Červen 2011

kapitola 29 2/2

19. června 2011 v 18:16 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota

Svou pozornost ale stáčím na člověka, který vchází dovnitř. Matt! Bože, kde byl celou tu dobu?!
"Matte!" vykřikuji. Moje naděje je zase pryč.
Bohyně na Matta útočí s brutální silou v čele se vztekem. V ruce se jí objevuje zlatá dýka. Matt je v šoku z toho, co se tu najednou děje a zkoprněle zůstává stát na místě. Jediné, na co se zmáhá, je schovat Neriah za sebe a dělat jí tak lidský štít. On šel pro Neriah!
Lathenie už je jen dva metry od něj.
Vše se stává během tří vteřin.
Lathenie se napřahuje a já pozoruji, jak očima klouže na místo, kde stál Dartemis a vidím, jak se pro sebe zle usmívá. Dartemis už tam není.
Ne! Do očí se mi valí slzy, když vidím, s jakou lehkostí zajíždí Dartemisovi dýka do srdce.
Přesně na místo, kde mu bije srdce. Posledních pár úderů…
Matt zachytává tělo svého otce a se slzami v očích s ním jde opatrně k zemi.
Celý sál je strnulý, ale já a Dillon se rozbíháme za Mattem a Dartemisem. Jen vzdáleně registruji Fabiana, který běží za námi.
"Tati!" říká Matt potichu a teď už mu slzy stékají po tvářích. Je to poprvé, co jsem ho slyšela říct Dartemisovi, tati. "Neodcházej! Isabela tě vyléčí a…"
"Matte," zadržuje ho. "Já jsem minulost. To vy jste budoucnost. Vyhrajte bitvu a zachraňte svět. Věřím, že se o Organizaci dobře postaráš. A synu, nezapomeň, že když voda dosahuje až k ústům,… hlavu… vzhůru." Dartemis naposledy vydechuje a zavírá oči.
"Tati! Prober se, tati!" třese s Dartemisový tělem Matt.
"Tatínek se už neprobere," směje se Lathenie. Matt zvedá uslzenou tvář k Lathenii. Jeho oči svítí zlatavou barvou a je v nich tolik vzteku a bolesti, že Lathenie při pohledu do nich, ustupuje o krok vzad. Mně po zádech přejíždí mohutná vlna strachu. Taky dělám krok od Matta stejně jako všichni shromáždění kolem něj. Všichni, včetně mě, na něj hledí s velikým respektem a strachem v očích.
Kdyby všechen svůj vztek směřoval jen mně, byla bych na místě mrtvá. Místo mě ale pohledem propaluje bohyni a pevně zatíná ruce v pěst.
V sále je ticho a všichni pozorují Matta, který nyní nezná nic jiného, než vztek, bolest a… pomstu.
Před Mattem se objevují všichni členové Tribunálu v čele s králem Richardem.
"Můj pane," říká Mattovi a stáčí pohled k zemi. "Musíte se svými přáteli utéct a někde se schovat."
"Já musím udělat něco jiného," cedí skrz zuby a šlehá po bohyni pohledem.
"Jste naše poslední naděje. A činy vedené vztekem nejsou rozumné. Musíte utéct. My je zdržíme." Matt vypadá, že přemýšlí a Lathenie čeká, jak bude reagovat. Vypadá to, že si bohyně situaci užívá a chce naštvat Matta ještě víc. "Tak co uděláš? Touha pomstít se je v tobě obrovská. Do toho!"
"Dartemis by nechtěl, aby ses mstil," ozývám se potichu. To je prostě můj styl. Začít mluvit, když nikomu do řeči není. Matt se na mě otáčí. V očích se mu nebezpečně blýská, ale stojím si za tím, co jsem řekla. S pevným výrazem se mu dívám do očí a čekám buď apokalyptický výbuch vzteku, nebo že se uklidní.
"Nechtěl," stáčí zrak k podlaze a pak se dívá na Richarda. "Dobře."
"Hodně štěstí, můj pane." Ten dovětek je neobvyklý, ale uvědomuji si, že právě Matt zastupuje padlého Dartemise a hlavně, že mu právem patří. To on nám teď velí.
Je rozhodnuto. Utečeme. Neriah prochází dveřmi a hned za ním Dillon a Fabian. Matt se ještě ohlíží po Dartemisovi. Já mu pokládám ruku na rameno a při pohledu na nově rozbouřený boj, šeptám: "Musíme jít."
"Jo," přikyvuje a my také odcházíme.
"Co s těmi třemi v paláci?" ptá se Dillon.
"Já vás teď přemístím k Arkarianovi a zajdu pro ně." Matt je teď vůdce se vším všudy. Všechno, co jsem k němu kdy cítila, je teď pryč a začínám si budovat úplně nové city. Hlavně respekt.
"Fabiane!" řve někdo a my se otáčíme.
"Antonio! Co tu děláš?" zajíká se vztekem Fabian.
"Jdu za tebou!"
"Také jsem tě hledal." Fabian ruší náš kruh, který se Matt chystá přemístit. Chytám ho za zápěstí. "Rose, děkuji ti za všechno. Ale tohle musím vyřídit já. Jestli přežiji, budu bojovat až do konce po boku vašich vládců." Matt nás přemisťuje a my se ocitáme v Arkarianově pracovně.
Dochází mi to až teď. Fabian a Antonio jsou bratři.
Matt okamžitě mizí a v místnosti jsem jen já, Dillon a Neriah.
Neriah se valí slzy po tvářích a Dillon je lehce zraněný na levé ruce. A já? Já vytahuji mobil a vytáčím Rayenovo číslo. Zvedá to hned po prvním zazvonění.
"Rose?! Jsi v pořádku?"
"Nic mi není," polykám knedlík v krku. "Ale Dartemis je mrtvý. Rayene, jeďte s tátou co nejdál od Angel Falls! Zkuste si sehnat letenky do Evropy."
"A co ty?"
"Já nevím. Matt už má plán. Ještě zavolám a pozdravuj…"
Najednou se signál ztrácí, protože se Matt objevuje v místnosti. Společně s Isabelou, Ethanem a Arkarianem.
"Kam se přemístíme?" ptá se potichu Isabela.
"Někam, kde nás snad Lathnenie hledat nebude…" odpovídá Matt.
Mně se hrnou slzy do očí, dneska už po několikáté. Tenhle útěk je pro mě jako porážka. Ale musíme začít znovu.
Já začínám pochybovat o tom, že máme naději vyhrát.
"Naděje umírá poslední," usmívá se smutně Matt.

kapitola 29 1/2

19. června 2011 v 18:14 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Lidi, omlouvám se za to rozdělení kapitoly, ale blog. cz má omezenou kapacitu a já jí překročila, tak to musím nakouskovat :/
A děkuji Ajce, která kapitolu opravila :)



Přibíhám domů a skoro vyrážím vchodové dveře.
Celou cestu sem jsem běžela, jak rychle jsem jen mohla.
Poté, co se stalo Rayenovi, už nikdy nedovolím, aby se něco podobného stalo mé rodině. Jsem odhodlaná udělat cokoliv, aby se to neopakovalo.
Dillon celou cestu běží se mnou a je mojí tichou oporou.
"Rose, děje se něco?" Když spatřuji živého a zdravého tátu, nesmírně se mi ulevuje.
"Ne, jen jsem se musela ujistit, že jste v pořádku. Kde je Rayn?"
"U sebe v pokoji. Vážně ti nic není?"
"Ne, jsem v pořádku. Ale… Lathenie vyhodila elektřinu po celém světě."
"Proč by to měla dělat?" mračí se.
"To nikdo neví," vzdychám.
"Určitě se to vysvětlí," usmívá se povzbudivě. Já ho nechápu! Za každé situace je dokonale klidný a nikdy mi neřekl něco ve smyslu: Ty to nezvládneš, nebo: To sama neuděláš.
Vždycky mě podporuje a dokonale mi věří. "Nedáte si něco k snědku?"
"Ne, díky."
"Nechcete raději pomoct s tím gaučem?" ptá se Dillon. Táta se sice snaží, seč může, ale i tak na podlaze pořád stojí tak jeden-dva centimetry vody. Když jsem sem přišla ze školy, bylo jich tu ale skoro deset!
"To by bylo fajn," přikyvuje. Dillon to se svojí supersilou zvládá levou zadní a po chvíli je náš menší gauč nahoře v patře. S taťkou bych to asi nezvládla odnést ho tam. "Pořád si nemůžu zvyknout, že by si to natřel i Spidermanovi."
"O tom pochybuju, ale děkuju vám," zubí se Dillon.
"Kdyby něco, budeme nahoře," chytám ho za ruku a táhnu do patra. Že bychom měli chvíli pro sebe?
"Nemyslíš, že bychom se měli vrátit?" směje se.
"Možná… Za chvíli," usmívám se a zavírám dveře od svého pokoje.
Idylická myšlenka, že bych mohla dostat alespoň pusu, se okamžitě rozplývá a já začínám hořet mocným vztekem.
Christian se opírá o stěnu, ruce má založené v kapsách, přidrzle se usmívá a v očích se mu zle blýská.
"Co tady chceš?" syčím zlostně.
"Proč hned tak zlý tón? Člověk přijde na zdvořilostní návštěvu a oni mu to takhle oplácejí," vzdychá pobaveně. Dillon mě trochu schovává za sebou. Doslova cítím, jak napíná svaly. Je připravený k boji. Christian vidí, že pořád čekám na odpověď a znovu vzdychá. "Chtěl jsem vidět tebe, Rayena a tátu."
"Ale my tě vidět nechceme!"
"Škoda, ale stejně si tady budu muset chvíli pobejt."
"Jenom tu chvíli, dokud tě nenakopu do zadku!" Dělám krok k němu.
"Pořád stejně výbušná. Ale oba to víme, tak to konečně nahlas uznej. Ty mi neublížíš."
"Po tom, cos provedl Rayenovi, jo!"
"To, co se mu stalo, mě mrzí. Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo, ale neměl se do toho motat," krčí ledabyle rameny.
"Myslíš, že ti věřím, že tě to mrzí? Tobě nevěřím už ani nos mezi očima!"
"A pořád stejně vtipná. Ale no tak! Proč tak nenávistný výraz? Přišel jsem si popovídat, ne vám ublížit."
"A ty bys mi zvládl ublížit?" obdařuji ho zákeřným úsměvem. Jasně, že by to zvládl, když skoro zabil Rayena, ale chci to slyšet od něj.
"Ale Rose. Stačí, aby se něco stalo jemu, a už jsi schopná udělat cokoli, abys mu pomohla," ukazuje bradou na Dillona.
Chris má stále ruce v kapsách, ale cítím, jak používá svou moc. Nemám tušení na co, ale divím se, že místnost nevybuchla.
"To není odpověď!"
"Hm, jak se to vezme," šklebí se, ale pak se mi upřeně dívá do očí a nasazuje vážný výraz. "Ale stejně se k tomu budeme muset odhodlat. Určitě už jsi přišla na to, o koho jde v té Věštbě, kterou jsem napsal."
"To jsi byl ty?!" V tom případě musí všechno vědět! Jak oživit Rochelle a kdo z nás dvou zemře.
"Ne, nevím. Kdybych věděl, jak ta bitva dopadne, nečekal bych, až bohyně spustí druhou část Věštby."
"Jak si ji mohl napsat, když nevíš, jak to celé skončí?"
"Ve spánku."
"To je k smíchu," odfrkuji si.
"Ani ne. Jsou lidé, co ve spaní čtou knihy. Do písmene ti převypráví obsah, ale neví nic o tom, že by tu knihu přečetli. A já po kouscích sepsal Věštbu."
"Říkal jsi, že Lathenie musela spustit druhou část Věštby… o co jde?" ptá se Dillon a Christian ho obdařuje temným úsměvem.
"Přemýšlej… Vládce zla a posel dobra."
"Vládce je Lathenie."
"Bravo! A co ten posel?"
"Nějaký člověk, který je na naší straně…"
"Člověk? To by to bohyně měla moc jednoduché, kdyby to byl obyčejný člověk." On nám to tady snad všechno vyslepičí. Ale zdá se, že je to jeho záměr.
Zase se mi stává jedna věc. Nápad přichází sám od sebe a mně se skoro zastavuje srdce.
"Dartemis," šeptám.
"Gratuluju! Přišli jste na to dřív, než jsem čekal."
"To ne! To nejde! On nesmí zemřít!" vykřikuji.
"Může, dokonce musí, aby se druhá část Věštby naplnila."
"Oni nedovolí, aby ho Lathenie zabila!"
"Kdo oni? Matt nebo Neriah?" usmívá se ještě víc zle.
"Ty hajzle! Všechno to bylo dopředu naplánované!"
"Jistě, jako vždycky všechno. Museli jsme vás rozdělit, protože vím, že tomu Ar- ar- no někomu by došlo, o co se Lathenie pokouší, a taky jsem věděl, že vás do paláce půjde víc, že nenecháte jít Ethana samotného. Za cenu toho, že se dozví, jak oživit jeho spřízněnou duši, jste Dartemisovi podepsali rozsudek smrti." Už se chystám něco říct, ale Christian mě zaráží. "Ještě chvíli tu musíte se mnou vydržet. Dartemis zemře, to je jasné, ale mohli byste to dost zkomplikovat, a to nikdo nechce."
"Myslíš, že tu budeme jen tak stát?!" vrčím na něj. Situace se začíná vyostřovat.
"Být tebou, Rose, tak nic nezkouším," mhouří oči. Taky cítí vypjatou situaci.
Ale já už se rozhodla. Jestli ztratíme Dartemise, je všechno v tahu. Všechna naděje na záchranu světa bude pryč. Tyhle myšlenky si ale pečlivě hlídám.
Pozoruji Christiana a odhaduji, kdy bude nejlepší zaútočit, ale on mě moc dobře zná. Je v maximálním střehu a dává si veliký pozor.
"Co si to vyřídit ručně, bez kouzel?"
"Nejsem úplně blbej! Vím, co dokážeš." První, kdo se na něco zmáhá, je Dillon. Používá křídla a mizí. Hned na to se objevuje vedle Christiana a ohání se po něm. Chris se ale uhýbá a nezdráhá se použít kouzla.
To už ale zasahuji já. Naučila jsem se toho dost na to, abych alespoň na chvíli Chrise zadržela.
Než mu z rukou stíhá vyšlehnout blesk, tvoří se kolem něho ohnivý tunel. Christian vykřikuje, ale oheň rychle mizí.
Dillon už na něj znovu útočí ručně a já mu přibíhám na pomoc. Chris se znovu chystá použít kouzlo, ale já ho chytám za zápěstí a měním tak směr proudu energie, který propaluje podlahu!
Poznávám, že v boji moc zběhlý není. A já děkuju bohu, že jsem se tenkrát přinutila jít na lekce karate a sebeobrany.
Podrážím mu nohy, ale znovu se uchyluje ke kouzlům. Z podlahy vyrůstá silný kořen, který se mi pevně omotává kolem zápěstí a ostře se mnou trhá.
Škubu rukou, jak nejsilněji mohu, ale kořen je vážně silný a pevný. Dillona uvěznily kořeny na zemi a pevně se utahují kolem jeho těla. Christian mi věnuje zlý úsměv a v ruce se mu objevuje dýka.
"Říkal jsem, ať nic nezkoušíš," Vydává se směrem k Dillonovi, který dál zápasí s utahujícími se kořeny. Ale vidím na něm, že to jen hraje. Dillon využívá šance a hraje bezmocného.
Když stojí Christian až u něj, napíná svaly a používá svou supersílu. Kořeny se přetrhávají a Dillon vykopává Christianovi nůž z ruky. Podráží mu nohy a chystá se mu zasadit poslední ránu. Nechci, aby Christiana zabil, a pak mi dochází, že on ho zabít nemůže. Chris je nesmrtelný.
Dillon ho i tak jednou ranou do zátylku posílá do bezvědomí. Bere odhozenou dýku do ruky a přeřezává jí kořeny, které drží mě.
"Táta a Rayn musí odtud pryč!"
"Jo," přikyvuje Dillon. "Já dojdu pro Rayena a ty běž varovat tátu."
"Dobře," sbíhám schody. Táta se pořád snaží odčerpávat vodu z obýváku. Christian určitě použil nějaké kouzlo, aby neslyšeli nic z toho, co se odehrálo nahoře. "Tati! Ber klíčky od auta a startuj! Musíte s Rayenem okamžitě pryč!" Taťka neváhá ani vteřinu. Dillon už s Rayenem na vozíku sjíždí schody.
Naše menší "evakuace" je vážně superrychlá. Během jedné minuty už táta a Rayn sedí v autě.
"Odjeďte někam z města."
"Kam jdeš ty?" mračí se Rayn.
"Já musím do Athén. Dartemis je ve smrtelném nebezpeční. Musíme ho varovat," vysvětluji.
"To už zase budeš riskovat život pro někoho jiného?"
"Rayene, já musím. Je to… můj osud. Ale neboj se, nic se mi nestane. Domů se v žádném případě nevracejte, dokud vám nedám vědět."
"Dej na sebe pozor," říká táta a já poprvé v životě vidím, že o něčem pochybuje. Pochybuje o tom, jestli mě má pustit, nebo raději narvat násilím do auta.
"Dám, tak už jeďte." Táta rychle šlape na plyn, než si stíhá rozmyslet druhou možnost, o které jsem zauvažovala.
Když jsou z dohledu, oddechuji si. Je o ně postaráno a jsou relativně v bezpečí. To je vše, na čem mi teď záleží.
"Rose, musíme jít," chytá mě Dillon za ruku a povzbudivě mi ji tiskne.
"Dillone, použij křídla. Já tam doběhnu tak za dvacet minut a to už by mohlo být pozdě."
"Ne, půjdeme spolu."
"Dillone! Ty se tam můžeš dostat brzy, tak to prostě udělej!" utrhávám se na něj. Rychle si ale uvědomuji, že to přeháním. "Promiň. Ale já nechci, aby se Dartemisovi něco stalo."
"Já taky ne, ale slíbil jsem si, že tě neopustím a nedovolím, aby se ti něco stalo."
"Ale…"
"Rose, já už se rozhodl," usmívá se smutně.
"Tak jo, ale rychle," vzdychám a během se vydáváme k hoře.
Já a naštěstí i Dillon jsme zvyklí na fyzickou zátěž a tak nemáme problém běžet dlouho a rychle.
Ale i tak tam dobíháme až něco po dvaceti minutách. Před horou čeká Matt a mě napadá, jestli už mu to došlo, nebo je jen prostě venku.
"Matte! Musíme do Athén! Hned!" volám hlasitě. On se mračí a já s Dillonem k němu konečně přibíháme. Je to kruté, ale budu to muset na něj vybalit.
"Rose, co se děje?" mračí se ještě víc.
"Ten posel dobra… jde o Dartemise! Musíme do Athén."
"Jak víš, že jde o něj?"
"Christian byl u nás a řekl mi to."
"Jdeme," přikyvuje a vcházíme do hory. "Nestalo se vám něco?"
"Ne, jsme v pohodě, prosím, hlavně rychle." Jakmile dokončuji větu, země se začíná silně otřásat. Nezvládám se udržet na nohách a padám na zem. Dillon také končí na zemi a jediný Matt se udržuje na nohách. Ze stropu padají proudy prachu a s nimi i malé kamínky. Nejsou velké tak, aby nám mohli ublížit, ale to všechno může přijít a já tu nehodlám čekat a zjišťovat to.
Matt nás přemisťuje do Athén. Objevujeme se rovnou v paláci. Tady to znám! Bez váhání se rozbíhám směrem ke dveřím, které vedou do velkého kruhového sálu. A modlím se, aby tam Dartemis byl.
A protože jsem Rose Petersonová, tak tam nemůžu jen tak normálně přijít.
Vrážím do dveří jako neandrtálec a divím se, že zůstaly v pantech, ale co.
Ha! Dartemis stojí uprostřed místnosti a vypadá to, že něco řeší s členy Tribunálu. Všichni trhají hlavou mým směrem.
"Rosemarie?" zvedá obočí Dartemis. "Co tě k nám přivádí?"
"Jste v nebezpečí! Ta druhá část Věštby… jde v ní o vás, pane. Můj bratr- Christian- byl dnes u nás doma. Pověděl mi, co to znamená. Nemohli jsme přijít na to, kdo je posel dobra. Jste to vy!" vydávám ze sebe jedním dechem a dává mi zabrat nepoužívat sprostá slova.
Slyším ostré lapání po dechu a někteří členové na mě valí oči. Hází po sobě divné pohledy, jako by mi nevěřili.
"Rose, my ti věříme," ozývá se král Richard.
"Tak co je za problém?!" vykřikuji.
"Je velice nepravděpodobné, že by se sem dostal kdokoli z jiné strany."
"Ne, to ne! Je to pravda," otáčím se na Dartemise. Christian musel použít nějaké kouzlo i na mě. "Prosím, věřte mi. Píše se tam, že se utkáte s Lathenií a… prohrajete."
"Další nepravděpodobná věc," pronáší sir Syford.
"Proč mi sak- ehm nevěříte?!"
"Copak to nikdo z vás nevidí?" stoupá si lady Arabella. Mluví dokonale klidným a vyrovnaným hlasem. "Ta dívka má upřímné oči a lež, která se odráží v očích, je jasná na dálku."
"Máte pravdu, lady Arabello," přikyvuje Dartemis. "Děkuji, že jste nám otevřela oči a pomohla překonat kouzlo Christiana na obamalutění mysli." Teď svůj zrak upírá na mě a všechen vztek a zklamání je pryč. "Děkuji za varování, Rosemarie. Jestli je ale ve Věštbě psáno, že prohraji, bude tomu tak a ani já tok událostí nezměním."
"Ale, pane, můžete se třeba někam schovat."
"Rose," usmívá se. Je to poprvé, co mi řekl zkráceninou mého jména. "Mám- li zemřít, zemřu, ale s hlavou vztyčenou."
"A co Matt?" zkouším ho obměkčit a doufám, že když uslyší jméno svého syna, rozmyslí si to. Mám slzy na krajíčku, protože je naprosto smířený se smrtí.
"Matt už je skoro dospělý a je na čase, aby vzal Organizaci pod svá vlastní křídla."
"To přece nejde! Vy byste…" zastavuji se, protože se země opět chvěje.
Uprostřed místnosti létají blesky a soustředí se do jediného místa ve vzduchu. Objevuje se něco jako malý modrý kotouč, který se dál zvětšuje. Místnost je plná elektřiny. Doslova jí můžete cítit. Modrý kotouč už má průměr tak dva metry a vystupuje z něj ruka! Pak část obličeje a noha. Nakonec z něho vychází celá bohyně. A za ní zástup vojáků.
Pro mé překvapení se hned nezaměřuje na Dartemise, ale na mě.
"Kde je Christian?" křičí.
"Tam, kde by měl být doopravdy," šeptám spíše pro sebe. Ale vidím na Lathenii, že zuří. Stejně se ale pak obrací na Dartemise a obdařuje ho zlým pohledem.
"Udělej to, co udělat musíš," říká silným a klidným hlasem Dartemis. "Ale neublížíš nikomu jinému v této místnosti, ani v celých Athénách."
"Nejsi zrovna v pozici, kdy si můžeš vybírat. S Lorianem byla větší zábava."
"Já nejsem Lorian. Proto s tebou půjdu dobrovolně."
"Milé, ale naivní," usmívá se pro sebe. "Když už jsem se sem konečně dostala, životy šetřit nebudu." Tohle už je na mě moc. Nemůžu se dívat, jak se Dartemis nechá dobrovolně zabít. Stoupám si před něj, a i když nemám žádnou zbraň, probodávám bohyni pohledem.
Je mi jasné, že kdyby Dartemis chtěl, tak by ji prostě a jednoduše oddělal, ale já mu chci dát najevo, že to bez boje nevzdám. Bohyně znovu stáčí zrak na mě. "Ty přežít musíš, tak se nesnaž chránit někoho, kdo o to ani nestojí." Tvrdošíjně kroutím hlavou a cítím, jak si někdo stoupá vedle mě. Pohlížím na Dillona, který se povzbudivě usmívá.
"Rose, Dillone, já si vážím…"
"Můj pane," přerušuji ho a nabírám vzduch do plic. "Nic ve zlém, ale buďte zticha. Bez boje vás nedáme a ona rozpoutá krveprolití tak jako tak."
"Chytrá holka," chválí mě Lathenie. "A má pravdu. Samozřejmě bude lepší, když se necháš zabít, ale… mám boj ráda. Svět, jaký ho známe, tímto okamžikem končí, bratře." Lathenie dává pokyn svým vojákům a ti se vrhají na členy Tribunálu. Oni se okamžitě začínají bránit a v tu chvíli se strhává bitva. Otáčím se na Dartemise a ten povídá: "Děkuji ti, Rose. Budu bojovat, ale ty máš teď být jinde!
"Slibujete, že to nevzdáte?"
"Slibuji," usmívá se. Já se rozhlížím po místnosti, kde se bojuje na život a na smrt. Nemám sice u sebe žádnou zbraň, ale budou mi muset stačit léta tréninků. Nebo alespoň pak nějakou najdu.
Prvního člověka v nesnázích si všímám brzy. Lady Devine bojuje jako lvice, ale nachází se blízko toho modrého portálu, odkud vychází stále víc a víc vojáků.
Přibíhám jí na pomoc a srážím k zemi prvního, o kterém si myslím, že představuje hrozbu.
Nehodlám zabíjet, jen je vyřazovat ze hry, teda maximálně omráčit.
Ale ještě před tím, než chci vojáka poslat do sladkého nevědomí, všímám si jeho výrazu v očích. Je vyděšený. Vypadá tak maximálně na sedmnáct a má hezké modré oči. Moje ruka se zastavuje a nějak se nemůžu donutit ho praštit. Nakonec ho ale nechávám být.
"Děkuji," říká potichu. "Jsem Fabian."
"Nemám čas na seznamování," vrčím a s dalším vojákem už slitování nemám.
"Rose, pozor!" křičí lady Devine, ale já už jen vidím, jak ke mně běží voják s dlouhým mečem. Nemám čas uhnout, tak očima hledám Dillona. Něco na mě křičí.
V tu samou chvíli zasahuje Fabian. Sráží vojákův meč stranou a nemilosrdně ukončuje jeho život.
"Díky, jsme si kvit."
"Cože jsme si?" nechápe.
"To je jedno," mávám rukou. "Uteč, jestli chceš, nebo zůstaň a bojuj s námi."
"Zůstanu," rozhoduje se rychle.
V tom se všechno kolem zastavuje. Lidé přestávají bojovat a ohlížejí se na místo, kde bojuje Dartemis a Lathenie
Energie obou se mísí dohromady a všechny nás naplňuje. Dartemis nevypadá, že by prohrával. Ba dokonce si vede líp než bohyně. A ona to ví. Vidím na ní, jak pění vzteky.
Dartemis ji jedním svižným a zkušeným pohybem odzbrojuje a mně svítá nová naděje. Ta Věštba se musela splést…

kapitola 28

16. června 2011 v 18:52 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Ahijte lidičky! :)) Než se dáte do čtení další kapitoly, chtěla bych jen předem upozornit :DDD
Myslím, že tahle kapitola je celkem o ničem, jen to slouží spíš jako pojítko ke kepitole další a je i docela krátká, tak se nezlobte :D A ještě bych chtěla zmínit, že jsem se překonala! :D Tady nemučím, nezabíjím a ani tam není skoro ždáná akce :D to si ale vynahardím v kapiole 29, kterou už přepisuju :D
A moc bych chtěla poděkovat Ajce, která trpělivě opravila moje překlepy a chyby, co jsem napáchla v původním dokumentu :DDDD

Isabela


Arkarian okamžitě svolává další superrychlou poradu kvůli tomu, co řekla Rose. Ale tentokrát tu není Jimmy a Shaun. Museli z Athén odejít a takhle narychlo je sehnat nejde.
"Jsem si naprosto jistá, že to tak je." Dillon od doby, co se dozvěděl Rosinu teorii, zarytě mlčí. "A bohužel to dává i větší smysl. Dvě duše spojené poutem pevným."
"Jste dvojčata, to je to poutu," lapá po dechu Neriah.
"Zdánlivě rozdělené osudem předem určeným. To je část, která asi měla sloužit jako návnada. Ano, já a Dillon jsme byli na chvíli rozdělení, ale píše se zdánlivě. To znamená mou nenávist k Christianovi. To, že ho nenávidím, roztrhlo to pouto, ale dál jsme dvojčata. To nikdo nezmění. Ten osud… Lathenie přeci říkala, že na nás měla spadenu už od dětství. Osud předem určený. Každý z nás je na jiné straně," vychrluje ze sebe Rose.
Tak teď už to dává mnohem větší smysl, než teorie s Rose a Dillonem. Všichni souhlasně přikyvují.
"Proto Lathenie chtěla, aby si Chrise začala nenávidět," ozývá se Dillon. "Nejdřív se pokusil zranit Rayena, ale ty si svůj cit k němu nezměnila. A pak skoro zabil Neriah a to už si ho opravdu nenáviděla…"
"… a spustila tím tak tu Věštbu," šeptá zdrceně Rose.
"První část bychom měli. Tu vlastně máme i za sebou. Ale co ta druhá?" ptá se Ethan.
"Myslím, že ten vládce zla se nezměnil," říká Rose. "Určitě je to Lathenie, ale u toho posla dobra si nejsem jistá. Jak už jsme řekli, může to být kdokoli…"
"To může," přikyvuje. "Ta třetí část je taky jasná. Dva nesmrtelní jsou Lathenie a Chris. A magická sedma tu teď sedí."
"V tom případě je jasná i čtvrtá část. Odtržené duše, stanou tváří v tvář. Ty a Christian se někde setkáte," přemýšlí Matt.
"A utkáte se v souboji, kde je nejasný výslede," přidávám se. Pátá část mluví o smrti. O smrti jedné z duší! Každý si to uvědomuje a všichni mlčí.
Ale zdá se, že Rose to chce mít za sebou a tak pokračuje: "V páté části zemřu já, nebo Christian a ten, kdo přežije, odpustí tomu druhému. Strana, která vyhraje, zaujme místo a bude vládnout. A na výběr jsou jen dvě možnosti. Buď svět ovládne Lathenie a Christian a svět, jaký ho známe, skončí, nebo zlo porazíme a všechno bude šlapat dál, jako dosud."
"A ta šestá?" vyhrkává Ethan. Vypadá to, že si myslí, že Rose rozluštila všechno.
On se s její smrtí nikdy nesmířil, ale ani nedoufal, že by mohla být šance na její oživení. Teď tady je a i kdyby to mělo být to nejmenší procento naděje, z celého srdce doufám, že se to povede.
"Řekli ti členové Tribunálu něco?" zajímá se Arkarian.
"Ne, prý nic neví."
"Je mi to líto, ale ani já nic nevím." Ethan se s nadějí v očích obrací na Rose.
"O téhle části vím stejně, jako ty. Ale jestli se do puntíku vyplnila předešlá Věštba, tak se určitě vyplní i tahle," usmívá se na něj povzbudivě Rose a mě nezbývá nic jiného, než ji obdivovat.
Její šance na život je jednu ku dvěma a ona se i přes to snaží podpořit ostatní. Já být se svojí povahou na jejím místě, asi bych to nevydržela.
Zachytávám Arkarianův starostlivý pohled. Vždycky, když se na mě takhle podívá, mi začne divoce bušit srdce a ani dnešek není výjimka.

Dva měsíce od doby, co nám Rose předvedla svou teorii o Věštbě, se nic neděje a ani nedělo. Teda alespoň nic, o čem bych věděla. Život běží dál.
Rose se s Rayenem a svým tátou přestěhovala zase zpátky do Angel Falls. Mají to ale těžké, už jen kvůli Christianovi. A je to na ní vidět. Na všech třech pozoruji jisté změny, i když Rayena a jejího tátu moc neznám.
Ale s Rose chodím do stejné třídy. Dál se usmívá a všechno prostě dělá jako normálně, ale všichni Strážci ví, že něco není v pořádku. Ve společnosti to ještě jde, ale jakmile je sama, její psychika se stává strašně křehkou. Proto se s ní Dillon snaží trávit všechen svůj volný čas.
Dillon Mattovi neodpustil a myslím, že ani neodpustí. Má ještě víc tvrdou palici, než já.
Ale Matt na tom taky není nejlíp. Užírá ho pocit viny. Zdají se mu o tom noční můry, křičí ze spaní. Jednou se mi svěřil s tím, že má pocit, že to neudělal on. Někdo ho ovládl a není těžké uhodnout, kdo. Já tomu věřím. Matt sice Neriah bezprostředně miluje, ale nejsem si jistá, že by kvůli tomu Rose zabil.
Neriah si to taky vyčítá. Žije s výčitkou, že to přece kvůli ní Matt Rose zabil.
Vše je jako zakletý kolotoč. Nálada je na bodě mrazu, ale všichni se to snaží skrývat. Atmosféra je čím dál napjatější.
Ethan zase stále pátrá po možnosti, jak Rochelle přivést zpátky. Ale bez úspěchu. A to ubíjí jeho.
I když vy sami žádný problém nemáte, starosti a trápení vašich přátel na vás útočí ze všech stran a pevně svírají ve své náruči. Někdy je vám hůř než těm lidem.
Dnes je to teprve druhá hodina, zrovna výtvarná výchova. Nikdy jsem na malování dělaná nebyla. Navíc máme divnou učitelku.
"Moje milé děti, nakreslete ruku. To úžasné těleso, bez kterého bychom nebyli schopni být. Výtvarně ji ztvárněte jakoukoli technikou. Ale běda tomu, kdo použije fixu! Slečno Petersonová, nudím vás snad?" Úplně na Rose vidím, jak má chuť jí oznámit, že ano. Ale místo toho jí praží pohledem.
"A nemohla bych dělat něco jiného?" ptá se slušně.
"Co byste si představovala? Ruka je úžasný námět k malování…"
"Tak něco, co by zvládli i méně nadaní žáci…"
"Jistě! A pak se ze školy stane holubník."
"Jen jsem se zeptala," krčí rameny a vypadá, že je rozhodnutá učitelku ignorovat.
Ani já výtvarku moc nemusím. Nejraději mám tělocvik. Hodina, kde se prakticky musíte hýbat. Dokonalé!
"Ale přeci jenom bych měla jinou práci," ozývá se učitelka. "Rose, půjdeš ty a ještě někoho si vyber k sobě." Střílím po ní prosebným pohledem a ona s úsměvem přikyvuje. Proto, abych se vyhnula výtvarce, udělám cokoli!
"Půjde Isabela," oznamuje.
"Výborně, děvčata, pojďte se mnou." Obě se zvedáme a následujeme naší učitelku ven ze třídy. Zastavujeme se až u ředitelny. Ona mizí za dveřmi a nás nechává samotné na chodbě.
"Nevíš, co si na nás vymyslela?" ptá se Rose.
"Těžko říct. U ní je možné všechno," krčím rameny.
"Takže," vychází ze dveří ředitelny a podává nám nějaké papíry. "Oběhnete všechny třídy na této škole a rozdáte přihlášky do výtvarné soutěže, popřípadě zapíšete zájemce."
"Ano, paní učitelko." Ona odchází a já s Rose se vydáváme k nejbližší třídě.
"Tam má vyučování nejstarší ročník," konstatuje Rose. "Dáme kámen, nůžky, papír o to, kdo tam půjde?"
"Tak dobře" směju se. Rose prohrává a se svěšenou hlavou ťuká na dveře. Vyřizuje to rychle a je ráda, že odtamtud odchází.
"Isabelo poz- " Už nestíhá nic říct, protože zakopávám o květináč a i s ním a kytkou padám na zem.
"Kytky na zemi bych zakázala," brblám pro sebe a hned poté mě přepadá záchvat smíchu. Hlínu mám snad úplně všude, kde jí můžu mít.
Rose mi pomáhá zpátky na nohy a jen ze slušnosti zadržuje salvu smíchu.
Dál už se zábava rozjíždí sama. Běháme po škole, rozdáváme do tříd přihlášky a smějeme se.
Tolik srandy jsem si neužila už… hodně dlouho.
Znáte to. Smějete se a ani pořádně nevíte čemu. Prostě jako pošuci!
Rose vypadá uvolněně, což je taky víc, než skvělé.
Cestou zpátky na výtvarku se zastavujeme na záchodech.
Když slyším zvuk podpatků, instinktivně strkám do Rose a my obě končíme ve stejné kabince. Dávám si ruku před pusu, abych se nezačala hlasitě smát. Rose je na tom podobně, né- li hůř.
Učitelka přichází a falešně si pro sebe zpívá nějakou odrhovačku.
Z hlasu poznávám naší úděsnou fyzikářku.
Rose co nejtišeji vytahuje mobil a začíná její zpěv nahrávat.
Po chvíli učitelka odchází a my vylézáme z kabinky. Já i Rose brečíme… smíchy.
"Nechceš… to dát na… ne, že ne?" kuckám.
"Ne, je to jen zpestření života," směje se.
"Tak to jo." Celou cestu do třídy posloucháme příšerné kvílení naší fyzikářky. Zrovna zvoní a ze třídy všichni vystřelují. Zůstává tam jen asi osm lidí.
Máme ještě jednu hodinu výtvarky a to znamená, že se teď malování nevyhnu ani já.
Mezi dveřmi se objevuje Rayn na vozíku. Usmívá se, ale jen při pohledu na něj je mi ho líto.
Něco volá na Rose a ona k němu okamžitě přibíhá. Rose dvakrát přikyvuje a pak jde zase ke svému místu.
"Kam razíš?" ptám se, když vidím, že si začíná balit věci.
"Musím domů. Táta volal Rayenovi, že se doma něco stalo," zaráží mě ale dřív, než jí stíhám zasypávat otázkami. "Jenom praskla voda a budu muset tátovi pomoct něco odstěhovat, aby voda nepoškodila nábytek."
"Nechceš, abych šla s tebou?" nabízím se.
"Ne, nemusíš. S tátou to zvládneme. A mimochodem, musíš na výtvarku, tvůj tak oblíbený předmět," ušklíbá se na mě.
"Tak díky."
"Není za co. Možná ještě přijdu."
"Tak jo. Měj se."
Přicházím k Neriažině stolu a pozoruji ji při práci. Páne jo! Její kresby jsou vždy dokonalé a jako živé. Nenacházím slova tak překrásná (dobře, možná bych jedno věděla… Arkarian), aby vyjádřila tuto malbu. A to ještě není ani hotová.
"Děkuju," usmívá se. Byla jsem tak vyvedená z míry, že jsem si zapomněla hlídat myšlenky!
V tom začíná město v místnosti poblikávat. Stejně jako všechna ostatní a nakonec úplně zhasínají. Slunce poskytuje dost světla, ale i tak někdo vykřikuje. Stejně vůbec nechápu, proč svítíme, když to vůbec není třeba.
Střílím po Neriah varovným pohledem.
"Uklidněte se! Jen vypadla elektřina," říká učitelka.
Vytahuji z kapsy svůj mobil. Žádný signál.
"Neriah, máš signál na mobilu?" Ona vytahuje ten svůj a kroutí hlavou. "Ne, nemám."
"Třeba je to součást toho výpadku," nadhazuji a doufám, že mi to potvrdí.
"Třeba." Jdu k oknu a dívám se na okolí. Semafory taky nefungují, ale jinak se zdá všechno v pořádku. Lidi dál spěchají do práce, aniž by věděli o druhém světě, který je blíž, než kamenem dohodí.
"Hej, Isabelo!" volá ne mně Ethan.
"Co je?"
"Rochelle! Možná už vím, jak jí zachránit."
"Jak?" vyhrkávám. To je skvělá zpráva, úžasná!
"Musíme do Latheniina paláce," šeptá. "Víc o tom ví Arkarian. Po škole svolal schůzi, řekni to prosím Neriah. Matt a Dillon už to ví," zaráží se. "Kde je Rose?"
"Musela domů, ale vrátí se."
"Dobře, tak po škole." Po tomto oznámení se hodiny strašně vlekly. Elektřina zase naskakuje a mobily mají signál. Třeba to opravdu byl jen obyčejný výpadek a síly zla v tom nemají prsty.
Rose se objevuje až po obědě s tím, že když už mohla být doma, nebude blbá a nebude se vracet na hodiny.
Mají prý vyplavené celé dolní patro, ale skoro všechno stihli uklidit dřív, než by to voda stihla poškodit.
Cestou ze školy jí říkám o schůzi, kterou svolal Arkarian. Je šťastná, že se možná našel způsob, jak Rochelle zachránit. Ale taky se bojí, že to nebude vůbec snadné, protože Rochellin návrat je ve Věštbě zmiňován takto: Lstí se zrodí ztracený život.
Celou cestu do hory přemýšlím, co může být ta lest, ale na nic nemůžu přijít.
Na schůzi přicházím jako první, takže mám čas chvíli se věnovat Arkarianovi.
Je příjemné strávit s ním nějaký ten čas v soukromí.
Ale ostatní nám dopřávají jen malou chvíli a tak schůze může začít.
Je nás tu sedm: Já, Arkarian, Neriah, Matt, Rose, Dillon a Ethan.
"Asi už víte, proč jsme tady. Jde o návrat Rochelle," začíná Arkarian. "Proto, abychom dostali odpovědi na naši otázku, jsme se museli uchýlit… k velice neoblíbené metodě získávání odpovědí. Ale nakonec nám jistý člen Řádu prozradil to, proč jsme tady. Je šance, že Rochelle můžeme zachránit. Ale nevíme jak."
"Co ti řekl ten člen Řádu?" ptá se Dillon.
"Odpovědi hledejte v paláci."
"Určitě myslel palác Lathenie. Ale to může být kdekoli."
"Nemá tam třeba… nějakou knihovnu, nebo trezor?"
"Má, ale jsou jich tisíce po celém paláci."
"Šestý smysl mě tam určitě navede," prohlašuje Ethan. Odhodlání z něj doslova příští.
"Myslíš, že se na něj můžeš spolehnout?" ujišťuje se Matt.
"Ano. Klidně tam půjdu sám a…"
"Ne," zaráží ho. "Sám nepůjdeš v žádném případě."
"Já půjdu," hlásím se dobrovolně.
"Dobře," přikyvuje Arkarian. "Já půjdu s vámi."
"A ostatní?" zajímá se Dillon.
"My počkáme a budeme na ně dohlížet," říká Matt. "Ten dnešní výpadek proudu nebyla náhoda." Takže v tom přece jen má prsty Lathenie. "Elektřina a s ní šlo všechno. Mobily, internet, navigace v letadlech. To všechno zkolabovalo po celém světě. Rose, co se stalo u vás doma?"
"Jenom praskla voda," odpovídá.
"A… myslíš, že to byla jen náhoda?"
"Co… já…" Náhle se zaráží a vyskakuje ze židle. "Musím domů!" Dillonovi nemusí nikdo nic říkat a automaticky vyráží za ní.
"Kdy půjdeme my?" ptám se.
"Hned," oznamuje Arkarian bez obalu a přemisťuje mě, sebe a Ethana.
Objevujeme se uprostřed tmavé a dlouhé chodby. Koukám po Arkarianovi, který mi podává batoh. Ethan stojí jen kousíček od nás a tiše se rozhlíží.
Vzduch je tu chladný a zvláštně štiplavě zapáchá. Nikoho nevidím ani neslyším. Ale i tak bychom si měla pospíšit. Čím míň času nám to zabere, tím líp.
Ethan nás vede chodbami všech možných tvarů a délek. S tím tvarem si nedělám legraci. Víte, jak se pohybují schody v Harrym Potterovi? Tak tady se pohybují chodby, ale tím, že mění tvar.
Ethan jde dál a jde. Je skoro jako v transu. Nic neříká a zdá se mi, že má trochu rozostřený pohled.
Asi po hodině bloudění po paláci se ocitáme před obyčejně vyhlížejícími dveřmi.
Celou dobu jsme na nikoho nenarazili. Žádní lidé, příšery, nebo masožravé květiny. Panuje tu dokonalý klid.
Teď bez legrace… Mnohem raději bych uvítala pár příšer, protože takhle je ve vzduchu moc napětí, nervozity a hlavně podezření. Podezření, že je to past.
Ale ani po otevření dveří se na nás nevrhají desítky příšer tak hnusných, že je nejde popsat.
Neděje se nic a my společně vcházíme dovnitř.
Ocitáme se v obrovské místnosti. Tak obrovské, že nevidím, kde končí. Stěny i strop jsou černé, ale podlaha je čistě bílá. Po zaostření mi dochází, co způsobuje tu bílou barvu. Papír… Miliony listů papíru.
"Co je to?" vydechuji údivem.
"Tady někde to musí být," říká Ethan. "Tady leží odpověď na otázku, jak přivést Rochelle zpátky."
"Ale… jsou tu miliony listů."
"Nejsou. Je to jenom iluze. Hodně silná, ale dá se prohlédnout." Zkouším se maximálně soustředit, ale nic se neděje. "Musíme to najít!" Dveře za námi se ostře zavírají, ale pořád nevím o přítomnosti někoho jiného, než nás tří.
Krčím rameny a shýbám se pro první papír. Kouzlo nešťastných citů. Ne, to není ono. Mačkám papír do kuličky a házím za sebe. Musíme přeci nějak rozlišit, který papír už jsem v ruce měla.
Takhle pokračuji další hodinu a žádný výsledek to nepřináší. Arkarian je na tom stejně a Ethan snad ještě hůř.
"Nesmíme to vzdát!" hledí na nás Ethan.
"Nevzdáme!" ujišťuje ho Arkarian a já na znamení souhlasu přikyvuji.
"Děkuju," usmívá se a já se znovu dávám do hledání…

Přebyteční

12. června 2011 v 17:37 | Chloé |  Knihy, které stojí za to :)

Přebyteční, příběh z roku 2140

Tady Vám přináším další knížku, která mě zaujala.
Je to nový příběh, který všechny zaujme, protože jde o budoucnost našeho
světa...

Je rok 2140 a ve světě existují jen dvě rasy lidí. Přebyteční a Vyvolení.
Vyvolení mají právo na užívaní prášků dlouhověkosti. Prášek, který umožní zástavu stáří a můžete tak žít věčně. Prášky bere celý svět, ale nikdo nemyslí na možné přelidnění, které přichází již do deseti letech. Proto se rozhoduje, že žádný člověk, co bere léky nesmí mít děti. Když se zjistí, že dítě má, léky mu jsou sebrány. A tak se zrodili Přebyteční. Lidé, kteří Vyvoleným jen slouží, nesmí se mýt teplou vodou a musí všude chodit upravení, nesmí mít žádné otázky a jejich mantrou života je: Vždy být připraven na to, že Vyvolený bude něco potřebovat.
Přebytečné ale k tomu někdo musí vychovat, tak Lovci(něco jako policie) zjistí o dítěti Přebytečného, seberou mu ho a je posláno do zařízení podobnému, jako je to, kde žije šestnáctiletá Anna. Učí ji, jak správně žehlit, prát a být ta nejlepší Přebytečná.
Když ale jednou přijde do stejného internátu Petr a řekne jí, že ona má rodiče, svět se jí obrací vzhůru nohama. Žádné Přebytečné dítě nemá rodinu, kterou by mohli milovat. Přebyteční nemají ani příjmení a právo něco vlastnit. Do hlavy je jim vtloukáno, že tím, že se narodili, spáchali hřích proti Matce přírodě a sloužením Vyvoleným ho odčiní.
Anna a Petr uníkají z internátu, ale okamžitě jsou za nimi vysláni Lovci, kteří po nich usilovně pátrají. Podaří se jim utéct do Londýna, kde se Anna setká se svými rodiči a mladším bratrem. Poprvé v životě pozná, co je to, když jí někdo vyjadřuje lásku.
Ale to vše záhy končí a z Anny, jejího bratra i Perta se za tragických okolností stávají Vyvolení... Ti, co mají právo na život...


Tahle knížka mi několikrát vehnala slzy do očí, protože ani já jsem nikdy nebyla schopná vymyslet tak kruté věci, jako autorka tady... Příběh má zajímavý a napínavý děj a všemi deseti ho doporučuji, protože Vám zaručuji, že si knihu oblíbíte a rádi se k ní po čase vrátíte :)