kapitola 26

20. května 2011 v 21:53 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Sussanah de Silvě a Ajce, která mi kapitolu opravila :DD
Táák, už by tam neměly být chyby, tak jestli máte chuť psát pochvaly na účet toho, že tam nejsou chyby, tak pište Ajce!!! :)

Dillon


Ztratil jsem ji.
Sám sobě jsem si přísahal, že ji ochráním, ale svůj slib jsem nedodržel.
Rose je mrtvá. Zabil ji Matt. Kvůli tomu, aby zachránil Neriah. Ale tím, že zabil Rose, zabil i část mě. Moje emoce se posouvají daleko za vztek nebo zoufalství.
Je mi jedno, že mě vidí brečet. Teď už je mi všechno jedno. Ztratil jsem člověka, který pro mě znamenal víc, než můj vlastní život. Další hrozná věc je, že mě o Rose připravil právě Matt… Matt, můj bývalý kamarád. Nenávidím ho. Nenávidím ho tak, že bych mu nejraději zakroutil krkem a hezky zmáčknul.
Už vím, jak se cítil Ethan, když ztratil Rochelle. Jako úplná troska.
Všichni v sále jsou ticho. Dokonce i bohyně mlčí a nevěřícně na Matt zírá.
Chris je v šoku, ale rychle se oklepává. Ani si nevšímám a objevuje se přede mnou. Natahuje ruku k Rose, ale já mu ji srážím stranou.
"Nesahej na ni!" syčím na něj. Nezáleží mi na tom, co bude se mnou. Ale na Rose mi bude záležet vždycky.
"Přivedu ji zpátky," prohlašuje a moje srdce začíná bít jako zvon. Je tu ale "malý" háček.
"Nevěřím ti!"
"Jak myslíš," krčí rameny, "ale udělám to a je mi jedno, jestli mi věříš nebo ne." Poznávám, že mluví pravdu, ale stejně mu nedovolím, aby…
Jak mi naznačil, je rozhodnutý to udělat, ať mu věřím nebo ne. A jak jsem správně odhadl, mluvil pravdu…
Z ničeho nic odlétávám od Rose a přistávám až u Matta. Náraz je sakra tvrdý a já mám pocit, že každou chvíli musím zkolabovat. Matt se ke mně sklání, jako když mi chce pomoct.
"Nehrabej na mě!" prskám naštvaně. Zvedám se na nohy. Celé tělo mi spaluje bolest, ale jsem schopen ji ignorovat. Nemůžu se očima odlepit od Rose a Chrise.
Chris ve svých dlaních zhmotňuje jakousi kouli, která oslnivě září a i na takovou dálku cítím, jaké obrovské teplo z ní vychází. Chris pak kouli noří do Rosiny hrudi a ona se ostře nadechuje.
V tu samou chvíli už moje tělo doráží k cíli a já vidím jen bílo.

Budí mě tichý šepot. Rozhlížím se po místnosti, která je dokonale bílá. Se mnou tady je Isabela a Arkarian, kteří umlkají hned, jak si všímají, že jsem vzhůru.
Ležím v pohodlné posteli s bílým prostěradlem, peřinou i polštářem.
"Ahoj," usmívá se Isabela, ale poznávám, že se jen snaží maskovat nervozitu. "Jak se cítíš?"
"Vygumovaně, ale jinak je mi fajn." Konečně si začínám trochu vybavovat, co se stalo. Mores mě unesl a společně s Lathenií jen tak mučili. Potom přivlekl Rose a … Rose!
"Dillone, sedni si." Arkarian mi čte myšlenky a včas poznává, že se chystám vystřelit z postele. "Víš," vrhá po Isabele nervózní pohled. On a nervózní? Asi musím ještě spát. "Nemůžeš s Rose mluvit."
"Cože?! Arkariane, ale já s ní musím mluvit. Musím jí vidět. Co je s ní? Není…"
"Ne! Po fyzické stránce je naprosto v pořádku."
"Ale?"
"Ale po psychické stránce je na tom špatně. Hodně špatně. S nikým nemluví, jen kouká před sebe. Je to následek toho, že strávila na Onom světě tak dlouhý čas. Navíc z ní Chris musel udělat nesmrtelnou, aby ji dokázal přivést zpět. Je mi to líto." Já na něj civím s pusou dokořán. Rose je nesmrtelná. Po vstřebání této informace se ale hned zabývám jinou a to Rose samotnou.
"Isabelo, ty by si ji přece mohla pomoct. Umíš léčit."
"Já ale umím léčit jen zraněné tělo. Se zraněnou duší nic nezmůžu," odpovídá potichu.
"Co se bude dít dál?" dívám se na Arkariana.
"Všechno to teď záleží na Rose."
"Kdy se dá dohromady?"
"To nikdo neví, Dillone. Může to trvat pár hodin, ale klidně i týdny, nebo měsíce. Ale taky věčnost."
"Kde je?!"
"Dillone, ty…"
"Kde je?!" opakuji mnohem ostřejším hlasem.
"Myslím, že s Rose právě je král Richard a lady Arabella."
"Kde?!"
"V západním křídle," vzdychá a já hned vyskakuji z postele a v běhu vyrážím do západního křídla paláce.
Podlahy jsou jako vždy dokonale naleštěné, ale tentokrát mi to nepřijde tak uvolněné jako obvykle. Nic není jako obvykle.
Jsem rád, nehorázně rád, že je Rose naživu. Ale jestli je na tom opravdu tak špatně, je to stejné, jakoby naživu nebyla? Nevím, jak na tom je.
Konečně dobíhám do západního křídla. Zde jsou pokoje pro hosty a veliké sály k různým oslavám a vzácným příležitostem. Je tu snad milion pokojů. Může být kdekoli. Ale pak si všímám dvou vysokých mužů, kteří stojí jako sochy přede dveřmi až na konci chodby.
"Promiňte, nikdo tam nesmí!" zastavuje mě rázně jeden z mužů, jakmile přicházím blíž. Oba se tváří dokonale nečitelně, vážně a nebezpečně.
"Já tam ale musím!"
"Příkaz krále Richarda. Nikdo nesmí dovnitř."
"Jste snad hluchej? Já ji prostě musím vidět!"
"Nikdo nesmí dovnitř. Raději byste měl odejít, nebo vás odsud budeme muset vyprovodit."
"Já se nehnu!" Nasazuji odhodlaný výraz a vnitře se chystám na rvačku. Vidím na nich, že jsou připraveni zasáhnout.
"Tohle je poslední varování! Ihned odejděte!"
"Já ne…" zavírám pusu, protože se dveře otevírají a z nich vykukuje lady Arabella. Chvíli mě studuje pohledem a pak říká: "To je v pořádku. Může jít dál." Oba strážci mi ustupují z cesty a já vcházím do pokoje. Nevím, co mám čekat. "Dillone, ať už uvidíš cokoli, musíš hlavně zůstat v klidu."
"Rozumím," přikyvuji. Procházíme velkou místností, která má nejspíš sloužit jako obývák, a ocitám se před velkými zlato- bílými dveřmi. Najednou nemůžu popadnout dech. Nervozita mi požírá orgány jako kyselina. Křečovitě svírám kliku a na jeden moment mi připadá, že to vzdám. Ale moje ruka automaticky zabírá a dveře otevírá.
Celou místnost osvětlují paprsky světla procházející skrz okna. Venku je celkem hezky.
Mé oči padají na Rose. Dech se mi současně s tepem zastavuje.
Rose sedí na ustlané posteli a rukama si objímá kolena. V obličeji je úplně bledá a pohled jejích očí mě zasahuje jako rána pěstí. Jsou tak… prázdné. Jako by v nich něco umřelo. Jasně, dál mají modrou barvu, ale už nesvítí radostí na dálku. Říká se, že oči jsou okna do duše. Tahle okna jsou ale zavřená. Z jejích očí se nedá vyčíst vůbec nic. Cokoli bych uvítal, třeba i strach. Ale tohle mě ničí.
Navíc se zdá, že můj příchod vůbec neregistruje. Jako bych tu nebyl. Rose je ztracená ve svém světě a já jsem mimo ten svět. Král Richard sedí na židli vedle její postele a starostlivě si mě prohlíží.
"Rose?" začínám jemně, ale ona nehýbe ani brvou. "Rose, to jsem přece já, Dillon." Žádná reakce. To, že na mě nereaguje, mi trhá srdce na kousky. Na milióny malých kousků. Můj mozek si začíná připouštět pravdu, kterou srdce nikdy nepřijme. Kdo jiný než já, její spřízněná duše, by jí mohl pomoct? Nevím. Nevím nic.
Pomalu přicházím k její posteli a sedám si k ní. Ani se nehne a oči pořád upírá kamsi do prázdna. Jenom klid!
"Už… už s někým promluvila?" ptám se zdrceně.
"Ne," kroutí nešťastně hlavou král Richard. "Byl tu dokonce i Artemis. Ale reagovala úplně stejně jako na tebe nebo kohokoli jiného."
"Kdy se vrátí… ehm… do normálu?"
"To nikdo neví."
"A zkoušeli jste ji třeba vyděsit?"
"Dillone, když nevnímá nesmrtelného, těžko by ji někdo vylekal."
"Ale no tak!" Moje předsevzetí, že budu v klidu, je ta tam. "Vy všichni děláte zázraky! Jste mocnější než jakýkoli Strážce a nedokážete Rose pomoct?!"
"Dillone, možná umíme spoustu věcí, ale do věcí duše zasahovat nemůžeme."
"Tak co tady teda děláte?!"
"Snažíme se," odpovídá lady Arabella. To, co jsem před chvílí řekl, ji nejspíš zasáhlo. "Naděje tu pořád je."
"A věříme," přidává se král Richard. "Věříme, že Rose ten boj vyhraje."
"Zůstanu tady s ní," oznamuji a očima se setkávám s lady Arabellou. "Omlouvám se."
"To je v pořádku. Víme, jak moc tě to bolí," usmívá se lehce lady Arabella a já si najednou připadám o trochu lépe.
Poté mě nechávají s Rose o samotě. Je to jako být sám, ale zároveň s někým.
Trávím u Rose hodiny a přestal jsem počítat, kolikátý den to je dneska. Situace je pořád stejná a za tu dobu nebyl sebemenší náznak toho, že by se změnila. Několikrát jsem viděl, když tu byl sám Dartemis. Rose ale neudělala nic. Jako by necítila tu obrovskou energii, která jde vždy s ním.
Jak dny ubíhaly, byl jsem čím dál tím víc zoufalejší a skoro jsem se uzavřel před světem.
Jako každý den sedím vedle Rose a čekám. Čekám, až se pohne nebo něco řekne. Někdo klepe na dveře a já se automaticky zvedám. Rose se ani nehne.
Tisíce litrů do ohně přilévá osoba, která stojí ve dveřích.
"Dillone, já nevěděl, že…"
"Vypadni! Vypadni nebo se přestanu ovládat a ty se odsud zdravý nedostaneš!" řvu na Matta z plných plic.
"Já… chtěl jsem…"
"Dej si odchod! Je mi jedno, co chceš! Jestli se jdeš omlouvat, jsi na špatné adrese!"
"Poslouchej mě prosím…" Dělám k němu pár kroků. Ruce mám zaťaté v pěst tak silně, že mě to bolí, ale nemůžu je uvolnit. On ale neustupuje.
"Já tě varuju! Vypadni! Nebo víš co? Můžeš na mě použít nějaké kouzlo a donutit mě. Co ty na to? To je přece tvoje parketa. Už se s tím nějak vyrovnáš, když si zabil Rose!"
"Není přece mrtvá."
"Ne?! Tak se na ni podívej! Jaký je rozdíl mezi tímhle stavem a smrtí? My dva jsme spolu skončili! Už nejsme přátelé! To, co jsi udělal, ti nikdy neodpustím. Chci, aby sis prožil to, co já."
"Chceš snad vyhrožovat Neriah?!"
"Ne! Já bych totiž nikdy nevyužil někoho jako předmět k trápení toho druhého!"
"Neudělal jsem to proto, abych ti ublížil, ale…"
"Já vím. Udělal si to pro Neriah. Taky bych pro Rose udělal cokoli, ale zabít někomu spřízněnou duši, aby zachránil tu svou? Tak hluboko bych NIKDY neklesl!"
"Nevíš, jak mi bylo!" Teď už křičí i on. Doufám, že ho vyprovokuji a skočí po mně.
"Já vím moc dobře, jak ti bylo! Mně tak totiž je poslední dva tejdny!"
"Kdyby si mohl, tak…"
"Jo, ale já tu moc nemám, chápeš to?!" Silně do něj strkám a on padá na záda do té obývací místnosti. "A ještě jsem ti chtěl říct, že všechno za vinu dávám tobě! Můj vztah s Rose…"
"Co je s ním?" nechápe.
"Ty kreténe! Ona je teď nesmrtelná! Co myslíš, že udělá, až se to dozví? Pokud vím, nesmrtelnost se nerozdává na potkání. A já jsem chtěl strávit zbytek života s ní. Kvůli tobě mě bude sledovat, jak stárnu a umírám! Díky moc za všechno!"
Kdyby nebyl nesmrtelný, už bych se do něj pustil. Kdyby nebyl nesmrtelný, asi bych ho na místě zabil.
Cítím k němu nenávist, jako k nikomu jinému. I Lathénii mám radši. Tyhle myšlenky volně pouštím a modlím se, aby se dostali k Mattovi.
Pane bože, jak já bych se do něj rád pustil! Chvíli zápasím sám se sebou, jestli ano nebo ne. Přeci jen to leží přede mnou. Jsem mnohem silnější a i lepší bojovník. Ale určitě by se bránil kouzly a pak bych neměl šanci.
Zavírám před ním dveře a uvažuji o tom, že se vrátím a nadělám z něj cedník. Musím ten vtek ze sebe nějak dostat.
Raději stáčím svůj pohled k Rose. A… ona se na mě dívá! Vypadá vyděšeně a strašně křehce.
"Rose?!" přibíhám k ní. Nic neříká. Už si začínám myslet, že se mi všechno jen zdálo. "Rose, prosím, mluv se mnou. Já vím, že mě slyšíš. Prosím, řekni něco." Ona pomalu otáčí hlavu mým směrem a pohledem se setkávám s jejíma modrýma očima. V jejích očích se lesknou slzy.
"P- promiň," vydává ze sebe a začíná plakat. Tisknu ji k sobě a ona mě pevně objímá.
"Pššt," hladím ji po vlasech. I pláč je dobré znamení. "Všechno bude dobré. Jsem u tebe. Vždycky u tebe budu."
"Pošli ho pryč," vzlyká. "Prosím, ať odejde!"
"Kdo?"
"On," kýve směrem ke dveřím. Určitě mluví o Mattovi. Posílám mu myšlenky s výhrůžným textem, skoro rozkazem. "Lepší?"
"Děkuju," přikyvuje a tiskne se ke mně ještě blíž, což mi ani v nejmenším nevadí.
"Jsem rád, že jsi zpátky," šeptám jí do ucha.
"Já si nic nepamatuju. Poslední, na co si vzpomínám je ta bolest, když… Ne, pak si pamatuju ještě něco. Viděla jsem mamku a Timothyho."
"Rose, Timothy zemřel." Ježíš, měl jsem ji nechat v klidu a ne ji stresovat ještě víc.
"Já vím," vzdychá. "Mluvila jsem s ním."
"Vážně?" Já vím, Rose skoro podruhé zemřela, ale je vážně možné, aby mluvila s mrtvými?
"Jo." Lehce se ode mě odtahuje a dívá se mi do očí. "Věříš mi?"
"Ano." Ani na vteřinu s odpovědí neváhám.
Skoro hodinu sedíme v pevném objetí. Užívám si Rosinu blízkost. Už jen fakt, že sedí vedle mě, je překrásný. Vše ostatní jde stranou. Rose se pomalu uklidňuje a začíná se vyptávat. Všímám si, že se snaží vyhýbat čemukoli, co by mohlo jen naznačit zmínku o její "smrti". O Mattovi nepadlo ani slovo a já jsem stejně rád jako Rose. Jen pomyšlení na něj mi začíná vařit krev.
To, že je Rose živá, ani náhodou neznamená, že se mu poběžím omluvit a budu ho prosit o odpuštění. To, co jsem mu řekl, myslím vážně a zpět to nevezmu. A proč? Protože když se k zabití jednoho z nás odhodlal jednou, podruhé mu to nebude dělat moc problémů.
Rose se teď Matta bojí. Co bojí, má z něj panickou hrůzu.
Už dvakrát vyvázla ze spárů smrti. Když ji nedokázala zabít Lathenie ani Matt, tak už ji nesloží nikdo.
Ale vidím na ní, že se změnila. Rose je přirozeně spoutaná s podsvětím díky své schopnosti. Její smrt to spojení ještě posílila a já v jejích očích shledávám nebezpečný záblesk. A to mě děsí. Její pohled na svět byl vždy optimistický, ale teď jako by se dívala skrz šedé brýle. Z toho, co mi pověděla, mi došlo, že svět vnímá z mnohem tmavšího pohledu.
Klepáním na dveře mě někdo vyrušuje ze souvislého toku myšlenek.
Jestli je to Matt, tak přísahám, že odsud poletí. Hlavou napřed!
Naštěstí ale do pokoje vstupuje Ethan. Jakmile spatřuje Rose, po tváři se mu rozlévá upřímný úsměv. Taky se na něj pokouší usmát, ale moc jí to nejde.
Po tom všem už chápu, jak se Ethan musel cítit, nebo možná ještě cítí. Ale on je na tom ještě hůř. On Rochelle ztratil. Doopravdy a navždy. Ale Rose je tu se mnou.
"Dillone, Matt svolal poradu ohledně jedné věci," říká mi. I Ethan si všímá, že Rose sebou ostře trhá, když zaznívá Mattovo jméno.
"Jaké věci?" zajímám se.
"To uvidíš, nebo spíš uslyšíš, až tam budeš. Rose, počítáme s tebou," mrká na ni ve snaze Rose povzbudit.
"Já… nemůžu tam jít," vrtí hlavou. "Bude tam určitě Matt." Ona ví, že tam bude, ale přesto se musí zeptat, nebo spíš chytře konstatovat.
"Rose, poslouchej mě! Já mu nedovolím, aby ti ublížil. Už nikdy! Máš moje slovo. Slibuju ti, že pro tebe obětuju třeba i svůj život. A vždycky stačí říct a nadělám z něj fašírku." Lehce se jí zvedají koutky, což mě nesmírně těší.
"Tak dobře," zvedá se.
Já, Rose a Ethan vycházíme z pokoje a procházíme dlouhou chodbou. Jak vedu Rose za ruku, všechno se zdá mnohem barevnější a krásnější.
Bohužel není všechno dokonalé a to ani tahle situace. Spoustu toho neví. To, že je nesmrtelná, jí někdo musí velice jemně a citlivě vysvětlit. Ale až později. Mnohem horší je to však s jejím bratrem, Rayenem. Přežil, i když jen s chlupem. Ale je na vozíčku… Ten silný náraz do bederní oblasti zad skřípnul pátý a šestá obratel a Rayn ochrnul od pasu dolů. Z doslechu jsem se dozvěděl, že to nese hodně špatně. Miloval všechny pohybové aktivity, sporty, vyhrával soutěže, a teď je všechno v tahu. Sportovat jistým způsobem může dál, ale pro něj se život zásadně změnil. Navíc si všechno dává za vinu.
Rosin táta je v Athénách také. Ví o Strážcích, Lathenii, Chrisovi a prostě celkově o všem. Vysvětloval mu to samotný Dartemis. Prý to bral s překvapivým klidem.
Ale také je toho na něj moc. Chris je spřáhnutý s Lathenií, Rose byla až do dnes skoro v kómatu a Rayn se už nikdy nepostaví na nohy bez pomoci. Vypadá to, že všechna smůla se lepí na tuto rodinu.
Ocitám se před vchodem do jedné z menších místností. Zde se má schůzka konat a vypadá to, že všichni tam už jsou.
Rose mě ale tahá za ruku.
"Já to nezvládnu." Ta slova mě bolí. Miloval jsem její bojovnou povahu, ale ta je teď pryč.
"Samozřejmě, že zvládneš," říká pevným hlasem Ethan dřív než já. "Jsme tu s tebou. My všichni jsme s tebou." Rose chvíli přemýšlí a zvažuje jeho slova. Zabírají! Rose se zhluboka nadechuje, přikyvuje a společně vcházíme dovnitř.
Jak jsem předpokládal, čekají na nás. Naprosto nečekaně se k nám řítí Isabela a skoro z Rose vymačkává veškerý kyslík, jak pevně ji objímá. Další, kdo se s Rose zdraví, je Arkarian. Pak Jimmy a Shaun. Na Neriah lze znát, že si je strašně nejistá. Ale Rose se k ní vrhá a Neriah se viditelně ulevuje. Zdá se, že Rose nevadí, že právě kvůli Neriah málem přišla o život. O místo, kde sedí Matt ale pohledem ani nezavaďuje.
S Mattovým pohledem se bohužel setkávám já a věnuji mu ten nejvražednější pohled, jakého jsem schopný.
On překvapivě uhýbá pohledem jako první a to mi dělá velikou radost.
Rose si sedá vedle mě, co nejdál od Matta.
Sedíme hezky v kroužku a panuje tu trapné ticho prosycené Rosiným strachem a dalšími různými emocemi.
Slova se ujímá Arkarian a to je jen dobře. "Děkuji vám všem, že jste přišli. Určitě se ptáte, proč jsme svolali tak naléhavou a rychlou schůzi. Na naší poslední výpravě získal Ethan něco důležitého. To, že je to důležité soudím podle toho, že Ethana vedl šestý smysl. Chceš to otevřít ty, nebo to mám udělat já?"
"Raději to udělej ty," prohlašuje Ethan.
"Tak dobře." Všichni s napětím pozorují, jak Arkarian opatrně rozkládá čtvereček papíru. Nervy mi drásá šustění papíru. Kromě toho jde slyšet jen lapání po dechu a přerývavé dýchání.
Arkarianova slova se mocně rozléhají po místnosti a každá slabika mi nahání hrůzu.

"Dvě duše spojené poutem pevným,
zdánlivě rozdělené osudem předem určeným.
Vládce zla a posel dobra,
setkají se v Osudný den,
kdy zlo vyjde vítězem.
Lidstvo sražené na kolenou,
klaní se dvěma nesmrtelným.
Magická sedma mladých bojovníků,
postaví se nejmocnějším.
Odtržené duše stanou tváří v tvář,
postaveni proti sobě,
dobro se utká se zlem.
Bitva konče smrtí,
duši je však odpuštěno
Vítězná strana zaujímá místo,
které je jí souzeno.
Na místě věčně ponurém,
kde pevnou mocí vládne smrt,
lstí se zrodí ztracený život."


______________________________________________________________________________________________
* Věštby se nemusí rýmovat, ne? :DD
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 20. května 2011 v 22:24 | Reagovat

no teda dost dobrý! a děkuju za věnování :-)

kolik plánuješ kapitol?

2 natalieannbui natalieannbui | 21. května 2011 v 11:22 | Reagovat

Včera v 21:53
Co řekneš na svoji obhajobu? :D Né sranda.(Už bych s tim měla přestat! Ale je to zlozvyk, no :-?) A to, že je to pěkná kapitola ti zdůrazňovat nemusím :-D Všichni to tu řeknou za mě, ale nedá mi to tak budu držet partu: "Moc se mi líbí!" 8-)

3 Ajka Ajka | Web | 21. května 2011 v 13:32 | Reagovat

Díky za věnování:) Pokusila jsem se opravit, co šlo. Paráááádní kapitola, jsem moc ráda, že je Rose zpátky, to s Rayenem mě mrzí, ale co se dá dělat. Na Mattově místě bych se šla hanbou zahrabat. Fakt moc pěkný:)
Jinak, věštby se určitě nemusí rýmovat:) Náhodou se ti povedla, já bych to dohromady nikdy nedala.
Těšim se na další kapitolu!!!

4 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 21. května 2011 v 17:49 | Reagovat

[1]: Děkuju a nemáš zač :-)
Nó, kolik plánuju kapitol... ještě se tam musí odehrát pár věcí, tak počítám, že tohle je tak půlka, né-li už něco málo za polovinou :-D

[2]: Grrrr! :-D Neřeš, už jsem si zvykla! ;) A děkuju!

[3]: =D Nemáš za co a moc Ti děkuju! Za všechno, co pro moje povídky děláš! :))
S tím Rayenem to bylo trochu záměrné, abych do toho mohla dát pocity, které opravdu znám a ten Matt... :-D Bych se šla přejmenovat, na plastiku a hezky odletět do Ekvádoru. Hele a věř, že já jsem trpěla, když jsem vymýšlela tu Věštbu! :-D Jinak ještě jednou děkuju! :)

5 B.B.Q B.B.Q | 21. května 2011 v 19:42 | Reagovat

to s Ryanem mě dojalo..mimochodem víš že Isabel dostala dar léčit boles srdce? akorát teď nevím jestli svého nebo i jiným :D
ale kapitola je moc pěkná a dlouhá :) jen tak dáááál :D

6 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 21. května 2011 v 19:55 | Reagovat

Ne, nevím! :-D prostě Rose vyléčit nemůže a basta ! :DD Bych to pak musela celý překopat... :D Děkuju! :)

7 svobi svobi | 22. května 2011 v 16:04 | Reagovat

A když už jsme u tý isabely,tak Rayna vyléčit může.Nebo aspon když dokáže vytvořit nový orgán tak proč by nemohla vyléčit rayna :-D

8 svobi svobi | 22. května 2011 v 16:07 | Reagovat

Ryana* :-)

9 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 22. května 2011 v 17:11 | Reagovat

On ale ochrnul, tak já neví, jestli by to šlo i po tom, co byl jako už v pořádku :D Já nevím :-D

10 Liss Liss | Web | 22. května 2011 v 20:00 | Reagovat

Super! Fakt hezký, ale ta Neriah by se už vážně měla jít zahrabat! Matt je trochu magor, ale nebýt jí, tak by se to nestalo. (Hold ji prostě nesnáším :-DDD)

11 svobi svobi | 22. května 2011 v 20:05 | Reagovat

[9]:Ptal jsem se na to otce(je dokrtor) a on říkal,že ochrnutí vzniká přerušením nervu který míchou vede přímo do mozku...Kdyby se ten nerv znovu spojil tak to dle mého názoru jde 8-)

12 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 22. května 2011 v 20:09 | Reagovat

[10]: Já ji taky nemám ráda a v jedné kapitole to půjde znát ;D :DDD Jinak děkuju :)

[11]: No, já bych to bez táty nedala. Ten jednoduchý popis ochrunutí, páč taky dělá v nemocnici :-D Děkuju, že se zajímáš :-) Ale už to tak nechám. Jak už jsem řekla, bylo to záměrné, abych do toho mohla vkládat pocity, které znám. Můj bratr je taky totiž na vozíčku a někdy je to strašně těžký... Až budu potřebovat další zranění, dám Ti vědět, aby ses zeptal taťky :-) :-D

13 rabbit2 rabbit2 | E-mail | 22. května 2011 v 22:25 | Reagovat

Tyjo, já mám takový smíšený pocity =). Ze dvou třetin jsem fakt nadšená, překvapená, tahle kapitola se ti povedla. Ta jedna třetina je ale taková... Nevím, něco mě zklamalo. Trochu jsem nepochopila to oživení Rose. Jo a musím se ujistit - Chris je taky nesmrtelný? Mě to nějak vypadlo tak se ptám :D asi proto nějak nechápu to Rosino oživení =)

14 rabbit2 rabbit2 | E-mail | 22. května 2011 v 22:27 | Reagovat

Jo ale jinak se mi fakt líbila ta hádka mezi Dillonem a Mattem :D Není to pěkný, ale mě se to líbilo no :D. A já si stejně myslím, že by Matt nezabil Rose, aby oživil Neriah. Já nevím no :D

15 Chloé Chloé | E-mail | Web | 23. května 2011 v 17:11 | Reagovat

Ano, Chris je teď nesmrtelný, stejně jako Rose. Ono to Rosino oživení pochopíš v další kapitole, to je totiž trochu součást té nové Věštby.
To je na psaní to blbý, každému se to rpsotě nezalíbí, někomu sedne jednakapitola, někdomu se to třeba nelíbí vůbec. Ale jinak děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama