kapitola 25

4. května 2011 v 17:08 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Já vím, já vím... Docela dost jsem se s kapitolou zpozdila a nebudu se vykecávat, jak se to mohlo stát :/
Tady je teda jubilejní 25. kapitola :) Doufám, že se Vám bude líbit.
Ale ještě před tím, než se pustíte do čtení... Ten měsíc, co jsem tady nebyla nebyl zrovna ten nejšťastnější v mém životě, tak jsem si všechen vztek vybila tady :DD Myslím, že to bude dost vidět, ale já to stejně měla v plánu, takže o nic nejde :)))
Přestanu už Vás konečně zdržovat, tak mi jen zbývá popřát dobrou zábavu! :)) (jo a mimochodem, mám dobře napsané "zbývá"? Liss?) :DDD


Rose

"To by stačilo," říká bohyně klidným hlasem a moje ruka, pevně svírající dýku, kterou vedu ke svému srdci, se zastavuje v půli letu. Nemůžu pohnout rukou a dokončit čin, který jsem začala. Moje prsty úplně povolují a dýka padá na zem. "Odvažte je." Pokyvuje směrem k Rayenovi, Dillonovi a Chrisovi. Dva chlapíci je jdou rozvázat. Dillon se bezvládně hroutí k zemi, Rayn hned běží za mnou, ale Chris stojí na místě. Vypadá jako ochromený strachem. Co se tu k čertu děje? Proč je jen tak pustila?
"Chrisi, uteč!" křičí na něj, ale on se ani nehne. Civí do prázdna a nic neříká. Morris začíná vzteky pěnit, ale nevím proč. "Pohni sebou!"
"Jsi tak naivní," směje se Lathenie a přichází k Chrisovi a dává mu ruku na rameno. Co když ho zabije? Čekám, že každou sekundou mu trhne hlavou a zlomí mu vaz, ale Chrisovi se na tváři objevuje široký úsměv, který mi místo dýky dělá obrovskou díru do srdce. Mozek už zná pravdu, ale právě srdce si ji nechce přiznat.
"Uteč, Chrisi, uteč!"
"Rose," oslovuje mě Chris. "Proč bych měl utíkat od někoho, komu budu po boku vládnout celému světu?"
"Co? Já ti nerozumím."
"Rose! On je s Lathenií!" vykřikuje z posledních sil Dillon.
"Ty sklapni!" vrčí Chris a Dillon znovu vykřikuje, ale tentokrát nezměrnou bolestí, která spaluje celé mé tělo. Já křičím s ním. Jsou to ty samé bolesti, jako po mém výbuchu. "Sakryš, já zapomněl!" Směje se a bolesti ustávají. Zvedám hlavu a po tvářích se mi valí slzy. Pro dnešek už bylo slz a bolesti dost! Přece to musí někdo zatrhnout.
"Ty... ty si vážně.. s ní?" Z posledního slova odkapává jed. Já se pomalu blížím k Dillonovi, abych zjistila, jak mu je. Klekám si k němu. Pohled na něj mi rve srdce na kousíčky. V obličeji je úplně bledý a na odhalených částech těla nemá jediné místo, které by nepokrývala zaschlá krev, nebo by tam nebyly modřiny. Musím sama sobě přiznat, že se divím, že vůbec ještě žije.
"Ano," přikyvuje Chris a tváří se, jako by se nechumelilo.
"Jak dlouho už?" Pokouším se polknout, ale v krku se mi udělal knedlík, který je ale tvrdý jako beton.
"Po tom, co jsme přijeli do Melbourne, tak v tom kempu jsem potkal Morrise.
"Já tě nechápu," šeptám a zrak stáčím k Dillonovi. Kde je Isabela, když jí potřebuje?
"Je to snadné. Ty sis vybrala stranu dobra a já si vybral zlo. Nechci ale, abychom byli proti sobě. Přidej se k nám."
"V žádném případě," odmítám okamžitě.
"Budeme společně s bohyní vládnout světu."
"A co já?" prská vzteky Morris.
"Ty?" povytahuje obočí Lathenie. "Byl jsi dokonalá loutka, ale teď? Teď už tě nepotřebuji." Morris údivem vyvaluje oči a to je vše, co stíhá. Zazadu k němu přiskakuje jeden z těch superrychlých chlapů a trhá jeho hlavou, nejdřív doleva, pak doprava. Ozývá se hrozné křupnutí a Morris padá k zemi.
Zatajuje se mi dech nad krutostí toho muže, Lathenie, ale i Chrise. Celé to pozoruje s pobaveným úsměvem.
Můj bratr je zloduch. Co s tím? Nikdy nebudu schopna mu ublížit, kdyby to bylo nutné.
!Určitě to zvládneš," povídá Chris. On mi čte myšlenky!
"To ty!"Mattův hlas prostupuje celou místností a zasahuje mně jako facka. Jakoby všechna zloba v jeho hlase byla určená mně. "To ty jsi ten nesmrtelný, co ovládal průrvu v Berdunu!" Zjišťuji, že stojí hned vedle mě a Neriah jen kousíček za ním. Matt vypadá hrozně rozzuřeně.
"Ty jsi tady chyběl." Chris obrací oči v sloup.
"Kvůli tobě zemřelo přes patnáct tisíc lidí!" cedí Matt skrz pevně zaťaté zuby. Jeho vztek z něj sálá na dálku. Já jsem kousek od něj, ale podle Chrisova výrazu poznávám, že on ho cítí taky. Dokonce mám pocit, že se lehce chvěje podlaha.
"No a co?" krčí rameny. Z Chrise taky něco sálá, ale vztek ani žádná jiná emoce to není. Je to jeho přirozená síla a je... obrovská.
Muž, který tak chladnokrevně zabil Morrise padá s přiškrceným výkřikem k zemi. Neví, co se stalo. "To, že zabiješ jednoho z nás neznamená, že si silnější."
"Musí tě začít nenávidět," říká Lathenie Chrisovi.
"Já vím," přikyvuje a jeho pohled se stáčí k Dillonovi. "Mám ho zabít?" Začínám se bát, ale nemůžu uvěřit, že se bojím právě jeho. On byl přece te, kterého jsem vždycky chránila.
"Ne. Má tě začít nenávidět. Jeho smrt b y z ní udělala trosku a pak by nám byla k ničemu."
"Dillone," šeptám a skláním se k němu. Oči má zavřené a já nevím, jestli je v bezvědomí, nebo ne.
"Rose, moc mně to mrzí," říká chraplavým hlasem.
"Co tě mrzí?"
"Že jsem tě nedokázal ochránit. Všechnu tu bolest si cítila také. Měl jsem být silnější..."
"No tak," přerušuji ho. "To je v pořádku." Zvedám hlavu a hledím na Rayena. Vypadá v šoku. Chudák. Já alespoň vím, o co jde. Jenomže on neví vůbec nic. Nemá nejmenší tušení, co se tu děje.
"Jak by mohl něco tušit, když jsi mu vše tajila?" vysmívá se Chris.
"A ty si dělal co?" vyštěkávám ostře. Můj šok a zklamání střídá vztek a... Ne, pořád k němu nepociťuji nenávist.
"Moc ji nenaštvi," mluví Lathenie na Chrise. Zná se mi, že tady je šéf on a že ona je jen pěšák.
"Já?" pokračuje Chris a bohyni naprosto ignoruje. "Já zabíjel tisíce lidí a nikdo mně nedokázal zastavit." Sjíždí Matta pohrdavým pohledem.
"Jsi přece můj brácha. Já.. já tomu prostě nevěřím, že si zabil ty nevinné lidi," říkám potichu. Mé srdce se takové pravdě vzpírá, ale moje normálně fungující část mozku ví, co je pravda. Krutá pravda.
"Je to pravda," vzdychá a v očích se mu leskne něco jako lítost, ale hned to mizí.
"To prostě nejde."
"Chceš důkaz?" Jeho úsměv je stejně krutý, jako zlý.
Odněkud se objevuje větší kus betonu a já nevím čeho ještě smíchaného. Vznáší se to nad zemí, zatímco mě Chris probodává pohledem. Pak se hrouda najednou řítí obrovskou rychlostí mým směrem.
Ani nestíhám mrknout, když se přede mnou objevuje Rayn a svým tělem zastavuje ten kus čehosi.
Nevykřikuje, nic neslyším, přesto se se hroutí na zem.
"Rayene!" těkám očima z Chrise na Rayena. Chris se tváří zcela nečitelně a mně dochází, že přesně tohle chtěl. Nechtěl ublížit mně, ale komukoli jinému. Věděl, že se Rayn obětuje. Přeci to slíbil... Rayn je Chrisův bratr, možná ho zabil, přesto se mu po tváři rozlévá spokojený úsměv. "Matte, co je s ním?!"
"Ten náraz mu poškodil míchu." prohlašuje nadšeně Lathenie.
"Matte, udělej něco!" prosím a už jsem naprosto zoufalá. Moje psychika je na hranici a každou chvíli se přehoupne přes okraj.
"Zkusím hi přenést. Ale Rose. Budu upřímný. S poškozenou míchou nemá moc šancí na přežití.! Po tom Matt Rayenovo tělo opravdu přemisťuje. Všechno je špatně...
"Christiane." Nepoznávám svůj vlastní hlas. "Ty.. si vážně zabil svého bratra..."
"Není mrtvý," prohlašuje. "To ti to nestačí?"
"Co tím myslíš?" vykřikuji. Mám toho vážně dost. Už dál prostě nemůžu, ale něco mně pořád drží u kraje. Všechny emoce ve mně se mění v jen jednu. Ve vztek. Zatím kontrolovaný, ale už teď cítím, že se přestávám ovládat.
"Chce tě vyprovokovat," ozývá se klidně Neriah. "Chce, aby si ho začala nenávidět."
"Ty máš na všechno moc chytrých řečí," vrčí Chris.
Já už se zažínám vzteky třást. Bez Matta nemáme moc šancí. Dillon není pomalu schopný ani mluvit, Rayn je pryč, možná navždy a Neriah? Nevypadá jako někdo, kdo by byl schopen někoho jen praštit.
Nesmím vybuchnout. Nesmím udělat Chrisovi a Lathenii radost.
"Rose! Zabiju klidně někoho dalšího!"
"Ne, nikoho nezabíjej," křičím. Chris mně ale neposlouchá. Mizí. Je ještě rychlejší, než ti chlápci. Objevuje se před Neriah. V ruce dřímá nůž a chystá se jí zabít. Ona ale jeho ráně uhýbá, ale nestačí to. Nůž se jí zavrtává do hrudi. Vyvvaluje oči a ještě stíhá ho od sebe rázně odstrčit. "Ne!" Mám pocit, že každou chvíli musím přepadnou přes okraj. Dostat se tak do jiné sféry myšlení. Hruď se mi svíjí šíleným zoufalstvím a já si přeji, aby tohle byl jen sen. Pořád tady mluvím o přepadnutí přes okraj. Mně ale něco drží na té straně, které mi uvažuje trochu uvažovat.
Proč? Proč já musím vidět trpět a umírat své kamárady? Kdybych byla silnější, třeba by se nic takového nestalo. Raději bych sama zemřela, než abych znovu prožívala takové emoce.
V tu chvíli se ve mně něco láme. Všechny city, emoce jsou pryč. Slzy se vytrácí. Skláním se k Neriah, která dýchá z posledních sil.
"Rose, nesmíš ho začít nenávidět," prohlašuje tiše.
"To nejde. On tě... a Rayn..."
"Věřím, že to zvládneš."
"Ne! Zůstaň tu se mnou! Nesmíš mně tu nechat. Nesmíš tu nechat Matta." Při zmínce o Mattovi se její hnědé oči plní n´bolestí. Pak oči zavírá. Nedýchá.
"Neriah!" Matt se objevuje v nevhodnou chvíli. Jeho hlas je zničující. "Kdo to udělal?"
Matt stojí u mě a dívá se na mně svýma... zlatýma očima! Jsou plné vzteku, bolesti a smutku. Nejsem schopná slova. Chytá mě za ramena a silně mnou třese. "Kdo to byl?!"
"Můžu jí přivést zpátky," říkám doprázdna.
"Jak?!" štěká ostře. Vážně se ho bojím, když takhle vyvádí, ale já se mu nedivím.
"Mám přece schopnost..."
"Přivedu ji zpátky já."
"Omyl, drahoušku. Nezemřela v minulosti. Ona je jediná, kdo ji může přivést zpátky," směje se Lathenie.
"Rose, udělej to."
"Já..." Očima sjíždím k Dillonovi. Nemůžu ho tady nechat.
"Rose." Matt se mi dívá upřeně do očí. Ráda bych uhnula, ale nejde to. Něco mě drží v pasti a já nemůžu ven. Najednou si připadám jako na obláčku. Ne šťastná, ale osvobozená. Od všeho a od všech. V hlavě mám jen Neriah. "Zachraň Neriah."
"Ale..." utichám. Dillonův obrázek v hlavě se mi mlží, až úplně mizí. Jen vzdáleně si uvědomuji, že na mně Matt psychicky tlačí. Nutí mně, ale ne fyzickou formou. Ale to je teď vedlejší. V hlavě mám jen Neriah a jasný rozkaz. Zachránit ji. Za každou cenu.
Ani nevím, jak se dostávám do šedého a na první pohled pochmurného kraje. Krajinu ale vnímám jen koutkem oka, protože mám jen jediný úkol.
Kousek ode mě se nachází most. Bílý, zářivý a monumentální.
Někdo je na něm. Už skoro na konci. Chybí jen kousíček a most přejde. Ale postava se šouravým krokem blíží ke konci. Já jen vím, že ji musím zachránit. Už se nadechuji, že na ní zavolám, ale v tom most překračuje. Objevuje se oslnivě zlatý kroužící vír a vtahuje do sebe to pomyslné tělo.
Je pozdě...
Ocitám se opět v Latheniině paláci. Moje mysl se rychle projasňuje.
"Je... je mi to líto," vydechuji a snažím se popadnout dech.
"Ne!" Matt zatíná ruce v pěst. Celý se třese.
"Víc udělat nemohla." Dillonův slabý hlas je mi malou útěchou a obrovskou oporou. Otáčím se a s překvapením zjišťuji, že stojí na nohách a pevně se dívá na Matta.
"Mohla a může!" Z Mattova těla vychází něco jako tlaková vlna, která námi všemi prochází.
"Co to dělá?" vykřikuje Lathenie. "Zastav ho!"
"Nemůžu dělat nic. Všechny nás paralyzoval, nemůžeme ani používat kouzla. Až na Rose," odpovídá Chris s ledovým klidem.
"Rose." Mattův hlas už není ani trochu nasáklý zlobou, nebo vztekem. Teď mluví soucitně. "Promiň, ale já ji miluju."
"Co chceš dělat?" šeptám.
"Nikdy si to neodpustím." Zvedám ruku, abych zjistila, proč mě tak brní. Z ruky mi vychází slabé provázky černé energie. Provázky se spojují do jednoho proudu a mně na zem skládá křeč, která mi projíždí celým tělem.
"Nech toho!" řve Dillon. Chce se pohnout, ale Mattovo kouzlo mu to nedovoluje.
Já ze země sleduji, co se děje. Matt ze mě tahá energii. Jde mu do pravé ruky a z levé mu vychází zářivě bílá, která vstupuje do Neriah.
"Matte! Přestaň, vždyť ji zabiješ!" Přes tu strašnou bolest začínám jeho slova vnímat tak nějak vzdáleně. Ani nevím, jestli křičím.
Ležím zkroucená na zemi v klubíčku, ale v tom si na něco vzpomínám.
"Zruš... to... kouzlo," sípu. Když už mám umřít, Dillon musí přežít. Ale kdybych zemřela a pořád nás spojovalo to kouzlo, zemřel by taky a to nemůžu dovolit. Kouzlo opravdu někdo ruší.
"Matte, prosím tě, přestaň!" Dillonův hlas je tak slabý, že mi vyhrkávají další slzy do očí.
Pak se ale něco děje. Nějakým způsobem se dostává z Mattova kouzla a padá ke mně na kolena. Bere mě do náruče a vůbec nehledí na bolest, jakou mu ty pohyby způsobují. Jemně mi odhrnuje vlasy z čela. Pane bože, on pláče!
Tělem ji prochází další hrozivá křeč a já se mu choulím do náruče ještě víc.
"Rose! Prosím, vydrž to! Nesmíš mně tu nechat." Už zjistil, že Matta nedonutí toho nechat. Neriah je jeho spřízněná duše. Udělá cokoli, aby ji zachránil. Úplně cokoli...
"Dillone," oslovuji ho a lekám se, jak můj hlas slabě zní. "Nakopej... za mně... Chrisovi zadek!
"Ne! Ty to uděláš sama. Rose! Slyšíš mě?! Sama to uděláš, protože ty přežiješ. Jsi silná holka. Moc silná." Něco po Mattovi hází, asi nějaký kámen. Ale půl metru od Mattova těla se to odráží, jako by to narazilo do neviditelné zdi. "A když ne." Hlas se mu láme a trvá hodnou chvílí, než se zase dává dohromady. "Tak přijdu za tebou."
"Slib mi... že si neublížíš," vzlykám. Bolest, která mě užírá už je nesnesitelná.
"To... to nemůžu."
"Slib mi to!"
"Slibuju." S nadějí se zase obrací na Matta. "Prosím, nech toho."
Matt ho ale nevnímá. Je obklopený zlatavou září. Neriah se ostře nadechuje a on přidává na množství energie, kterou mi bere.
Takovou bolest už není sto snášet ani můj mozek, ani mé tělo. Upadám do sladkého a bezbolestného bezvědomí.


Vznáším se v prostoru. Namůžu říct, jakou má barvu, protože to nevím. Je to prostě nebarevný prostor, ale ani není průhledný. Cítím se krásně lehká, svobodná a hlavně necítím žádnou bolest. Pociťuji jen radost, ale nevím z čeho.
Na sobě mám krásné bílé šaty, lehce nad kolena a ve vlasech mám zlatou stužku.
Příjemně teplý vítr si pohrává s mými vlasy. Nevím, odkud fouká. Nejsem si ani jistá, kde tady je pravá a levá. Takže světové strany nepřichází v úvahu.
Dívám se na své ruce. Celé tělo mi lemuje jemná kontura zlaté barvy.
Z ničeho nic se ocitám na dřevěné lavičce. Před sebou mám rozlehlé, přenádherné jezero, na němž líně pluje malá a osaměla loďka. Paprsky slunce se odrážejí od čiré hladiny jezera a působí tak skoro oslepující záři. Za jezírkem se tyčí vysoké hory, který ve mně vyvolávají pocit maličkosti. Kontrast klidně vypadajícího jezera a nebezpečných štítů hor je omamný.
Všude kolem všechno září všemi možnými, i nemožnými barvami. Tráva je zdravě zelená a krásně to tady voní. Květiny kvetou růžovými, modrými, fialovými, bílými květy. Vzduch je příjemně teplý a tak nějak nasáklý krásnými pocity. Skrz listy stromů prochází slabé Paprsky světla vytvářející světelnou show.
Otáčím se, protože slyším dětský radostný křik. A opravdu! Nějaká blonďatá holčička běží v krásných šatech po louce plné květin. Za ní se hned vynořuje další děvčátko s hnědými dlouhými vlásky.
Všechno mě příjemně hřeje u srdce. Pohled stáčím zpět k té úžasné idylické krajince. Je to jako ve snu. Krásném a nerealistickém snu. Něco mi ale říká, že z tohohle snu už se neprobudím. Jsem ale šťastná.
"Rose." Do uší se mi nese dobře známý hlas. Přede mnou stojí Timothy. Na sobě má barevné kraťasy a bílé tričko. Stejně jako já, nemá boty, ale nevypadá, že by mu to nějak vadilo. Mně to také nevadí, je to příjemné.
"Timothy," usmívám se. "Co tady děláš?"
"Můžu?" ptá se a sedá si vedle mě. "Co já tady dělám? Já sem patřím. Je tu mé místo, ale ty by si tady být neměla."
"Jakto?"
"Protože je to tak špatně. Musíš se vrátit."
"Já se nechci vrátit. Nic hezkého tam na mně nečeká. Jen bolest, smutek a zoufalství."
"A co Dillon?"
"Dillon... Dillon! Co je s ním?" Timothy zvedá ruku a před námi se objevuje jeho obrázek.
Sklání se nad mým bezvládným, nedýchajícím tělem a po tváři po stékají proudy slz.
"Já... já jsem u- umřela?"
"Ano."
"Kdo... kdo mně zabil?" Měla bych to asi vědět, ale nějak si nemůžu vzpomenout.
"Matt. Udělal to pro svou spřízněnou duši."
"Neriah žije?" ptám se a přeji si, aby odpověděl sladké slůvko ANO.
"Ano, ale díky tobě. Jak už jsem řekl. Ty by si tady být neměla. Neriah bylo předurčeno zemřít. Matt začal hrát pěkně nebezpečnou hru. Kdyby se mu něco nepovedlo, zabil by vás všechny. Měla tu t´d být ona, ne ty."
"A ty tady máš být?"
"Já ano. Já jsem zemřel."
"T- t- ty... jsi umřel?" V tomto světě asi budu kokta.
"Mělo to tak být," prohlašuje, ale ve tváři se mu mu krátce blýská smutek.
"Ne." Oči se mi plní slzami. Tak to vypadá, že ani tady nebudu mít nikdy klid.
"Rose, prosím nebreč. Zasloužil jsem si to. Pracoval jsem pro Řád a potřeboval jsem se nějak očistit. Jsem tady rád, nestěžuju si."
"Budeš mi chybět," objímám ho.
"Ty mně taky," opětuje mi pevný stisk. "Ale já vím, že na mně nikdy nezapomeneš. Nevěděl jsem, že se tady setkáme, tak jsem ti po Ethanovi něco poslal."
Všímám si ženy, která nás pozoruje a přívětivým úsměvem na tváři. Dlouhé vlasy jí vlají do hravého rytmu větru a zelené oči se jí lesknou slzami. Okamžitě se od Timothyho odtrhávám.
"Mami!"
"Ahoj, děťátko moje," objímá mně a dává mi pusu na čelo."
"Mami." Slzám se teď už nedokážu ubránit.
"Ne, zlatíčko, neplakej," usmívá se na mně a otírá mi tváře. Poznávám, že má sama na krajíčku. Je tak oslnivě krásná!
"Všem nám moc chybíš."
"Vy mně taky. Ale Timothy má pravdu. Musíš se vrátit."
"Al- ale jak? A navíc myslím, že je to takhle lepší. Alepsoň už nepředstavuju hrozbu pro celý svět."
"Spoustu lidí tě tam potřebuje. Rayn tě bude potřebovat ze všech nejvíc. A ten chlapec- Dillon- tě potřebuje, aby mohl existovat on sám."
Když zmínila jeho jméno, něco se ve mně pohnulo. Z jednoho prostého důvodu chci zůstat. Vypadá to, že v tomto světe neexistují starosti a všichni jsou tu šťastní. Vrátit by se znamenalo čelit dalšímu nebezpečí. Vidět trpět své přátele. Nebojím se o svůj život. Když už se jednou odhodláte vzdát se ho pro dobrou věc, už vám více záleží na životě ostatních. A toho se bojím nejvíc. Že znovu zažiji ten pocit bezmoci, když jsem viděla umírat Neriah.
Zůstat tady se zdá jako rozumné rozhodnutí, ale v životě se většinou chovám nerozumně, než rozumně. A navíc je tu Dillon. Moc mě bolí, když vidím, jak trpí.
"Co mám dělat?" ptám se rozhodnutá vrátit se.
"Musíš chtít. Chtít celým svým srdcem, ale ani tak to nebude snadná cesta. Někdo tam dole ti bude muset pomoct," říká mamka.
"Cristian... on... "
"Já vím, beruško moje. Ale ty to zvládneš."
"Mám tě ráda!"
"Já tebe přeci taky, holčičko moje nejmilovanější. Dej pozor na tátu a Rayena. Všichni tady ti věříme." Znovu ji objímám a nasávám vůni jejích šatů. Je přesně taková, jako si ji pamatuji a to mi do očí vhání další slzy.
"Dám a neboj, nezklamu vás," šeptám. Zavírám oči a soustředím se. Nic se ale neděje. Myslím na to, jak moc se chci vrátit, jak moc mi chybí Dillon. Účinek je ale pořád stejný. Nic se neděje..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Čekal/a jsi, že bude Chris padouch?

Něco jsem tušil/a 100% (15)
Ne! Jeho bych nikdy nehádal/a 0% (0)

Komentáře

1 Kate Kate | 5. května 2011 v 16:37 | Reagovat

páni tak toto jsem nečekala. A je mmi líto, že tento měsíc pro tebe byl hrozný ale jinak super kapitolka jen tak dál :)

2 Chloé =)) Chloé =)) | 5. května 2011 v 17:46 | Reagovat

Děkuju moc :)) Už je všechno v pořádku =o) ale i tak Ti moc děkuju :)

3 natalieannbui natalieannbui | 5. května 2011 v 20:14 | Reagovat

Ach joo... Nic nevím dopředu! :-D To je na... Když musím čekat na každou kapitolu... :-? Al etěším se jak to dopadne :-)

4 Kristin Kristin | E-mail | Web | 5. května 2011 v 20:22 | Reagovat

Odette se mi tam taky hodí, včera jsem si prohlídla aktuální fotky Sophiy Bush a přijde mi jak nějaká čtyřicátnice :-D ale vůbec nechápu ty, co zastávají na Rode třeba Megan Fox nebo Lindsey Fonseca :-?

5 Kristin Kristin | E-mail | Web | 5. května 2011 v 20:35 | Reagovat

mimochodem hezky píšeš :-)

6 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 5. května 2011 v 20:39 | Reagovat

[3]: Co kecáš! :-D Víš toho víc, než většina přítomných! :-D

[4]: Ano, moje řeč... Megan jako Rose? Myslím si o tom toto: :-!  :-!  :-!
A jinak děkuju :)

7 Liss Liss | Web | 9. května 2011 v 16:06 | Reagovat

Hezký. fakt dobré, vidím, žes už přistoupila i na psychické týrání. Dobře ty, jen tak dál. :-D
Jo a "zbývá" máš dobře. :-D

8 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 9. května 2011 v 17:11 | Reagovat

Děkuju :)) Ale však, už znáš mou úchylku na mučení, ne?! :-DI když mám radši to fyzický, psychický taky není špatné :-D
HA! :-D Dneska jsem dostala jedničku z pravopisu, jsem zase slavila :-D

9 Liss Liss | Web | 9. května 2011 v 21:51 | Reagovat

Dobře ty, gratuluju :-D

10 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 13. května 2011 v 10:50 | Reagovat

doufám, že se ta jednička z pravopisu ukáže i tady, místy ti to ujíždí, asi je to tím, jak píšeš rychle ;-)
když už jsme u toho... doufám, že brzo bude další kapitola! =)

přečetla jsem to celé na jeden zátah a myslím, že jsi na dobré cestě =) jen by to chtělo si kapitoly po sobě číst, protože tam máš časté překlepy, sem tam ti chybí slovo a někdy i přebývá, jestli to tam sama nevidíš, tak si popros někoho, aby ti dělal korektury, protože je opravdu škoda, mít v tak povedeném textu chyby, mě třeba to děsně ruší...

ale celkově musím říct, že to máš skvěle promyšlené (mě to dělá potíže :-D ) a jsem ráda, že jsi se do toho pustila =)

11 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 13. května 2011 v 11:06 | Reagovat

Já vím, já vím... :D Ale už jsem se domluvila s jednou holčinou, která to po mně bude opravovat :)) Sama se mi nabídla, tak to asi fatk musí být děsné :DD
Neřekla bych, že píšu rychle, právě naopak... teď jsem měla měsíc pauzu a když si všimneš, že na začátku jsem dávala třeba i dvě kapitoly za den... No, je to tím, že píšu dva najednou :DD
Ale jinak Ti moc děkuju! Vážím si toho, že píšeš názory :))

12 Ajka Ajka | Web | 17. května 2011 v 15:01 | Reagovat

Mám slzy v očích. Posledních několik kapitol jsem hltala jedním dechem. Doufám, že brzy bude další kapitola.
MATTOVI BYCH NAKOPALA ZADEK!!!! Chápu, že je to jeho spřízněná duše, ale obětovat za to život někoho jinýho? Že se nestydí!:( Nechtěla bych být na Dillonově místě. Musela bych Matta zabít.
Skvělý!!!!! Stejně dobrý (ne-li lepší) jako originál!!

13 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 17. května 2011 v 17:00 | Reagovat

Já mám slzy v očách z Tebe! Vážně Ti moc děkuju, takoví komentáře jsou k nezaplacení! :))
Nó, další bude, až já Ti jí pošlu a Ty opravíš! :-D Já bych mu nenakopala jen zadek, ale problém je v tom, že ho Dillon zabít nemůže :-?
Ještě jednou děkuju. Moc!

14 Ajka Ajka | Web | 19. května 2011 v 17:28 | Reagovat

[13]: Heh, no jo, Matt je vlastně nesmrtelnej, ach jo:D No nic, už se nemůžu dočkat další kapitoly!!!

15 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 19. května 2011 v 17:43 | Reagovat

:) Hele, stejně jí uvidíš jako první ze všech :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama