Ano," přikyvuji a obracím se na Matta. "Co budeme dělat dál?"
"Už o nás ví, takže nemá cenu lámat si hlavu s utajením. Mám pocit, že chce, abychom Dillona a Rose našli. Chce, abychom se s ní setkali."
"Má nějaký trumf v rukávu," ozývám se tiše a všechny oči se stáčejí ke mně. "Říká mi to šestý smysl.
"Jestli tomu tak je, je to pravda," prohlašuje táta.
"Ano. I když nám nebude bránit v příchodu, buďte opatrní." Matt se dokonale zhošťuje své vůdcovské úlohy, která mu byla uložena již před tím, než se narodil. I když Věštba už neexistuje, beru ho a vždycky budu, jako vůdce.
Matt po mně háže děkovný úsměv.
"Jak je najdeme?" táže se Isabela
"Dillonovy myšlenky nás povedou. Sice je jich jenom pár, ale zanechávají po sobě stopu plnou bolesti, vzteku a strachu o Rose, takže nemůžeme minout." Horlivě přikyvujeme a vydáváme se na cestu.
Všímám si, že tady nerostou žádné rostliny a nevidím ani žádné zvíře, jak takové, které by nás nechtělo sežrat, tak takové, které by nás sežrat chtělo. V celé krajině panuje ponurá a zlá atmosféra. Máte pocit, že nebezpečí číhá na každém kroku. Připadáte si bezvýznamný a titěrný. Z takové směsky pocitů by se tu člověk za chvíli sám zbláznil. Ale já tu sám nejsem. Jsem tu s nejbližšími přáteli. Důvěřuji jim a vím, že by mě nenechali ve štychu.
Jsem si naprosto jistý, ža má na nás Lathenie něco ušité.
Skoro běžíme, protože se všichni chceme dostat do paláce co nejrychleji.
Za patnáct minut už vidíme vzdálený palác, ale stále je hodně daleko.
Matt nás všechny zdviženou rukou zastavuje.
"Ethane, Arkariane, použijte křídla a přesuňte se k té velké bráně. Musíme se tam dostat co nejdříve a chůze i běh by trvaly moc dlouho. Já přemístím Isabelu, Shauna a sebe."
"A Neriah?" zajímá se Arkarian.
"Gepard je hodně rychlé zvíře," mrká na něj Neriah a před našimi zraky se mění v majestátního geparda, který se okamžitě dává do rychlého běhu.
Já a Arkarian děláme přesto to, co po nás Matt chce a přemisťujeme se k obrovské bráně.
Nemohli jsme křídla použít dřív, protože jsme nevěděli, jak se tam dostat. Museli jsme si přesně vybavit cestu, abychom mohli použít křídla. Matt přesouvá sebe, Isabelu a mého tátu. Neriah se k nám řítí a takřka světelnou rychlostí.
Ani ne za čtyři minuty je u nás a opět se mění na hnědovlasou a hnědookou dívku. Je celá zadýchaná a tváře jí planou červenou barvou, ale zubí se na nás od ucha k uchu.
"Jsi skvělá!" Matt ji odměňuje rychlím polibkem na čelo.
"Matte, podívej!" vykřikuje Isabela. Všichni trhají hlavou směrem, kterým Isabela ukazuje. Jsou tam ty bílé příšery. A je jich několik. Ale zase jich není tolik, abychom s nimi během několika minut nezatočili.
"Postarám se o ně," hlásí můj táta. Sice jich nejdou stovky, ale sám je nezvládne.
"Zůstaneme tady s Isabelou," přidává se k němu Arkarian.
"Tak dobře, až s nimi skončíte, pošli mi myšlenku, že jste v pořádku," přikazuje Matt a Arkarian přikyvuje na znamení souhlasu.
Já, Neriah a Matt přistupujeme k bráně. Je mi hned jasné, že znovu budeme muset použít křídla. Matt lehce přikyvuje.
Ocitám se s Mattem za bránou. Je tam dokonce i Neriah. Musela se přeměnit na malinkatého brouka, aby se sem dostala.
Nacházíme se na místě, které bych nazval nádvoří. Malé, temné a ponuré nádvoří. Před námi stojí menší budova. Vypadá to jako přechod do jižního křídla paláce.
Vcházíme dovnitř zaprášenými dveřmi a další cesta je jasná. Matt ukazuje na otevřené dveře vpravo od nás, ale já se ostře zastavuji.
"Co je?" šeptá Matt.
"Nemůžu jít s vámi. Něco, určitě šestý smysl, mě táhne jinam."
"Ethane, nemáme čas na..."
"Já to ale musím udělat!"
"Matte, má pravdu. Nemůžeš zabránit činu, do kterého Ethana nutí šestý smysl," pomáhá mi Neriah.
"Asi máš pravdu," vzdychá, ale přesto mám pocit, že mě nenechá odejít. "Ale je to moc nebezpečné."
"Když jsem zachraňoval krále Richarda, riskoval jsem všechno, ale vyšlo to. Teď to vyjde také, věř mi."
"Já ti přece věřím. Slib mi, že když to bude jen trochu nebezpečné, vrátíš se."
"Slibuju." Matt a Neriah se vydávají otevřenými dveřmi. Já se vydávám chodbou doleva.
Nevím, co po mně šestý smysl skutečně chce. Jen vím, že je to moc důležité. A týká se to Rochelle. Nevím, jak moc, ale alespoň z té nejmenší části ano. Za to bych dal ruku do ohně.
Procházím dlouhou tmavou chodbou a jednou jedinou zapálenou loučí. Je tady dost zima a také vlhko. Aby taky ne, když jdu ve skoro dvou centimetrech vody.
Na konci chodby jsou schody dolů. Jestli jsou tady dva centimetry, kolik bude dole?
Nechci o tom přemýšlet a raději se pouštím dolů.
Schody se stáčí doleva a vypadá to, jako bych scházel ze schodů nějaké věže.
Ani ne po pár schodech zjišťuji, že podcenit vody byla chyba.
Louč, která hoří jako poslední je těsně nad hladinou vody. Černá voda vypadá nebezpečně, ale já tam budu muset jít.
Sundavám si bundu, mikinu a boty. Budu je potřebovat, až se vrátím. Jestli se vrátím.
S vodou nemám zrovna příjemné zkušenosti. Naposledy jsem se potápěl v zatopeném podzemí, když jsme byli s Rochelle pro klíč. Rochelle...
Rychle skáču do vody, abych vyhnal z havy myšlenky na ni.
Voda je skutečně mrazivá. Zkliňuji svůj zrychlený dech a tep. Nabírám kyslík do plic a potápím se.
Otevírám oči, ale zasahují mě malé částečky bahna. Ale i přes to bych nic neviděl, takže je zase zavírám.
Ani nevím, kudy plavu a pomalu mi začíná docházet tolik potřebný kyslík.
Podvědomě cítím, že jsem už jen pár temp od spásného doušku.
Ale plave se mi hrozně špatně. Musím celou dobu plavat dolů, moje tělo mě ale táhne nahoru.
Konečně vyplavávám z "věže" a ocitám se jen pár vteřin od hladiny.
Zabírám nohou, ale za něco se zachytávám. Tady je voda o něco čistší a já rozmazaně sleduji, že kus drátu na dvě laguny se mi zachytil o džíny. Snažím se nějak osvobodit, ale jak sebou hážu, jak nejvíce můžu, nic se neděje.
Plíce už mě začínají bolet. Začínám panikařit a bezmyšlenkovitě sebou trhám a házím ještě silněji. Tím ale spotřebovávám poslední zbytky kysíku.
Chci se nadechnout. Potřebuji to. Ale stále si udržuji zdraví rozum a snažím se uvolnit.
Nic se ale neděje a mně začíná pomalu docházet, že to nemá cenu. Říká se, že naděje umírá poslední...
Kdo by mi ale tady pomohl? Jsem v paláci plném nepřátel, kteří mě na potkání zabijí.
Začínají se dostavovat důsledky nedostatku kdylíku. Zavírám oči a ztrácím vědomí.
Už dvakrát jsem málem zahynul ve vodě. Vážně jsem byl tak hloupý a vlezl do ní znovu? Ano a za blbost se platí. Já za ní zaplatím životem.
Protože už jsem skoro v bezvědomí, mé tělo má vrozenou potřebu se nadechnout. A taky se nadechuji.
|Voda, která mi proniká do plic mě na chvíli probouzí, ale jak se začínám dusit, znovu lapám po vzduchu. Jenže tady žádný není.
Přes svět mi padá velká černá opona, ale ještě před tím vidím, že nějaký veliký předmět ruší nehybnou hladinu.


"Ethane! Vzbuď se, Ethane," slyším vzdálený klučičí hlas, který je mi povědomí. Snažím se ho někam zařadit, ale můj mozek odmítá pracovat naplno. Zkouším se pohnout, ale moje tělo nereaguje.
Při vědomí ale zůstávám jen několik vteřin, pak ho opět ztrácím. Za dnešní den už podruhé...


"No tak, Ethane," cítím, jak mě někdo pleská po tváři, ale jemně. Prudce se zvedám a rozhlížím se. Nade mnou stojí... Timothy!
"Co ty tady děláš?" šoupu se od něj. Připadám si totálně vyčerpaný.
"Neboj, neublížím ti," vzdychá a vypadá docela ztrápeně. "Co tu dělám? Pracuji pro Lathenii."
"Jak ses k tomu dostal? Připadal si mi jako správnej kluk!"
"Nedělám to, protože chci! Táta mě nutí. Nemůžu říct ne, když vyhrožuje, že ublíží Natalii."
"To, že dělá?" Natalie je Timothyho mladší sestra.
"Jo," křičí na mně. "Nemůžu jinak, jasné!"
"Ale můžeš," ozývá se za našimi zády a já hned poznávám jeho otce, Jamese. "Odejdi s ním."
"Ty mě necháš?" ušklíbá se vzpurně.
"Ne, ale za to, že si mu pomohl, tě bohyně potrestá. Měl se utopit. Mám ale pro tebe návrh. On tu je, protože ho k tomu vede šestý smysl. Dál už ale jít nemůže. Dostal by informace, které se nesmí dostat do rukou Strážce. Pomož mi ho zabít a přimluvím se za tebe u bohyně."
"Tati, ty víš, kam si ten nápad můžeš strčit!"
"V tom případě tě budu muset zabít taky!" Jeho táta na nic nečeká a dělá superrychlí výpad. Stál téměř deset metrů od nás a najednou je tady! Timothy ho blokuje svým delším nožem, až kolem létají jiskry.
Oni vážně bojují proti sobě! Otec a syn! Neumí si představit, že by můj táta... NE! To by nikdy neudělal.
Timothy dostává pěstí do tváře a přistává na zádech kousek ode mě.
Nemůžu mu pomoct. Oni bojují úplně jinak. Řekl bych, že oba mají stejnou, né- li větší sílu, než Dillon. A ta rychlost! Nemám proti nim šanci i se svými schopnostmi.
Timothy se rychle oklepává a zase stojí pevně na nohách. Mně dochází, že mě vlastně chrání. James chce zabít mě, ne jeho.
"Timothy," vrčí James a hřeben ruky si utírá krev z rány na čele, která mu stéká do očí. "Naposledy tě varuju. Uhni, nebo zabiju i tebe."
"Ne."
"Ne?"
"Ne!"
"Jak myslíš." James mizí, ale po chvíli se objevuje Timothymu za záda. Ani ho nestačím varovat, když ho James chytá za ramena a hází na druhou stranu místnost. Timothy se otáčí, ale jeho táta ho chytá pod krkem a silně ho přiráží ke zdi. V druhé ruce se mu leskne nůž a rychlím pohybem, bez sebemenšího zaváhání, ho zabodává Timothymu hluboko do břicha. "Máš to, co si chtěl," pronáší bez známky jediného citu. Timothy se hroutí na zem a svírá rukojeť nože, která mu čouhá z břicha. Na triku se mu dělá veliká krvavá skvrna. James se otáčí od svého syna a probodává pohledem mě. Během doby, co mrkám, se objevuje u mě a pořádnou ránou mě odhazuje stejně, jako před tím Timothyho. Zvedám hlavu, abych zjistil, kde je. To je jediné, na co se zmáhám. James se nade mnou tyčí jako anděl smrti.
"Bude to bolet," usmívá se zle a chystá se ukončit můj život. Na to, abych použil alespoň nějakou ze svých schopností jsem až moc vyčerpaný. Zavírám očí, když ale slyším krátký a tlumený výkřik, zase je otevírám.
Timothy klečí přede mnou, tváří tak, aby se díval na mně. Od ucha k uchu se usmívá, jako by právě neměl v břiše druhou díru.
"Nenechám tě umřít," šeptá a usmívá se ještě víc. Proboha živýho! Musím mu nějak pomoct. Ne, tohle musím zvládnou sám." Jeho výraz tváře se rázem mění a zvedá se.
"Jak šlechetné," směje se James. "Ale už nemáš moc času. Během pěti minut zemřeš."
"Jo," opětuje mu zákeřný úsměv. "Do té doby tě stihnu vzít s sebou." James vytahuje nějaký dlouhý řetěz plný malých i velkých ostrých zubů. Hází ho po mém zachránci. Timothy mu nastavuje ruku, aby ho netrefil do obličeje. Řetěz se mu omotává kolem zápěstí a zuby se mu zahryzávají hluboko do ruky.
Všímá si, že kde ještě před chvílí byla launa vody, je teď hluboká černá propast. Jak to udělali?
James trhá řetězem a Timothymu se zuby zařezávají ještě hlouběji do ruky. On ho snad chce hodit do té propasti!
"Měl jsem úplně jiné plány, ale tenhle se mi líbí. A budu ho realizovat. Díky, Ethane." Takže James i Timothy jsou mozkovidi.
James už je skoro na okraji propasti, kam stahuje Timothyho. Znovu trhá řetězem, když se za Jamesovými zády zvedá jedna dlažební kostka. Jen o malinko, ale stačí to. James o ní zakopává a přepadává přes okraj. Jeho váha bere sebou i Timothyho, ale ten padá k zemi a snaží se udržet, i když mu kvůli ztrátě krve ubývají síly.
Zvedám se pomocí své síly zkouším řetěz přepůlit a také se daří. Výkřik Jamese se dlouho rozléhá po místnosti, pak se ozývá dunivá rána a následuje hrobové ticho. Otáčím se k Timothymu. Leží na zádech se zavřenýma očima.
"Timothy, promiň, že jsem..."
"To je dobré, usmívá se. "Stejně se za chvíli zase uvidíme."
"Přivedu Isabelu, vyléčí tě." Rychle ho sjíždím pohledem. Jeho tričko je úplně nasáklé krví. K tomu má úplně rozervané zápěstí. A to všechno kvůli mně...
"Ne, nedělal jsem to pro tebe, ale proto, že je to správné. Doufám, že si to nebudeš dávat za vinu! Isabela mi nepomůže. Na," podává mi malý složený papír. "Doka´d ho neotevřeš, nic ho nezničí."
"Co je to?"
"To se dozvíš. Ale rozbal to, až budeš se svými přáteli v bezpečí. Můžeš pro mě něco udělat?"
"Jasně."
"Dej tohle Rose," strhává si z krku stříbrný řetízek a přívěskem ve tvaru půlky srdce. Je tam napsáno: BEST FRIENDS. Už při cestě do Melbourne jsem si všiml, že Rose má něco podobného a mně dochází, že to, co má Rose je druhá půlka s nápisem: FOREVER. "Ať mi na to dá pozor a vyřiď jí, že jí mám moc rád." Po tváři mu stéká slzy, kterou se nějak nesnaží skrývat.
"Děkuji, za všechno."
"Rád jsem Strážcům pomohl. Vrátíš se tou samou cestou, kterou si přišel," trhám hlavou směrem v propasti, kde je opět nádrž vody. To snad ne! Celou tu dobu dělal ta kouzla Timothy! "Jo. Teď se vrať. Tví přátelé tě potřebují. Rose tě potřebuje." Timothy se ostře nadechuje a oba poznáváme, že je to jeho poslední nádech. "Vážně je tomu chlápkovi s modrýma vlasama šest set let?" Přikyvuji, ale to už zavírá oči a naposledy vydechuje. Timothyho tělo ochabuje. Zemřel, ale na tváři má spokojený úsměv.



Oznámení! :D

7. dubna 2011 v 16:23 | Chloé |  Vše ostatní
Takže lidičky!!! :DD Jak už ste někteří z Vás zjistili, moje kamarádka Ann B se rozhodla, že také bude psát o SČ... měli jsme dohodu, že když se Vám to bude líbit, založí si vlastní blog... A protože se Vám to líbí, tady jsou stránky, kde můžete její pokračování najít :) : http://natalieannbui.blog.cz/

To by byla ta důležitěší zpráva, ta druhá je, že experimentuji s barvem písma, čehož ste si asi všimli a pak tu je ještě jedna.
Rozhodla jsem se, že sem budu dávat ještě jednu mojí povídku, ale nevím, kdy bude první kapitola, protože jsem jí začala plně realizovat teprve asi před dvěma dny :DD
Sny se někdy fakt hodí, když se Vám zdají ty správné :DD To, ještě nevím, jak se ta povídka jmenuje a možná se některým bude zdát podobná VA (Vampýrská akademie, mimochodem doporučuji přečíst :D) a já to nezapírám, je celkem dost podobná, ale jen takové to jádro příběhu :DDDD