kapitola 29 1/2

19. června 2011 v 18:14 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Lidi, omlouvám se za to rozdělení kapitoly, ale blog. cz má omezenou kapacitu a já jí překročila, tak to musím nakouskovat :/
A děkuji Ajce, která kapitolu opravila :)



Přibíhám domů a skoro vyrážím vchodové dveře.
Celou cestu sem jsem běžela, jak rychle jsem jen mohla.
Poté, co se stalo Rayenovi, už nikdy nedovolím, aby se něco podobného stalo mé rodině. Jsem odhodlaná udělat cokoliv, aby se to neopakovalo.
Dillon celou cestu běží se mnou a je mojí tichou oporou.
"Rose, děje se něco?" Když spatřuji živého a zdravého tátu, nesmírně se mi ulevuje.
"Ne, jen jsem se musela ujistit, že jste v pořádku. Kde je Rayn?"
"U sebe v pokoji. Vážně ti nic není?"
"Ne, jsem v pořádku. Ale… Lathenie vyhodila elektřinu po celém světě."
"Proč by to měla dělat?" mračí se.
"To nikdo neví," vzdychám.
"Určitě se to vysvětlí," usmívá se povzbudivě. Já ho nechápu! Za každé situace je dokonale klidný a nikdy mi neřekl něco ve smyslu: Ty to nezvládneš, nebo: To sama neuděláš.
Vždycky mě podporuje a dokonale mi věří. "Nedáte si něco k snědku?"
"Ne, díky."
"Nechcete raději pomoct s tím gaučem?" ptá se Dillon. Táta se sice snaží, seč může, ale i tak na podlaze pořád stojí tak jeden-dva centimetry vody. Když jsem sem přišla ze školy, bylo jich tu ale skoro deset!
"To by bylo fajn," přikyvuje. Dillon to se svojí supersilou zvládá levou zadní a po chvíli je náš menší gauč nahoře v patře. S taťkou bych to asi nezvládla odnést ho tam. "Pořád si nemůžu zvyknout, že by si to natřel i Spidermanovi."
"O tom pochybuju, ale děkuju vám," zubí se Dillon.
"Kdyby něco, budeme nahoře," chytám ho za ruku a táhnu do patra. Že bychom měli chvíli pro sebe?
"Nemyslíš, že bychom se měli vrátit?" směje se.
"Možná… Za chvíli," usmívám se a zavírám dveře od svého pokoje.
Idylická myšlenka, že bych mohla dostat alespoň pusu, se okamžitě rozplývá a já začínám hořet mocným vztekem.
Christian se opírá o stěnu, ruce má založené v kapsách, přidrzle se usmívá a v očích se mu zle blýská.
"Co tady chceš?" syčím zlostně.
"Proč hned tak zlý tón? Člověk přijde na zdvořilostní návštěvu a oni mu to takhle oplácejí," vzdychá pobaveně. Dillon mě trochu schovává za sebou. Doslova cítím, jak napíná svaly. Je připravený k boji. Christian vidí, že pořád čekám na odpověď a znovu vzdychá. "Chtěl jsem vidět tebe, Rayena a tátu."
"Ale my tě vidět nechceme!"
"Škoda, ale stejně si tady budu muset chvíli pobejt."
"Jenom tu chvíli, dokud tě nenakopu do zadku!" Dělám krok k němu.
"Pořád stejně výbušná. Ale oba to víme, tak to konečně nahlas uznej. Ty mi neublížíš."
"Po tom, cos provedl Rayenovi, jo!"
"To, co se mu stalo, mě mrzí. Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo, ale neměl se do toho motat," krčí ledabyle rameny.
"Myslíš, že ti věřím, že tě to mrzí? Tobě nevěřím už ani nos mezi očima!"
"A pořád stejně vtipná. Ale no tak! Proč tak nenávistný výraz? Přišel jsem si popovídat, ne vám ublížit."
"A ty bys mi zvládl ublížit?" obdařuji ho zákeřným úsměvem. Jasně, že by to zvládl, když skoro zabil Rayena, ale chci to slyšet od něj.
"Ale Rose. Stačí, aby se něco stalo jemu, a už jsi schopná udělat cokoli, abys mu pomohla," ukazuje bradou na Dillona.
Chris má stále ruce v kapsách, ale cítím, jak používá svou moc. Nemám tušení na co, ale divím se, že místnost nevybuchla.
"To není odpověď!"
"Hm, jak se to vezme," šklebí se, ale pak se mi upřeně dívá do očí a nasazuje vážný výraz. "Ale stejně se k tomu budeme muset odhodlat. Určitě už jsi přišla na to, o koho jde v té Věštbě, kterou jsem napsal."
"To jsi byl ty?!" V tom případě musí všechno vědět! Jak oživit Rochelle a kdo z nás dvou zemře.
"Ne, nevím. Kdybych věděl, jak ta bitva dopadne, nečekal bych, až bohyně spustí druhou část Věštby."
"Jak si ji mohl napsat, když nevíš, jak to celé skončí?"
"Ve spánku."
"To je k smíchu," odfrkuji si.
"Ani ne. Jsou lidé, co ve spaní čtou knihy. Do písmene ti převypráví obsah, ale neví nic o tom, že by tu knihu přečetli. A já po kouscích sepsal Věštbu."
"Říkal jsi, že Lathenie musela spustit druhou část Věštby… o co jde?" ptá se Dillon a Christian ho obdařuje temným úsměvem.
"Přemýšlej… Vládce zla a posel dobra."
"Vládce je Lathenie."
"Bravo! A co ten posel?"
"Nějaký člověk, který je na naší straně…"
"Člověk? To by to bohyně měla moc jednoduché, kdyby to byl obyčejný člověk." On nám to tady snad všechno vyslepičí. Ale zdá se, že je to jeho záměr.
Zase se mi stává jedna věc. Nápad přichází sám od sebe a mně se skoro zastavuje srdce.
"Dartemis," šeptám.
"Gratuluju! Přišli jste na to dřív, než jsem čekal."
"To ne! To nejde! On nesmí zemřít!" vykřikuji.
"Může, dokonce musí, aby se druhá část Věštby naplnila."
"Oni nedovolí, aby ho Lathenie zabila!"
"Kdo oni? Matt nebo Neriah?" usmívá se ještě víc zle.
"Ty hajzle! Všechno to bylo dopředu naplánované!"
"Jistě, jako vždycky všechno. Museli jsme vás rozdělit, protože vím, že tomu Ar- ar- no někomu by došlo, o co se Lathenie pokouší, a taky jsem věděl, že vás do paláce půjde víc, že nenecháte jít Ethana samotného. Za cenu toho, že se dozví, jak oživit jeho spřízněnou duši, jste Dartemisovi podepsali rozsudek smrti." Už se chystám něco říct, ale Christian mě zaráží. "Ještě chvíli tu musíte se mnou vydržet. Dartemis zemře, to je jasné, ale mohli byste to dost zkomplikovat, a to nikdo nechce."
"Myslíš, že tu budeme jen tak stát?!" vrčím na něj. Situace se začíná vyostřovat.
"Být tebou, Rose, tak nic nezkouším," mhouří oči. Taky cítí vypjatou situaci.
Ale já už se rozhodla. Jestli ztratíme Dartemise, je všechno v tahu. Všechna naděje na záchranu světa bude pryč. Tyhle myšlenky si ale pečlivě hlídám.
Pozoruji Christiana a odhaduji, kdy bude nejlepší zaútočit, ale on mě moc dobře zná. Je v maximálním střehu a dává si veliký pozor.
"Co si to vyřídit ručně, bez kouzel?"
"Nejsem úplně blbej! Vím, co dokážeš." První, kdo se na něco zmáhá, je Dillon. Používá křídla a mizí. Hned na to se objevuje vedle Christiana a ohání se po něm. Chris se ale uhýbá a nezdráhá se použít kouzla.
To už ale zasahuji já. Naučila jsem se toho dost na to, abych alespoň na chvíli Chrise zadržela.
Než mu z rukou stíhá vyšlehnout blesk, tvoří se kolem něho ohnivý tunel. Christian vykřikuje, ale oheň rychle mizí.
Dillon už na něj znovu útočí ručně a já mu přibíhám na pomoc. Chris se znovu chystá použít kouzlo, ale já ho chytám za zápěstí a měním tak směr proudu energie, který propaluje podlahu!
Poznávám, že v boji moc zběhlý není. A já děkuju bohu, že jsem se tenkrát přinutila jít na lekce karate a sebeobrany.
Podrážím mu nohy, ale znovu se uchyluje ke kouzlům. Z podlahy vyrůstá silný kořen, který se mi pevně omotává kolem zápěstí a ostře se mnou trhá.
Škubu rukou, jak nejsilněji mohu, ale kořen je vážně silný a pevný. Dillona uvěznily kořeny na zemi a pevně se utahují kolem jeho těla. Christian mi věnuje zlý úsměv a v ruce se mu objevuje dýka.
"Říkal jsem, ať nic nezkoušíš," Vydává se směrem k Dillonovi, který dál zápasí s utahujícími se kořeny. Ale vidím na něm, že to jen hraje. Dillon využívá šance a hraje bezmocného.
Když stojí Christian až u něj, napíná svaly a používá svou supersílu. Kořeny se přetrhávají a Dillon vykopává Christianovi nůž z ruky. Podráží mu nohy a chystá se mu zasadit poslední ránu. Nechci, aby Christiana zabil, a pak mi dochází, že on ho zabít nemůže. Chris je nesmrtelný.
Dillon ho i tak jednou ranou do zátylku posílá do bezvědomí. Bere odhozenou dýku do ruky a přeřezává jí kořeny, které drží mě.
"Táta a Rayn musí odtud pryč!"
"Jo," přikyvuje Dillon. "Já dojdu pro Rayena a ty běž varovat tátu."
"Dobře," sbíhám schody. Táta se pořád snaží odčerpávat vodu z obýváku. Christian určitě použil nějaké kouzlo, aby neslyšeli nic z toho, co se odehrálo nahoře. "Tati! Ber klíčky od auta a startuj! Musíte s Rayenem okamžitě pryč!" Taťka neváhá ani vteřinu. Dillon už s Rayenem na vozíku sjíždí schody.
Naše menší "evakuace" je vážně superrychlá. Během jedné minuty už táta a Rayn sedí v autě.
"Odjeďte někam z města."
"Kam jdeš ty?" mračí se Rayn.
"Já musím do Athén. Dartemis je ve smrtelném nebezpeční. Musíme ho varovat," vysvětluji.
"To už zase budeš riskovat život pro někoho jiného?"
"Rayene, já musím. Je to… můj osud. Ale neboj se, nic se mi nestane. Domů se v žádném případě nevracejte, dokud vám nedám vědět."
"Dej na sebe pozor," říká táta a já poprvé v životě vidím, že o něčem pochybuje. Pochybuje o tom, jestli mě má pustit, nebo raději narvat násilím do auta.
"Dám, tak už jeďte." Táta rychle šlape na plyn, než si stíhá rozmyslet druhou možnost, o které jsem zauvažovala.
Když jsou z dohledu, oddechuji si. Je o ně postaráno a jsou relativně v bezpečí. To je vše, na čem mi teď záleží.
"Rose, musíme jít," chytá mě Dillon za ruku a povzbudivě mi ji tiskne.
"Dillone, použij křídla. Já tam doběhnu tak za dvacet minut a to už by mohlo být pozdě."
"Ne, půjdeme spolu."
"Dillone! Ty se tam můžeš dostat brzy, tak to prostě udělej!" utrhávám se na něj. Rychle si ale uvědomuji, že to přeháním. "Promiň. Ale já nechci, aby se Dartemisovi něco stalo."
"Já taky ne, ale slíbil jsem si, že tě neopustím a nedovolím, aby se ti něco stalo."
"Ale…"
"Rose, já už se rozhodl," usmívá se smutně.
"Tak jo, ale rychle," vzdychám a během se vydáváme k hoře.
Já a naštěstí i Dillon jsme zvyklí na fyzickou zátěž a tak nemáme problém běžet dlouho a rychle.
Ale i tak tam dobíháme až něco po dvaceti minutách. Před horou čeká Matt a mě napadá, jestli už mu to došlo, nebo je jen prostě venku.
"Matte! Musíme do Athén! Hned!" volám hlasitě. On se mračí a já s Dillonem k němu konečně přibíháme. Je to kruté, ale budu to muset na něj vybalit.
"Rose, co se děje?" mračí se ještě víc.
"Ten posel dobra… jde o Dartemise! Musíme do Athén."
"Jak víš, že jde o něj?"
"Christian byl u nás a řekl mi to."
"Jdeme," přikyvuje a vcházíme do hory. "Nestalo se vám něco?"
"Ne, jsme v pohodě, prosím, hlavně rychle." Jakmile dokončuji větu, země se začíná silně otřásat. Nezvládám se udržet na nohách a padám na zem. Dillon také končí na zemi a jediný Matt se udržuje na nohách. Ze stropu padají proudy prachu a s nimi i malé kamínky. Nejsou velké tak, aby nám mohli ublížit, ale to všechno může přijít a já tu nehodlám čekat a zjišťovat to.
Matt nás přemisťuje do Athén. Objevujeme se rovnou v paláci. Tady to znám! Bez váhání se rozbíhám směrem ke dveřím, které vedou do velkého kruhového sálu. A modlím se, aby tam Dartemis byl.
A protože jsem Rose Petersonová, tak tam nemůžu jen tak normálně přijít.
Vrážím do dveří jako neandrtálec a divím se, že zůstaly v pantech, ale co.
Ha! Dartemis stojí uprostřed místnosti a vypadá to, že něco řeší s členy Tribunálu. Všichni trhají hlavou mým směrem.
"Rosemarie?" zvedá obočí Dartemis. "Co tě k nám přivádí?"
"Jste v nebezpečí! Ta druhá část Věštby… jde v ní o vás, pane. Můj bratr- Christian- byl dnes u nás doma. Pověděl mi, co to znamená. Nemohli jsme přijít na to, kdo je posel dobra. Jste to vy!" vydávám ze sebe jedním dechem a dává mi zabrat nepoužívat sprostá slova.
Slyším ostré lapání po dechu a někteří členové na mě valí oči. Hází po sobě divné pohledy, jako by mi nevěřili.
"Rose, my ti věříme," ozývá se král Richard.
"Tak co je za problém?!" vykřikuji.
"Je velice nepravděpodobné, že by se sem dostal kdokoli z jiné strany."
"Ne, to ne! Je to pravda," otáčím se na Dartemise. Christian musel použít nějaké kouzlo i na mě. "Prosím, věřte mi. Píše se tam, že se utkáte s Lathenií a… prohrajete."
"Další nepravděpodobná věc," pronáší sir Syford.
"Proč mi sak- ehm nevěříte?!"
"Copak to nikdo z vás nevidí?" stoupá si lady Arabella. Mluví dokonale klidným a vyrovnaným hlasem. "Ta dívka má upřímné oči a lež, která se odráží v očích, je jasná na dálku."
"Máte pravdu, lady Arabello," přikyvuje Dartemis. "Děkuji, že jste nám otevřela oči a pomohla překonat kouzlo Christiana na obamalutění mysli." Teď svůj zrak upírá na mě a všechen vztek a zklamání je pryč. "Děkuji za varování, Rosemarie. Jestli je ale ve Věštbě psáno, že prohraji, bude tomu tak a ani já tok událostí nezměním."
"Ale, pane, můžete se třeba někam schovat."
"Rose," usmívá se. Je to poprvé, co mi řekl zkráceninou mého jména. "Mám- li zemřít, zemřu, ale s hlavou vztyčenou."
"A co Matt?" zkouším ho obměkčit a doufám, že když uslyší jméno svého syna, rozmyslí si to. Mám slzy na krajíčku, protože je naprosto smířený se smrtí.
"Matt už je skoro dospělý a je na čase, aby vzal Organizaci pod svá vlastní křídla."
"To přece nejde! Vy byste…" zastavuji se, protože se země opět chvěje.
Uprostřed místnosti létají blesky a soustředí se do jediného místa ve vzduchu. Objevuje se něco jako malý modrý kotouč, který se dál zvětšuje. Místnost je plná elektřiny. Doslova jí můžete cítit. Modrý kotouč už má průměr tak dva metry a vystupuje z něj ruka! Pak část obličeje a noha. Nakonec z něho vychází celá bohyně. A za ní zástup vojáků.
Pro mé překvapení se hned nezaměřuje na Dartemise, ale na mě.
"Kde je Christian?" křičí.
"Tam, kde by měl být doopravdy," šeptám spíše pro sebe. Ale vidím na Lathenii, že zuří. Stejně se ale pak obrací na Dartemise a obdařuje ho zlým pohledem.
"Udělej to, co udělat musíš," říká silným a klidným hlasem Dartemis. "Ale neublížíš nikomu jinému v této místnosti, ani v celých Athénách."
"Nejsi zrovna v pozici, kdy si můžeš vybírat. S Lorianem byla větší zábava."
"Já nejsem Lorian. Proto s tebou půjdu dobrovolně."
"Milé, ale naivní," usmívá se pro sebe. "Když už jsem se sem konečně dostala, životy šetřit nebudu." Tohle už je na mě moc. Nemůžu se dívat, jak se Dartemis nechá dobrovolně zabít. Stoupám si před něj, a i když nemám žádnou zbraň, probodávám bohyni pohledem.
Je mi jasné, že kdyby Dartemis chtěl, tak by ji prostě a jednoduše oddělal, ale já mu chci dát najevo, že to bez boje nevzdám. Bohyně znovu stáčí zrak na mě. "Ty přežít musíš, tak se nesnaž chránit někoho, kdo o to ani nestojí." Tvrdošíjně kroutím hlavou a cítím, jak si někdo stoupá vedle mě. Pohlížím na Dillona, který se povzbudivě usmívá.
"Rose, Dillone, já si vážím…"
"Můj pane," přerušuji ho a nabírám vzduch do plic. "Nic ve zlém, ale buďte zticha. Bez boje vás nedáme a ona rozpoutá krveprolití tak jako tak."
"Chytrá holka," chválí mě Lathenie. "A má pravdu. Samozřejmě bude lepší, když se necháš zabít, ale… mám boj ráda. Svět, jaký ho známe, tímto okamžikem končí, bratře." Lathenie dává pokyn svým vojákům a ti se vrhají na členy Tribunálu. Oni se okamžitě začínají bránit a v tu chvíli se strhává bitva. Otáčím se na Dartemise a ten povídá: "Děkuji ti, Rose. Budu bojovat, ale ty máš teď být jinde!
"Slibujete, že to nevzdáte?"
"Slibuji," usmívá se. Já se rozhlížím po místnosti, kde se bojuje na život a na smrt. Nemám sice u sebe žádnou zbraň, ale budou mi muset stačit léta tréninků. Nebo alespoň pak nějakou najdu.
Prvního člověka v nesnázích si všímám brzy. Lady Devine bojuje jako lvice, ale nachází se blízko toho modrého portálu, odkud vychází stále víc a víc vojáků.
Přibíhám jí na pomoc a srážím k zemi prvního, o kterém si myslím, že představuje hrozbu.
Nehodlám zabíjet, jen je vyřazovat ze hry, teda maximálně omráčit.
Ale ještě před tím, než chci vojáka poslat do sladkého nevědomí, všímám si jeho výrazu v očích. Je vyděšený. Vypadá tak maximálně na sedmnáct a má hezké modré oči. Moje ruka se zastavuje a nějak se nemůžu donutit ho praštit. Nakonec ho ale nechávám být.
"Děkuji," říká potichu. "Jsem Fabian."
"Nemám čas na seznamování," vrčím a s dalším vojákem už slitování nemám.
"Rose, pozor!" křičí lady Devine, ale já už jen vidím, jak ke mně běží voják s dlouhým mečem. Nemám čas uhnout, tak očima hledám Dillona. Něco na mě křičí.
V tu samou chvíli zasahuje Fabian. Sráží vojákův meč stranou a nemilosrdně ukončuje jeho život.
"Díky, jsme si kvit."
"Cože jsme si?" nechápe.
"To je jedno," mávám rukou. "Uteč, jestli chceš, nebo zůstaň a bojuj s námi."
"Zůstanu," rozhoduje se rychle.
V tom se všechno kolem zastavuje. Lidé přestávají bojovat a ohlížejí se na místo, kde bojuje Dartemis a Lathenie
Energie obou se mísí dohromady a všechny nás naplňuje. Dartemis nevypadá, že by prohrával. Ba dokonce si vede líp než bohyně. A ona to ví. Vidím na ní, jak pění vzteky.
Dartemis ji jedním svižným a zkušeným pohybem odzbrojuje a mně svítá nová naděje. Ta Věštba se musela splést…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama