kapitola 28

16. června 2011 v 18:52 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Ahijte lidičky! :)) Než se dáte do čtení další kapitoly, chtěla bych jen předem upozornit :DDD
Myslím, že tahle kapitola je celkem o ničem, jen to slouží spíš jako pojítko ke kepitole další a je i docela krátká, tak se nezlobte :D A ještě bych chtěla zmínit, že jsem se překonala! :D Tady nemučím, nezabíjím a ani tam není skoro ždáná akce :D to si ale vynahardím v kapiole 29, kterou už přepisuju :D
A moc bych chtěla poděkovat Ajce, která trpělivě opravila moje překlepy a chyby, co jsem napáchla v původním dokumentu :DDDD

Isabela


Arkarian okamžitě svolává další superrychlou poradu kvůli tomu, co řekla Rose. Ale tentokrát tu není Jimmy a Shaun. Museli z Athén odejít a takhle narychlo je sehnat nejde.
"Jsem si naprosto jistá, že to tak je." Dillon od doby, co se dozvěděl Rosinu teorii, zarytě mlčí. "A bohužel to dává i větší smysl. Dvě duše spojené poutem pevným."
"Jste dvojčata, to je to poutu," lapá po dechu Neriah.
"Zdánlivě rozdělené osudem předem určeným. To je část, která asi měla sloužit jako návnada. Ano, já a Dillon jsme byli na chvíli rozdělení, ale píše se zdánlivě. To znamená mou nenávist k Christianovi. To, že ho nenávidím, roztrhlo to pouto, ale dál jsme dvojčata. To nikdo nezmění. Ten osud… Lathenie přeci říkala, že na nás měla spadenu už od dětství. Osud předem určený. Každý z nás je na jiné straně," vychrluje ze sebe Rose.
Tak teď už to dává mnohem větší smysl, než teorie s Rose a Dillonem. Všichni souhlasně přikyvují.
"Proto Lathenie chtěla, aby si Chrise začala nenávidět," ozývá se Dillon. "Nejdřív se pokusil zranit Rayena, ale ty si svůj cit k němu nezměnila. A pak skoro zabil Neriah a to už si ho opravdu nenáviděla…"
"… a spustila tím tak tu Věštbu," šeptá zdrceně Rose.
"První část bychom měli. Tu vlastně máme i za sebou. Ale co ta druhá?" ptá se Ethan.
"Myslím, že ten vládce zla se nezměnil," říká Rose. "Určitě je to Lathenie, ale u toho posla dobra si nejsem jistá. Jak už jsme řekli, může to být kdokoli…"
"To může," přikyvuje. "Ta třetí část je taky jasná. Dva nesmrtelní jsou Lathenie a Chris. A magická sedma tu teď sedí."
"V tom případě je jasná i čtvrtá část. Odtržené duše, stanou tváří v tvář. Ty a Christian se někde setkáte," přemýšlí Matt.
"A utkáte se v souboji, kde je nejasný výslede," přidávám se. Pátá část mluví o smrti. O smrti jedné z duší! Každý si to uvědomuje a všichni mlčí.
Ale zdá se, že Rose to chce mít za sebou a tak pokračuje: "V páté části zemřu já, nebo Christian a ten, kdo přežije, odpustí tomu druhému. Strana, která vyhraje, zaujme místo a bude vládnout. A na výběr jsou jen dvě možnosti. Buď svět ovládne Lathenie a Christian a svět, jaký ho známe, skončí, nebo zlo porazíme a všechno bude šlapat dál, jako dosud."
"A ta šestá?" vyhrkává Ethan. Vypadá to, že si myslí, že Rose rozluštila všechno.
On se s její smrtí nikdy nesmířil, ale ani nedoufal, že by mohla být šance na její oživení. Teď tady je a i kdyby to mělo být to nejmenší procento naděje, z celého srdce doufám, že se to povede.
"Řekli ti členové Tribunálu něco?" zajímá se Arkarian.
"Ne, prý nic neví."
"Je mi to líto, ale ani já nic nevím." Ethan se s nadějí v očích obrací na Rose.
"O téhle části vím stejně, jako ty. Ale jestli se do puntíku vyplnila předešlá Věštba, tak se určitě vyplní i tahle," usmívá se na něj povzbudivě Rose a mě nezbývá nic jiného, než ji obdivovat.
Její šance na život je jednu ku dvěma a ona se i přes to snaží podpořit ostatní. Já být se svojí povahou na jejím místě, asi bych to nevydržela.
Zachytávám Arkarianův starostlivý pohled. Vždycky, když se na mě takhle podívá, mi začne divoce bušit srdce a ani dnešek není výjimka.

Dva měsíce od doby, co nám Rose předvedla svou teorii o Věštbě, se nic neděje a ani nedělo. Teda alespoň nic, o čem bych věděla. Život běží dál.
Rose se s Rayenem a svým tátou přestěhovala zase zpátky do Angel Falls. Mají to ale těžké, už jen kvůli Christianovi. A je to na ní vidět. Na všech třech pozoruji jisté změny, i když Rayena a jejího tátu moc neznám.
Ale s Rose chodím do stejné třídy. Dál se usmívá a všechno prostě dělá jako normálně, ale všichni Strážci ví, že něco není v pořádku. Ve společnosti to ještě jde, ale jakmile je sama, její psychika se stává strašně křehkou. Proto se s ní Dillon snaží trávit všechen svůj volný čas.
Dillon Mattovi neodpustil a myslím, že ani neodpustí. Má ještě víc tvrdou palici, než já.
Ale Matt na tom taky není nejlíp. Užírá ho pocit viny. Zdají se mu o tom noční můry, křičí ze spaní. Jednou se mi svěřil s tím, že má pocit, že to neudělal on. Někdo ho ovládl a není těžké uhodnout, kdo. Já tomu věřím. Matt sice Neriah bezprostředně miluje, ale nejsem si jistá, že by kvůli tomu Rose zabil.
Neriah si to taky vyčítá. Žije s výčitkou, že to přece kvůli ní Matt Rose zabil.
Vše je jako zakletý kolotoč. Nálada je na bodě mrazu, ale všichni se to snaží skrývat. Atmosféra je čím dál napjatější.
Ethan zase stále pátrá po možnosti, jak Rochelle přivést zpátky. Ale bez úspěchu. A to ubíjí jeho.
I když vy sami žádný problém nemáte, starosti a trápení vašich přátel na vás útočí ze všech stran a pevně svírají ve své náruči. Někdy je vám hůř než těm lidem.
Dnes je to teprve druhá hodina, zrovna výtvarná výchova. Nikdy jsem na malování dělaná nebyla. Navíc máme divnou učitelku.
"Moje milé děti, nakreslete ruku. To úžasné těleso, bez kterého bychom nebyli schopni být. Výtvarně ji ztvárněte jakoukoli technikou. Ale běda tomu, kdo použije fixu! Slečno Petersonová, nudím vás snad?" Úplně na Rose vidím, jak má chuť jí oznámit, že ano. Ale místo toho jí praží pohledem.
"A nemohla bych dělat něco jiného?" ptá se slušně.
"Co byste si představovala? Ruka je úžasný námět k malování…"
"Tak něco, co by zvládli i méně nadaní žáci…"
"Jistě! A pak se ze školy stane holubník."
"Jen jsem se zeptala," krčí rameny a vypadá, že je rozhodnutá učitelku ignorovat.
Ani já výtvarku moc nemusím. Nejraději mám tělocvik. Hodina, kde se prakticky musíte hýbat. Dokonalé!
"Ale přeci jenom bych měla jinou práci," ozývá se učitelka. "Rose, půjdeš ty a ještě někoho si vyber k sobě." Střílím po ní prosebným pohledem a ona s úsměvem přikyvuje. Proto, abych se vyhnula výtvarce, udělám cokoli!
"Půjde Isabela," oznamuje.
"Výborně, děvčata, pojďte se mnou." Obě se zvedáme a následujeme naší učitelku ven ze třídy. Zastavujeme se až u ředitelny. Ona mizí za dveřmi a nás nechává samotné na chodbě.
"Nevíš, co si na nás vymyslela?" ptá se Rose.
"Těžko říct. U ní je možné všechno," krčím rameny.
"Takže," vychází ze dveří ředitelny a podává nám nějaké papíry. "Oběhnete všechny třídy na této škole a rozdáte přihlášky do výtvarné soutěže, popřípadě zapíšete zájemce."
"Ano, paní učitelko." Ona odchází a já s Rose se vydáváme k nejbližší třídě.
"Tam má vyučování nejstarší ročník," konstatuje Rose. "Dáme kámen, nůžky, papír o to, kdo tam půjde?"
"Tak dobře" směju se. Rose prohrává a se svěšenou hlavou ťuká na dveře. Vyřizuje to rychle a je ráda, že odtamtud odchází.
"Isabelo poz- " Už nestíhá nic říct, protože zakopávám o květináč a i s ním a kytkou padám na zem.
"Kytky na zemi bych zakázala," brblám pro sebe a hned poté mě přepadá záchvat smíchu. Hlínu mám snad úplně všude, kde jí můžu mít.
Rose mi pomáhá zpátky na nohy a jen ze slušnosti zadržuje salvu smíchu.
Dál už se zábava rozjíždí sama. Běháme po škole, rozdáváme do tříd přihlášky a smějeme se.
Tolik srandy jsem si neužila už… hodně dlouho.
Znáte to. Smějete se a ani pořádně nevíte čemu. Prostě jako pošuci!
Rose vypadá uvolněně, což je taky víc, než skvělé.
Cestou zpátky na výtvarku se zastavujeme na záchodech.
Když slyším zvuk podpatků, instinktivně strkám do Rose a my obě končíme ve stejné kabince. Dávám si ruku před pusu, abych se nezačala hlasitě smát. Rose je na tom podobně, né- li hůř.
Učitelka přichází a falešně si pro sebe zpívá nějakou odrhovačku.
Z hlasu poznávám naší úděsnou fyzikářku.
Rose co nejtišeji vytahuje mobil a začíná její zpěv nahrávat.
Po chvíli učitelka odchází a my vylézáme z kabinky. Já i Rose brečíme… smíchy.
"Nechceš… to dát na… ne, že ne?" kuckám.
"Ne, je to jen zpestření života," směje se.
"Tak to jo." Celou cestu do třídy posloucháme příšerné kvílení naší fyzikářky. Zrovna zvoní a ze třídy všichni vystřelují. Zůstává tam jen asi osm lidí.
Máme ještě jednu hodinu výtvarky a to znamená, že se teď malování nevyhnu ani já.
Mezi dveřmi se objevuje Rayn na vozíku. Usmívá se, ale jen při pohledu na něj je mi ho líto.
Něco volá na Rose a ona k němu okamžitě přibíhá. Rose dvakrát přikyvuje a pak jde zase ke svému místu.
"Kam razíš?" ptám se, když vidím, že si začíná balit věci.
"Musím domů. Táta volal Rayenovi, že se doma něco stalo," zaráží mě ale dřív, než jí stíhám zasypávat otázkami. "Jenom praskla voda a budu muset tátovi pomoct něco odstěhovat, aby voda nepoškodila nábytek."
"Nechceš, abych šla s tebou?" nabízím se.
"Ne, nemusíš. S tátou to zvládneme. A mimochodem, musíš na výtvarku, tvůj tak oblíbený předmět," ušklíbá se na mě.
"Tak díky."
"Není za co. Možná ještě přijdu."
"Tak jo. Měj se."
Přicházím k Neriažině stolu a pozoruji ji při práci. Páne jo! Její kresby jsou vždy dokonalé a jako živé. Nenacházím slova tak překrásná (dobře, možná bych jedno věděla… Arkarian), aby vyjádřila tuto malbu. A to ještě není ani hotová.
"Děkuju," usmívá se. Byla jsem tak vyvedená z míry, že jsem si zapomněla hlídat myšlenky!
V tom začíná město v místnosti poblikávat. Stejně jako všechna ostatní a nakonec úplně zhasínají. Slunce poskytuje dost světla, ale i tak někdo vykřikuje. Stejně vůbec nechápu, proč svítíme, když to vůbec není třeba.
Střílím po Neriah varovným pohledem.
"Uklidněte se! Jen vypadla elektřina," říká učitelka.
Vytahuji z kapsy svůj mobil. Žádný signál.
"Neriah, máš signál na mobilu?" Ona vytahuje ten svůj a kroutí hlavou. "Ne, nemám."
"Třeba je to součást toho výpadku," nadhazuji a doufám, že mi to potvrdí.
"Třeba." Jdu k oknu a dívám se na okolí. Semafory taky nefungují, ale jinak se zdá všechno v pořádku. Lidi dál spěchají do práce, aniž by věděli o druhém světě, který je blíž, než kamenem dohodí.
"Hej, Isabelo!" volá ne mně Ethan.
"Co je?"
"Rochelle! Možná už vím, jak jí zachránit."
"Jak?" vyhrkávám. To je skvělá zpráva, úžasná!
"Musíme do Latheniina paláce," šeptá. "Víc o tom ví Arkarian. Po škole svolal schůzi, řekni to prosím Neriah. Matt a Dillon už to ví," zaráží se. "Kde je Rose?"
"Musela domů, ale vrátí se."
"Dobře, tak po škole." Po tomto oznámení se hodiny strašně vlekly. Elektřina zase naskakuje a mobily mají signál. Třeba to opravdu byl jen obyčejný výpadek a síly zla v tom nemají prsty.
Rose se objevuje až po obědě s tím, že když už mohla být doma, nebude blbá a nebude se vracet na hodiny.
Mají prý vyplavené celé dolní patro, ale skoro všechno stihli uklidit dřív, než by to voda stihla poškodit.
Cestou ze školy jí říkám o schůzi, kterou svolal Arkarian. Je šťastná, že se možná našel způsob, jak Rochelle zachránit. Ale taky se bojí, že to nebude vůbec snadné, protože Rochellin návrat je ve Věštbě zmiňován takto: Lstí se zrodí ztracený život.
Celou cestu do hory přemýšlím, co může být ta lest, ale na nic nemůžu přijít.
Na schůzi přicházím jako první, takže mám čas chvíli se věnovat Arkarianovi.
Je příjemné strávit s ním nějaký ten čas v soukromí.
Ale ostatní nám dopřávají jen malou chvíli a tak schůze může začít.
Je nás tu sedm: Já, Arkarian, Neriah, Matt, Rose, Dillon a Ethan.
"Asi už víte, proč jsme tady. Jde o návrat Rochelle," začíná Arkarian. "Proto, abychom dostali odpovědi na naši otázku, jsme se museli uchýlit… k velice neoblíbené metodě získávání odpovědí. Ale nakonec nám jistý člen Řádu prozradil to, proč jsme tady. Je šance, že Rochelle můžeme zachránit. Ale nevíme jak."
"Co ti řekl ten člen Řádu?" ptá se Dillon.
"Odpovědi hledejte v paláci."
"Určitě myslel palác Lathenie. Ale to může být kdekoli."
"Nemá tam třeba… nějakou knihovnu, nebo trezor?"
"Má, ale jsou jich tisíce po celém paláci."
"Šestý smysl mě tam určitě navede," prohlašuje Ethan. Odhodlání z něj doslova příští.
"Myslíš, že se na něj můžeš spolehnout?" ujišťuje se Matt.
"Ano. Klidně tam půjdu sám a…"
"Ne," zaráží ho. "Sám nepůjdeš v žádném případě."
"Já půjdu," hlásím se dobrovolně.
"Dobře," přikyvuje Arkarian. "Já půjdu s vámi."
"A ostatní?" zajímá se Dillon.
"My počkáme a budeme na ně dohlížet," říká Matt. "Ten dnešní výpadek proudu nebyla náhoda." Takže v tom přece jen má prsty Lathenie. "Elektřina a s ní šlo všechno. Mobily, internet, navigace v letadlech. To všechno zkolabovalo po celém světě. Rose, co se stalo u vás doma?"
"Jenom praskla voda," odpovídá.
"A… myslíš, že to byla jen náhoda?"
"Co… já…" Náhle se zaráží a vyskakuje ze židle. "Musím domů!" Dillonovi nemusí nikdo nic říkat a automaticky vyráží za ní.
"Kdy půjdeme my?" ptám se.
"Hned," oznamuje Arkarian bez obalu a přemisťuje mě, sebe a Ethana.
Objevujeme se uprostřed tmavé a dlouhé chodby. Koukám po Arkarianovi, který mi podává batoh. Ethan stojí jen kousíček od nás a tiše se rozhlíží.
Vzduch je tu chladný a zvláštně štiplavě zapáchá. Nikoho nevidím ani neslyším. Ale i tak bychom si měla pospíšit. Čím míň času nám to zabere, tím líp.
Ethan nás vede chodbami všech možných tvarů a délek. S tím tvarem si nedělám legraci. Víte, jak se pohybují schody v Harrym Potterovi? Tak tady se pohybují chodby, ale tím, že mění tvar.
Ethan jde dál a jde. Je skoro jako v transu. Nic neříká a zdá se mi, že má trochu rozostřený pohled.
Asi po hodině bloudění po paláci se ocitáme před obyčejně vyhlížejícími dveřmi.
Celou dobu jsme na nikoho nenarazili. Žádní lidé, příšery, nebo masožravé květiny. Panuje tu dokonalý klid.
Teď bez legrace… Mnohem raději bych uvítala pár příšer, protože takhle je ve vzduchu moc napětí, nervozity a hlavně podezření. Podezření, že je to past.
Ale ani po otevření dveří se na nás nevrhají desítky příšer tak hnusných, že je nejde popsat.
Neděje se nic a my společně vcházíme dovnitř.
Ocitáme se v obrovské místnosti. Tak obrovské, že nevidím, kde končí. Stěny i strop jsou černé, ale podlaha je čistě bílá. Po zaostření mi dochází, co způsobuje tu bílou barvu. Papír… Miliony listů papíru.
"Co je to?" vydechuji údivem.
"Tady někde to musí být," říká Ethan. "Tady leží odpověď na otázku, jak přivést Rochelle zpátky."
"Ale… jsou tu miliony listů."
"Nejsou. Je to jenom iluze. Hodně silná, ale dá se prohlédnout." Zkouším se maximálně soustředit, ale nic se neděje. "Musíme to najít!" Dveře za námi se ostře zavírají, ale pořád nevím o přítomnosti někoho jiného, než nás tří.
Krčím rameny a shýbám se pro první papír. Kouzlo nešťastných citů. Ne, to není ono. Mačkám papír do kuličky a házím za sebe. Musíme přeci nějak rozlišit, který papír už jsem v ruce měla.
Takhle pokračuji další hodinu a žádný výsledek to nepřináší. Arkarian je na tom stejně a Ethan snad ještě hůř.
"Nesmíme to vzdát!" hledí na nás Ethan.
"Nevzdáme!" ujišťuje ho Arkarian a já na znamení souhlasu přikyvuji.
"Děkuju," usmívá se a já se znovu dávám do hledání…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 16. června 2011 v 20:00 | Reagovat

Super! Mně teda vůbec nevadí, že tu je tahle kapitola. Miluju tu scénu s Rose a Isabelou, jak chodí po škole! :D

2 Chloé Chloé | E-mail | Web | 16. června 2011 v 20:06 | Reagovat

Jo? :D byla vlastní zkušenost :D Děkuju :-)

3 Liss Liss | Web | 16. června 2011 v 20:11 | Reagovat

a to s tou fyzikářkou je taky pravda? :-D  :-D

4 Chloé Chloé | E-mail | Web | 16. června 2011 v 20:22 | Reagovat

Jenom na půl :-D To, že jsme se tam s kamarádkou skoro dusily smíchy, ano. Ale to, že si zpívala a my ji nahrávaly, tak to ne :-)

5 Liss Liss | Web | 16. června 2011 v 20:31 | Reagovat

Už jsem se lekla :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama