kapitola 27

29. května 2011 v 9:41 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Ajce, protože bez ní by to nebylo kompletní. Děkuju Ti!
Hele lidi, všimli jste si, že ste ke kapitole 26 nepsali, že tam mám pravopisné chyby? :DDDD


Rose



Všichni zaraženě mlčí a očima těkají po druhých. Já jen tisknu Dillonovi ruku a snažím se nedívat na Matta. Bojím se ho. A ne málo.
Dillon mi popsal dobu, kdy jsem byla mimo. Z těch dvou týdnů si nic nepamatuji. Je to jako trhlina v táhlých vzpomínkách. Ale z ničeho nic se něco stane a já vidím, jak Dillon vřeští na Matta. Nevím, co mě probralo, a rozhodla jsem se, že to ani vědět nechci.
"Co je to?" První, kdo se zmáhá na mluvení, je Shaun.
"Vypadá to, jako… další Věštba. Je už ale starší, než pět měsíců," říká Arkarian.
"Jak víš, jak je stará?" mračí se Ethan.
"Tenhle odstín modré je vzácný dánský inkoust. A už po půl roce ztrácí barvu a začíná blednout."
"Aha… a kdo ji mohl napsat?"
"Co Lathenie?" navrhuje Isabela.
"Podejte mi to," hlásí se o slovo Dillon. Papír se k němu dostává a chvíli ho soustředěně pozoruje. "Ne, to nenapsala Lathenie."
"Jsi si jistý?" ujišťuje se Jimmy.
"Ano. Její písmo bych poznal i po slepu."
"A není jedno, kdo to napsal?" promlouvá Ethan. "Měli bychom spíš přijít na to, co se nám Věštba snaží sdělit."
"Ano," přikyvuje Arkarian. "Problém nastává hned v prvním řádku. Dvě duše spojené poutem pevným."
"Může to být kdokoli z nás," přidává se do hovoru Neriah. Takže jediný, kdo nepromluvil jsem já a Matt.
"Kdokoli ne," vrtí hlavou Shaun. "Řekl bych, že to mluví o dvou spřízněných duších."
"Co je tam dál?" zajímá se Jimmy.
"Zdánlivě rozdělené osudem předem určeným," čte Arkarian Nastává ticho. Jaké dvě spřízněné duše byly naposledy rozdělené? Jednoduché…
"Tady myslím, že je to jasné," šeptá Neriah.
"Když jde o mě a Rose, co tedy znamená ten osud?" Dillon se hned dostává z prvotního šoku.
"Nevím," ujímá se slova Arkarian. "Ale řekl bych, že jde o něco víc. Raději půjdeme dál. Vládce zla a posel dobra."
"Vládce bude určitě Lathenie," říká svůj názor Dillon. "Ale ten posel… to může být jakýkoli hodný člověk."
"Souhlasím s tebou. Ten hodný ale prohraje."
"Takže zemře," prohlašuje tiše Isabela. Když někdo prohraje, nemusí nutně zemřít, ale pochybuji, že by Lathenie měla slitování s někým, kdo by se jí postavil.
"Setkají se v Osudný den."
"Co může být za den, ten Osudný?" přemýšlí Neriah.
"Myslím, že tohle může být jakýkoli den, který je pro bohyni důležitý nebo něčím významný," pronáší Arkarian. "Nejhorší je, že zlo vyhraje a je jedno, co bude za den."
"Lidstvo sražené na kolenou, klaní se dvou nesmrtelným," čte Isabela z papíru, který drží Arkarian.
"Myslím, že tohle je víc, než jasné," vzdychá Shaun.
"Magická sedma mladých bojovníků, postaví se nejmocnějším."
"Sedmička je bezpochyby šťastné číslo a sedm mladých bojovníků tu máme přímo zde." Jimmy si užívá chvíle, kdy na něco přichází.
"A co ty a Shaun?" ptá se Isabela.
"My už asi podle spisovatele nepatříme do kategorie mladých," usmívá se. "Takže se Lathenie utká s jedním z nás, ona vyhraje a bude vládnout světu a pak, sedm mladých se jí postaví. A dál?"
"Odtržené duše stanou tváří v tvář."
"Menší zádrhel," konstatuje Dillon. "Raději přečti, co je tam dál, třeba to s tím souvisí."
"Postaveni proti sobě. A dál je to: Dobro se utká se zlem."
"Další bitva. Ale nechápu, proč bychom se já a Rose měli stavět proti sobě."
"Nedává to smysl," běduje Neriah.
"Bitva konče smrtí, duši je však odpuštěno."
"Tak dost," vyskakuje Dillon. "To jako, že jeden z nás dvou zemře?" Nikdo dlouho nic neříká a to jasně znamená souhlas.
"Co když…" odkašlává si Matt a rázem má pozornost všech. "Co když Lathenie nějakou náhodou přebere jednoho z vás na svou stranu a donutí vás, abychom spolu bojovali. A…"
"Sklapni!" vykřikuje Dillon. Cítím, jak v něm vře krev. "Dál už víme, co bude!"
"To je nesmysl," prohlašuje Ethan. "Jak by nás pak mohlo být sedm, kdyby jeden z vás přešel na její stranu?
"Sedm, ale to je až po této části!"
"Je v tom něco skryté. Něco, na co jsme nepřišli," bručí Arkarian.
"Třeba se to dozvíme v další části," navrhuje Isabela a Arkarian ji obdařuje láskyplným úsměvem.
"Vítězná strana zaujímá místo, které je jí souzeno"
"Z toho se nedozvíme, kdo vyhraje. Ten, kdo to psal, to udělal hodně chytře. Máme jen málo vodítek a z této části se nedozvíme nic užitečného," soudí Neriah.
"Na místě věčně ponurém, kde pevnou mocí vládne smrt." Ta myšlenka mě zasahuje jako blesk, ale dál mlčím.
"Nemůže to být podsvětí?" vyhrkává Ethan.
"Řekl bych, že podsvětí to být musí," přikyvuje Arkarian. "Lstí se zrodí ztracený život."
"Poslední dobou zemřela spousta lidí." Isabela po mně střílí soucitným pohledem.
"Třeba se to zmiňuje o člověku, který zemře při té první bitvě," přináší další nápad Shaun.
"Rose, co se děje?" Dillon se na mě dívá se starostí v očích a všechny ostatní se upírají na mě. Je tu ticho jako v kostele. Všímám si, že se celá třesu.
"Já…" vydechuji a snažím se nabrat kyslík do plic. "Jste úplně mimo mísu. Nejde o člověka, který zemře při té první bitvě, ani nejde o Timothyho a ani o mě nebo Dillona."
"O koho teda?" Ethanova nervozita je citelná, ale myslím, že už pochopil.
"Jde o Rochelle." Jdou slyšet pouze ostré nádechy.
"To není možné!"
"Je! Sám si byl v Melbourne, když jsem se poprvé dostala do podsvětí a Rochelle jsem ti popsala. Řekl si, že je to ona. A čeká na záchranu."
"Ale jak a kdo ji má zachránit?"
"Víš to jistě?" Matt mi asi nevěří a já sebou trhám jeho směrem.
"Jo, na sto procent."
"Kde zjistíme, jak Rochelle zachránit?" ptá se mě Neriah.
"Já nevím, jasný?! Vážně nevím!" vyjíždím na ni a ani nevím, proč. Hned mě to mrzí, ale něco zlého se ve mně bouří.
"Promiň," špitá.
"Já se ti taky omlouvám."
"Třeba o tom oživení něco bude vědět Dartemis. Nebo členové Tribunálu." Isabela je vážně moc chytrá holka.
"Proč by mi o tom neřekli?!" Ethan rázem vyskakuje ze židle.
"Nevěděli, že Rochellina duše je stále v podsvětí."
"Musím hned za nimi!"
"Otec už tě čeká," oznamuje mu Matt.
"Děkuju." Ethan doslova vystřeluje z místnosti a je po něm vidět jen prach, který zvířil. Nedivím se mu. Právě jsem mu potvrdila, že jeho spřízněná duše může znovu žít.
Ethana obdivuji. Vůbec jeho vůli dál žít a nevzdat se, když na vlastní oči viděl, jak Rochelle zabila nějaká stvůra. Já si neumím představit situaci, kdyby Dillon zemřel.
"A co budeme dělat my?" Isabela není jen chytrá, ale i aktivní.
"Nám nezbývá nic, než jen čekat," odpovídá Arkarian. "Ale všichni buďte v pohotovosti. Kdyby se něco dělo, určitě se to dozvíte co nejdřív." Arkarian ukončuje schůzi, ale zdá se, že si chce promluvit. "Ano, Rose, to chci." Místnost už je prázdná až na mě, Dillona a Arkarian. Jakmile Matt mizí za rohem, je mi mnohem lépe.
"O čem chceš mluvit?" zajímám se.
"Víš, bylo zapotřebí udělat několik jistých opatření, aby ses mohla vrátit zpátky. Víš, kdo tě přivedl zpátky?"
"Nevím."
"Byl to Christian." Jakmile vyslovuje jeho jméno, v hlavě se mi začínají rozbíhat obrazy. Jako zrychlený film.
"A?"
"A on musel použít svoji moc, aby tě sem dostal."
"Arkariane, přestaň chodit kolem horký kaše!"
"Jsi nesmrtelná." Dostávám neviditelnou facku v podobě jeho slov. Nechtěla jsem, aby se odpovědi vyhýbal, ale takovou přímočarost jsem nečekala. S nadějí, že si jen dělá legraci, se zaměřuji na Dillona. On se mi ale hluboce dívá do očí a lehce smutně se usmívá.
"Čím dál tím horší," vrtím hlavou. "Máš pro mě ještě něco?"
"Vlastně ano."
"Arkariane, myslíš, že je dobré… jí všechno říct tak najednou?" pochybuje Dillon.
"Ať to řekne, já už to vydržím."
"Rose, Rayn je…"
"Co?!" vykřikuji. Je to hrozné, ale na Rayena jsem úplně zapomněla. Polévá mě strach a nervozita.
"Je živý, ale ochrnul na dolní část těla." Proč? Proč já musím v životě zakusit úplně všechno? A proč zrovna Rayn? Je mu devatenáct, má život před sebou. A já mu ho zničila. Stejně jako všem těmhle skvělým lidem. Jakákoliv maličkost a všechno tohle by se nikdy nestalo. "Rose, nemá cenu litovat toho, co jsme udělali, ale máme litovat věcí, které neuděláme."
"Ty máš pořád samý chytrý kecy!" začínám křičet. "Sám moc dobře víš, k čemu mi ty tvoje rady jsou!"
"Rose, měla by si…"
"Dejte mi všichni pokoj!" vybíhám z místnosti a ještě slyším Arkariana, jak říká Dillonovi, ať mě nechá o samotě.
Já už dál vážně nemůžu. Je toho na mě moc. Chci utéct a před všemi problémy se schovat. V tom světě mrtvých by to šlo snadno. Ale proč jít tou snazší cestou, když můžu jít složitou?
Nevím, kam běžím. Do někoho málem vrážím, ale s omluvami se neobtěžuji.
Chtěla bych do světa vykřičet, jak mi je. Jak strašně mi je. Christian je nenapravitelně pryč. Timothy zemřel. Rayn už nevyhraje žádnou soutěž v karate ani běhu. A co teprve táta? Všechno, co má, jsme my tři. Nic neví. Navíc mě mrzí, že jsem tak vyjela po Arkarianovi. O Mattovi ani nebudu mluvit a ta moje nesmrtelnost? Zdá se, že je to ten nejmenší problém. Chci umřít po boku Dillona a ne se dívat, jak ho kácí jedna nemoc za druhou. Přemýšlím, jakou další položku bych přidala na svůj seznam.
Závidím těm holkám, co řeší každodenní problémy s nákupy a kluky. Chtěla bych mít obyčejný život.
Dostávám se do jednoho z nádvoří. Kolem dokola jsou zdi paláce, takže se tu můžou pohybovat lidé, aniž by je spatřily oči lidí z roku 200 př. n. l. A mezi ty lidi, které se tu můžou schovat, je i Rayn. Do očí se mi valí slzy a já se schovávám za jeden z mnoha zdobených sloupů a sleduji, co bude dělat.
Rayn na vozíku přijíždí k asi metr vysoké fontáně. Ve tváři má ztrápený výraz plný bolesti. Už je od fontány asi půl metru. Rukama se zapírá do opěradel a jakoby přeskakuje na kašnu. Teda alespoň se pokusil. Jeho nohy ho neposlouchají. Bezvládně se hroutí k zemi. Ale i tak to zkouší dál. Tentokrát se opírá o kašnu a snaží se zvednout. Ale nejde to. Prostě nejde.
Ten pocit bezmoci zahání všechny ostatní. Strašně bych si přála, abych si to s ním mohla vyměnit. Vidět ho takhle je to nejhorší, co jsem kdy viděla a asi i uvidím.
V životě se zázraky dějí. Někdo se uzdraví, když mu nikdo nedává šanci. Někdo přežije situaci, kterou by všichni hned odsoudili. Rayn přežil a to je zázrak sám o sobě.
Za celý svůj život jsem Rayena viděla plakat jen jednou. A to na pohřbu maminky. Dnes je to podruhé. Slzy mu stékají po tváři a on dál zápasí se svým tělem. Zápas, který nemůže vyhrát. Ví to, ale naděje se nevzdává.
Když se asi po osmé hroutí k zemi, natahuje ruku a vší silou se trefuje do fontány. Vidím mu na obličeji, jak moc ho ta rána bolela, ale na vteřinu dvě si ulevil od bolesti psychické.
Nenávidím se! Všechno je to moje chyba. Vzala jsem mu věc, kterou tak miloval a to pohyb. Tolikrát mi vyprávěl, co všechno chce dokázat. Pamatuji si, že už jako malý kluk chtěl běžet londýnský maraton. Musím se opravit. Nejhorší, co jsem mu mohla udělat, je vzít mu jeho sny. A já to opravdu udělala! Sny, na které léta tak tvrdě dřel, jsou pryč. Nemůže se sám ani dostat do vozíku, natož aby běžel několik desítek kilometrů.
Jsem horší než Christian, dokonce horší než Lathenie. Oni sice působí bolest a šíří kolem sebe samé negativní pocity, ale když někomu vezmete jeho sny, je to, jako byste ho zabili.
Teď už se slzy kutálejí i po mých tvářích. Přestávám v sobě dusit tolik pocitů a emocí za poslední týden. Všechny vyplouvají na povrch v podobě slz.
Všechno je skutečné. Není to jako noční můra, na kterou druhý den zapomenete. A ve skutečnosti se musíte prát sami za sebe. Když vám někdo podrazí nohy, je na vás, jestli se zvednete, nebo zůstanete ležet. V některých případech ti lidé potřebují pomoct, aby se přenesli přes krutou realitu a mohli jít dál.
A Rayn musí jít dál a já budu ta, která mu v tom pomůže.
Utírám si slzy a plná odhodlání vycházím ze svého úkrytu. Rayn je tak ponořený do sebe, že si mě ani nevšímá. Přicházím k němu blíž a on ke mně zvedá své zelené oči. Má v nich naprosto nečitelný výraz.
Nejlepší by asi bylo, kdyby na mě začal řvát, jak jsem hrozná. Kdyby mi všechno vyčetl a řekl by, že už mě nikdy nechce vidět. Když se na něj tak dívám, veškerá odvaha je pryč.
"Rayene," začínám a musím polknout obrovský knedlík. "Moc se za všechno omlouvám. Je to všechno moje vina." Málem kvůli tobě zemřel! Omluva nestačí! Mé svědomí je nelítostné, ale má pravdu.
"Rose," vzdychá. "Nikdy jsem ti to nevyčítal a vyčítat nebudu."
"Ale kvůli mně…" klekám si k němu a už zase brečím. Pane bože! Já mám pro něj být oporou a jediný, kdo vypadá, že potřebuje pomoct, jsem já. "Chtěl si běžet maraton."
"Poběžím. Ale s tebou," usmívá se.
"Mně je to tak moc líto." Rayn se ke mně natahuje rukama a silně mě objímá. Tak tohle jsem potřebovala. A Rayn také.
"To bude dobré. Všechno bude dobré."
"Nebude," tisknu se k němu ještě víc. "Já tak nenávidím Christiana." Po vyslovení jeho jména mi dochází věc, kterou neví ani Arkarian. Neví to nikdo. Je to tak primitivní a zároveň geniální. Jak mi to jen mohlo uniknout.
"Rose?"
"Ano?"
"Pomůžeš mi zpátky?"
"Jasnačka." Hřbetem ruky si utírám slzy. Rayn není tlustý, ale je dost nabouchaný a i svaly mají svou váhu. Ale s odhodláním nás obou to zvládáme a Rayn sedí na vozíčku.
"Nevíš, kde je táta?" ptá se mě.
"Co? On je tady?!" Další dnešní překvapení. Co přijde dál? Už bych se nedivila, kdyby mi narostla druhá hlava a začali by mi říkat Otis!
"Ano, ale nevím kde. Promiň, myslela jsem, že…"
"To je v pohodě. Najdeme ho." Ukázalo se, že najít tátu nebude nic těžkého. Měl pokoj v západním křídle, stejně jako já, ale s tím rozdílem, že mnohem blíž.
Taťka je štěstím bez sebe, když nás vidí. Když nás vidí oba.
Následující hodina byla krásná. Probrali jsme situaci po tom, až se vše kolem Strážců dá do pořádku. Taťka navrhl, že bychom se mohli přestěhovat na jih Austrálie, ale já jsem řekla, že chci zpátky do Angel Falls. Chci zůstat blízko Strážců a hlavně Dillona. Budu se mu muset omluvit. Taky jsem tátovi řekla, že jsem nesmrtelná. Pořád tomu nechci věřit, ale něco ve mně ví, že je to pravda. Byl nadšený. Kdo by taky ne, když se dozví, že jeho dítě nikdy nezemře. Nikdy za normálních okolností.
Tady ale nastává menší problém, se kterým budu muset za Arkarianem. Před tátou a Rayenem si ho ale nechávám pro sebe. Nechci kazit příjemnou chvíli. Nejspíš poslední, kterou za dalších pár týdnů prožiji.
A pak tu je ještě jeden menší problém. A to Matt. To, co udělal, bylo… nehezké, ale já mu to nezazlívám. Nezlobím se na něj, jen se ho bojím.
Pro Dillona bych udělala vše, co bych mohla, ale nejsem si jistá, jestli bych dokázala zabít třeba Isabelu. Asi bych to nedokázala. Mattův čin dokazuje, jak moc Neriah miluje. Miluje ji mnohem víc, než to dávají najevo. A že láska mezi nimi jde cítit na hon daleko, musím jen potvrdit. To, že bych nezabila Isabelu pro Dillona, neznamená, že ho nemiluji! To v žádném případě! A vím, že ani Matt takový není. Z našeho prvotního nepřátelství se vyklubalo docela slušné a hezké kamarádství. Musel nějakým kouzel ovlivnit i sebe. Nebo někdo ovlivnil jeho…
Bylo by snazší, kdyby mě Chris nechal mrtvou. Ale najednou všechno do sebe zapadá. Už to chápu. Chápu, proč mě oživil a proč ublížil Rayenovi a pokusil se zabít Neriah. Christian nechtěl Rayena zabít, ale jen mě zkoušel. Zkoušel, kolik toho vydržím. A když pak "zabil" Neriah, začala jsem ho z celého srdce nenávidět. Chtěla jsem, aby zmizel a už se nikdy neobjevil.
Prudce vstávám ze židle a bez vysvětlování rychle odcházím. Musím najít Arkariana! Musím mu říct, že kvůli mně budou umírat další lidé a že tak zničím hezkou řádku nevinných životů.
Jsem tak zahloubaná do sebe, že do někoho prudce vrážím a oba končíme na zádech.
Když už někoho sejmout, tak proč ne člověka, kterého se bojím?
"Rose…" Matt vypadá fakt hrozně. Oba se zvedáme.
"Matte," zarážím ho. "Zapomeň na to. Já se na tebe nezlobím. Chápu, proč si to udělal. Ale…"
"… zničil jsem naše přátelství," dokončuje za mě.
"Ano, to ano." Nemá cenu mu lhát, stejně by to poznal. Nabírám vzduch a snažím se trochu uklidnit, protože strach z tak blízké Mattovi přítomnosti je dost silný. "Nevíš, kde je Arkarian?"
"S Isabelou." Stáčí zrak k zemi. Je mi ho líto. Opravdu ho to mrzí, ale zpátky to vzít nemůže. Já se ho bojím a Dillon ho nesnáší. Nevím, jak to s Mattem mají ostatní, ale asi to taky není ideální. Matt se chvíli kouká na podlahu, pak ale oči zvedá a dívá se do těch mých. "Moc se ti omlouvám, za všechno, co jsem ti kdy provedl a za tohle taky. Vím, že omluva to ani náhodou nespraví, ale já nevím, co se se mnou v tu chvíli stalo."
"Matte, já se vážně nezlobím." Opravdu ne!
"Já vím," vzdychá nešťastně. "Dokážeš něco, co bych nikdy neřekl ani do Dartemise. A to odpouštět. V tobě je ho tolik. Nezasloužím si ho."
"Každý v životě dělá chyby." Moje oblíbená řeč.
"Ale když pak z chyby někdo málem přijde o život… přísahám, že jsem se Dillona bál!"
"Jako vážně?" vyprskávám smíchy a atmosféra je rázem trochu uvolněnější.
"Jo," přikyvuje. "Moc se ti om…"
"Dost už omluv. Raději mi přesně řekni, kde je Arkarian."
"Jsou na nádvoří u jižní cesty k hlavnímu vstupu."
"Aha, no díky." Chystám se vydat cestou, kterou mi řekl Matt, ale ještě se otáčím. "Matte, někdy člověk musí odpustit i sobě. Měl bys to udělat." S tímto odcházím.
To setkání s Mattem mě nějak nadopovalo. Připadám si, že se ještě všechno dá do pořádku. Samozřejmě, že se tím nic neřeší, ale cítím se nějak spokojená.
Když o tom tak přemýšlím, tak mě ani nenapadlo zlobit se na Matta.
Ale třeba bych pro Dillona udělala to samé. Možná bych byla ještě horší.
Ale nemá cenu uvažovat o věcech, co by, kdyby.
Musíme žít přítomností a minulost… je minulost. Stalo se hodně špatných věcí, ale neměli bychom zapomínat na krásné maličkosti.
Povím vám jedno. Ztratit se v tak obrovském paláci je až moc snadné. Sakra! Jsem zvědavá, za jak dlouho se tu vyznám, jestli vůbec někdy.
To moje předchozí bezcílné pobíhání ze zoufalství a smutku nemělo ukázat, že to tu znám. Byla jen náhoda, že jsem na Rayena narazila.
Z ironického i realistického smyslu mám dnes šťastný den.
Arkarian vychází zpoza rohu a vypadá, jako by mě hledal.
"Rose, hledal jsem tě." S ním jde i Isabela.
"Arkariane, promiň. Nechtěla jsem na tebe tak vyjet."
"To nic," usmívá se. Zdá se, že dnešní den je ve znamení omlouvání a odpouštění. "Prý se mnou chceš mluvit."
"Ano. Týká se to té Věštby."
"Na co jsi přišla?"
"Na to, že je to celé špatně. I ten začátek byl špatný. Jsme úplně mimo mísu. Ta Věštba nemluví o mě a Dillonovi."
"A o kom teda?"
"O mě a…" To jméno mi při vyslovení trhá srdce a zároveň se chvěji vzteky. "Jde o mě a Christiana."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Oblíbená postava ze Strážců času

Ethan 38.3% (18)
Rochelle 29.8% (14)
Isabela 8.5% (4)
Arkarian 12.8% (6)
Matt 6.4% (3)
Neriah 4.3% (2)

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 29. května 2011 v 20:13 | Reagovat

Super, super, super! To se ti opravdu povedlo. Tentokrát se musím poklonit já tobě :-D  :-D

2 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 29. května 2011 v 20:24 | Reagovat

:-D Děkuju :-) Však jsem u té scény s Rayenem skoro brečela :-D

3 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 30. května 2011 v 12:44 | Reagovat

nevim proč, ale Rose mě nějak rozčiluje :-D
těším se na další kapitolu! =)

4 Chloé =)) Chloé =)) | 30. května 2011 v 17:05 | Reagovat

Já taky, páč ani pořádně nevím, co tam bude :-D Jinak děkuju... proč zrvona Rose? :-D

5 rabbit2 rabbit2 | E-mail | 31. května 2011 v 20:54 | Reagovat

Krásná a dojemná kapitola. Tahle se ti vážně povedla :-)

6 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 1. června 2011 v 13:05 | Reagovat

Děkuju moc :-)

7 Ajka Ajka | Web | 1. června 2011 v 18:25 | Reagovat

Páni, ještě jsem nenapsala koment? To musim napravit:D Takže: Ta scéna s Rayenem (U té fontány, jak za ním přijde Rose)mě dohnala skoro k slzám, a to se u mě moc často nestává. Fakt je mi ho moc líto. Isabila by ho nezvládla vyléčit? To s tou věštbou je zajímavé. Doufám, že Rochelle přivedou zpátky!!! Super!!!

8 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 1. června 2011 v 19:02 | Reagovat

Děkuju :-)
Mně Rayena bylo líto taky, ale už se stalo, neřeším :-D A ne, asi nemohla, ale uvidíme, co se dá dělat ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama