Srpen 2011

kapitola 32

26. srpna 2011 v 22:14 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Tákže, připravte si kapesníčky, držte si klobouky, zábava začíná :D

Rose

Tři týdny utíkají jako voda a my pořád trčíme tady! Ani nevím, co tady furt děláme…
Být po mém, vrhnu se na Christiana hned. Na co čekáme? Asi na to, až roztají ty dva metry sněhu a napadnou další tři.
Co se týče toho čekání na "roztání sněhu", jsem se s Mattem trochu nepohodla (zase). Ano, skoro jsme obnovili naše dřívější, ne příliš přátelské vztahy.
Pořád mluví něco o nabrání sil, ale mě ty jeho řeči už začínají deptat. Chci mít souboj za sebou, ať už dopadne tak, nebo onak.
Další, kdo je stejně podrážděný jako já, je Ethan. Už tři týdny má naději, nebo spíš ví, že jeho spřízněná duše obživne. Teda… když všechno půjde, jak má.
Mám zlé tušení, že se něco pokazí. Christian vymyslí něco nechutného a zlého…
Signál tady není a naše jediná spojka se světem je Ambračik. Ta zapadlá díra v Rusku! Většinou tam chodí Matt s Neriah, ale od doby, co přes jednu noc napadlo tolik sněhu, tam nikdo nebyl. Komu by se taky chtělo prohrabávat si cestu až do města lopatou? Ano, správně… nikomu.
Arkarian s Isabelou sedí u krbu a oba se na sebe šťastně usmívají. Jejich práce spočívá v udržování přijatelné teploty v chatě, ale zásoby dřeva se ztenčuji.
Bez schopností je to těžké. Hlavně bez těch Mattových.
Když se Ethan spálil o žhavé uhlí, Isabela se k němu nahrnula s tím, že mu to vyléčí, ale až po chvíli jí došlo, že ho vyléčit nemůže, protože jí schopnost léčit nikdo neobnovil.
Chystám se jít za Mattem s tím, že už dál prostě čekat nebudu. Jasně, vím, že on tady velí… ale zpochybňování autorit mi jde celkem dobře, takže nebudu rušit tradici. Navíc nevím, co je s Rayenem a tátou a já už ten tlak prostě nezvládám. Ostatní mají taky rodiny, ale asi mají víc trpělivosti.
Když Matt není dole, může být nahoře buď v jednom, nebo druhém pokoji.
Jak jsem předpokládala… Matt je v jednou z pokojů s Neriah, Ethanem a Dillonem. Podle jejich výrazu soudím, že něco probírají.
"Promiňte, že ruším, ale Matte… podle mě bychom neměli čekat dál," říkám hned. Proč chodit kolem horké kaše?
"To jste si domluvili, nebo co?" mračí se Matt.
"Co jsme si měli domluvit?"
"S tím samým před deseti minutama přišel Ethan."
"Aha, tohle… ne, nedomluvili."
"Bezva," vzdychá. "Já nevím, jestli je to dobrý nápad."
"Co je na něm špatného? A navíc… co tady chceš dál dělat?! Už teď se za prvé můžeme nudou ukousat, a za druhé dochází jídlo, pití, dřevo… a jestli budeš chtít zásoby doplnit, budeš nám muset obnovit schopnosti a to co? To přiláká Lathenii a… nemá cenu to oddalovat."
"A zrovna od tebe bych čekal, že to oddálit chtít budeš."
"Co je mi to platné?! Stane se to tak jako tak. Je jedno kdy…" Jenom klid, Rose. Pro mojí impulzivní povahu je sakra těžké mluvit v klidu, když bych na něj mohla začít řvát a hádat se.
"Co myslíš ty, Dillone?" Dillon jenom kroutí hlavou. Je mi jasné, že kdyby mohl, někde by mě zamknul a nepustil, dokud by někdo Lathenii neoddělal za nás.
"Dojdu pro Isabelu a Arkarian," říká nakonec Dillon a pomalu odchází. Neuchází mi jeho nešťastný výraz blížícího se nebezpečí.
Ti tři se po chvíli vrací nahoru a Isabela mluví rovnou mezi dveřmi: "Jdeme na ně!"
"Arkariane?" ignoruje jí Matt. Všichni vědí, jak je na tom Isabela se svojí hyperaktivitou.
"Měli bychom se přestat schovávat a zaútočit, dokud je moment překvapení na naší straně." Matt nás všechny projíždí očima a všichni mu pohled postupně oplácí. Teda ne všichni. Dillon se dívá do země.
"Tak dobře… promiň, Dillone, musíme se podřídit." Mattovi ruce nabírají zlatavou barvu a pak místnost vybuchuje v záplavě bílého světla. Musím si oči překrýt, aby mě to neoslepilo.
Cítím, jak se mi vrací energie a s ní i všechny schopnosti. Pomyslná hráz, která mě od nich oddělovala, byla právě zbourána.
Bílé světlo ustupuje a už zase září jenom Mattovi ruce… a oči. Od doby, co zemřel Artemis,
jeho oči nenabraly hnědou barvu, jakou měl dřív, ale přebyla tu zlatou. Ne úplně. Teď mu ale oči opět září zlatou.
Asi deset vteřin na to se země začíná silně třást.
"Už o nás ví," snaží se Matt překřičet silné hučení. Chvění sílí natolik, že se ve stěnách chaty začínají objevovat praskliny. Pak chvění ustupuje a nastává hrobové ticho… ale to netrvá věčně a naše dřevěná chata se rozlétá na kousíčky. Doslova se v jednu sekundu trhá vejpůl. Jako by jí obrovské ruce chtěli oddělit přesné půlky chaty od sebe. Mísnost opět zahaluje bílé oslnivé světlo a do nosu mě udeřuje pach spáleniny…
Kde jsem, mi dochází, až když cítím na svém těle ledový sníh.
"Do prdele!" kleji a zkouším se postavit, jenomže se nořím do měkkého sněhu jako nůž do másla a chvíli mi trvá, než stojím pevně na nohách.
Rozhlížím se, ale vidím jenom bílo, stromy a chatu… na milion malých kousíčků.
"Dillone!" křičím, ale odpovědí mi je jenom dusivé ticho okolní krajiny.
"Rose…" ozývá se tlumený hlas po hodné chvíli. Poznávám, že jde o Arkarian. Nacházím do rychle a odšoupávám dřevěné trosky chaty.
Obrázek na něj mi vyráží dech a já padám na kolena.
Krev… všude samá krev. Okolní sníh je obrvený krví… Arkarianovou krví. Jeho košile je jí doslova nasáklá. Do očí mi vyhrkávají slzy, ale ty rychle polykám a rychlostí blesku mu košili rozepínám.
Když vidím ta rozsáhlá zranění, nějaká naděje na jeho záchranu, se vzdávám.
"To nic… Rose," chrčí Arkarian a úst mu vytéká potůček krve. "Můžeš pro mě něco udělat?"
"Jasně," přikyvuji. Přes slzy v očích začínám vidět rozmazaně, ale soustředím se na jeho poslední přání.
On zvedá ruku a po vteřince se mu v dlani objevuje krásně zdobený prstýnek.
"Dej ho… Isabele a… řekni jí, že… že jí miluju," vydechuje a zavírá oči. Já pozoruji jeho zakrvácenou hruď, která se přestala zvedat. Koukám na jeho obličej a čekám, kdy oči otevře, probudí se a řekne, že to byl jenom vtip.
Ale nic takového se neděje… beru mu prstýnek z dlaně a dávám si ho do kapsy.
"Něříkej mi, že je ti toho modrojase líto," ozývá se z ničeho nic až moc dobře známý hlas. Christiana spatřuji, až když vylézá z poza rohu.
"To ty?!"
"Kdo jiný?" krčí rameny a věnuje mi zlý úsměv. On mě pár sekund propaluje pohledem a pak se nahlas rozesmává.
"Co jetu k smíchu?!!" zatínám ruce v pěst.
"Ten tvůj výraz… ale prosimtě! Snad si doopravdy nemyslíš, že jsem ho zabil," ukazuje hlavou směrem k místu, kde Arkarian leží. Jeho tělo mi mizí před očima, jako nějaký… hologram. "Byla to jenom iluze… docela dobrý, ne?"
"Ne."
"Dřív si měla větší smysl pro humor…"
"A tys dřív býval můj bratr," říkám potichu. Christian dlouho mlčí a já mám pocit, že jsem v jeho očích na chvíli zahlédla lítost.
"Stejně mě nedokážeš zabít," konstatuje.
"A ty mě ano?"
"Rose…" vzdychá pobaveně. "Tady jde o moc…"
"Neodpověděl si!" drtím skrz zuby.
"Když to neudělám já, tak Lathenie."
"Věříš si hodně…" Ani nevím, proč mi hlavou problikává obrázek Dillona. "Kde jsou ostatní?!"
"Matt je všechny přenesl do mezisvětí… naštěstí jsem si tě odchytil včas. Ale musím uznat, že je to chytré, s tou spřízněnou duší. Popravdě jsem nedoufal, že na to přijdete." Šokem mi srdce vynechává jeden úder a já civím na Christiana jako na debila. "Snad si nemyslíš, že jsem na to nepřišel! Zapomínáš, že jsme dvojčata… myslíme stejně, takže bylo jasné, že na to přijdeme oba."
"A to je tam bohyně přesto nechá?"
"Nemá v plánu zabít Matta ani Neriah…"
"A oni Lathenii zabít nemůžou?"
"Ti mají jiné starosti," uchechtává se a poté se mu varovně blýská v očích. "Takže se můžeme utkat sami."
"Můj splněný sen," protáčím očima.
"Optimistická jako vždycky… ale co kdybychom to už ukončili?!
"Necháš se zabít?" nadhazuji.
"Ne," usmívá se. "Ale ty ano."
"Co to zase meleš?!" Celé moje srdce naplňuje strach z toho, co přijde.
"Byla by škoda, kdyby tu chyběl náš starší bráška, ne?" povytahuje obočí. Zákeřný lesk v jeho očích se mi vůbec nelíbí.
"Ne," kroutím hlavou. "Rayena do toho netahej!"
"Už se stalo," říká pobaveně a vedle něj se objevuje Rayn. A není na vozíčku! Stojí na sněhu než ničí pomoci a vypadá, že mu to nedělá problém.
"C- co chceš dělat?" ptám se roztřeseným hlasem.
"Pamatuješ, jak bohyně propojila tvoje a Dillonovo tělo a jak jste oba cítili bolest, i když byl zraněný jen jeden?" Nasucho polykám a lehce přikyvuji. "Super! Takže to samé se teď stalo mě s Rayenem!"
"Co…" Chvíli jenom civím, než mi plně dochází obsah jeho slov. Takže teď nemůžu zabít Christiana, aniž bych ublížila Rayenovi.
Jediná tři slova: A do prdele!



kapitola 31

24. srpna 2011 v 22:02 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Pro všechny, kdo tu i po tak dlouhé abcenci zůstali :D


Rayn


Svět se změnil…
Tekl teprve týden od doby, co se Rose a její přátelé vypařili do neznáma, a ta proradná mrcha- ano, Lathenie- už zabila nejmocnější lidi světa.
Americký prezident- mrtvý!
Anglická královna- mrtvá!
Ruský prezident- mrtvý!
A takhle bych mohl pokračovat, až bych vyjmenoval všechny státy a státečky světa.
Aby nastal úplně totální zmatek, zabila i skoro všechny guvernéry, ministry… všechny, kdo by se mohl chopit vlády země a donutit lidi k činům.
Našlo se pár odvážných a odhodlaných lidí, kteří se pokusili semknout ostatní dohromady, popouzeli je k boji, ale všichni skončili stejně… mrtví!
Austrálii zasáhlo silně zemětřesení… v Itálii vybuchla menší sopka a pohřbila dvě vesnice… Maledivy, Lakadivy a ostatní nízko položené souostroví se potopili následkem obrovské vlny tsunami, vyvolané zemětřesením, která zpustošila Indonésii… v Africe napadl sníh a Asii sužují vedra…
Tak tohle Lathenie stihla za týden! Samozřejmě s pomocí mého bratra.
Celý svět už pomalu ztrácí pevnou půdu pod nohama….
Lidé jsou zalezlí ve svých domovech a nevycházejí ven. Bojí se… aby taky ne, když v ulicích hlídkují démoni a zrůdy nepředstavitelných vzhledů. Když náhodou narazí na nějakého člověka venku, prostě ho zabijí. Když ovšem odpřísáhne věrnost bohyni, odvlečou ho někam pryč.
Já, můj táta, Jimmy, Shaun, Laura a Coral jsme založili něco jako… tábor pro lidi v nouzi. Ano, nazvěme to tak, ačkoli nouzi má nyní každý.
"Základna" je náš dům a dům souseda, který jsme spojili sklepy. Za chvíli se protunelujeme k dalšímu domu.
Démoni jsou sice nepředstavitelně krutí, ale jsou tupí jako polena, takže vás do domu pronásledovat nebudou.
Zkráceně celému světu vládne strach a smrt.
Modlím se k samotnému Dartemisovi, aby Rose a jejím přátelům dodal sil a odvahy.
Sedím na svém vozíčku a píši článek na internetu. Nemůžu ostatním pomoct fyzickou prací, tak pomáhám alespoň takhle. Hned si připadám užitečnější. A protože je Jimmy expert před kódy, hesla a zámky, zařídil, že mi bude internet fungovat. Neboural se na nějakou NASA družici, nebo co.
Další spojení s okolním světem je malé rádio na baterky. Elektřina nefunguje a notebook, dobíjíme malou větrnou elektrárničkou, kterou sestavil také Jimmy. Sluneční by byla k ničemu… veškeré sluneční paprsky halí černé mraky.
Shaun a Jimmy rychle zasvětili mého tátu do technik zabíjení démonů. Díky bohu má Jimmy i Shaun jakési magické věcičky. Jimmy vlastní nějaký vybuchující kuličky a Shaun meč. Super meč. Dohromady to ničí démony jedna báseň.
Coral a Laura nejdřív byly neskutečně naštvané, protože jim lhali prakticky o svém druhém životě.
Laura zjistila, kdo doopravdy zabil její dceru a kdo, ten samý tvor, způsobil trápení jejímu synovi, kvůli smrti jeho spízněné duše.
Coral se zase dozvěděla, kdo chodí s její dcerou. První její reakci byl záchvat smíchu, protože popis Arkarianova vzhledu není moc důvěřivý, ale protože si to po zemi náhle chodí démoni, tak proč ne modrovlasí, šest set let staří chlapíci?
Ty dvě se starají spíše o ostatní lidi… vaří a ošetřují jim rány.
Kdyby Lathenie zjistila, že tady ukrýváme guvernéra Oklahomi, který byl náhodou v Angel Falls a Jimmy se Shaunem mu pomohli z průseru, nejspíš by nás všechny zabila. Ne nejspíš, ale určitě.
Jimmy i Shaun ze sebe vydávají všechno. Hlídkují ve dne v noci a nechtějí si dát ani na chvíli oddech. Snaží se zachraňovat, co nejvíc lidí to jde, ale nemůžou zachránit všechny. To prostě nejde.
Oni dva jsou základy naší "domobrany". Ale… jsou jen dva. Můj táta nemá žádnou magckou věcičku od bohů a ani není moc zběhlý v bojových uměních, jako třeba Shaun v šermu. V tomto směru bych byl užitečný, ale… jaksi se nemůžu postavit na nohy. Sice se o to pokouším, ale moje snaha spíše jenom přidělává ostatním starosti.
A co vlastně dělám na internetu? Dávám články na největší sítě všech kontinentů. Zprávy o situaci v Austrálii. Samozřejmě Jimmy vymyslel nějaký krycí systém, díky kterému nikdo nepozná, odkud píši.
Občas se sem tam někdo najde a odepíše, nebo podá informaci o své zemi.
Nejvíc zpětné odezvy chodí z Evropy. Nedávno mi napsala Magdalene DeFoe z Francie. Poslala mi i pár fotek, jak to tam vypadá (kdyby nebyla situace taková, jaká je, asi bych se dobrovolně začal učit francouzsky…).
Zveřejňuji článek o tom, jak se co nejúčinněji bránit démonům (tak, že se s nimi nebudete pouštět do nějakých potyček) a hned se mi pod článkem zobracuje komentář od… bože, to ani nepřečtu… Lenka Macháčková. Česká republika. Ještě, že je její komentář anglicky, jinak by mě z těch zahnutých znamének asi jeblo… předpokládám, že když ta znaménka mají ve jménech, mají je i v normálních slovech.
Z jejích informací mi dochází, že to v její zemi není tak kritické, jako v Austrálii. Ani Francie na tom není nejhůř.
Zajímalo by mě, co je na té pidi zemičce tak extra… vůbec nechápu, proč zrovna Česká republika je toho ušetřena. I když… jejich prezident a veškerá vláda je taky pod drnem. A vlastně jsem to i špatně formuloval. Není ničeho ušetřena, jenom jsou tam následky mnohem mírnější, než tady, ale to se dá jednoduše chápat, když je tu samotný Veridian.
Zvenku se ozývá křik. Během dvou vteřin je Jimmy v obýváku a chystá se jít na pomoc dotyčné osobě. Bere do ruky sáček s vybuchujícími kuličkami a vychází ven. Za ním se hned řítí můj táta a muž, asi stejně starý jako on, kterého před dvěma dny zachránil Shaun.
Dnes je venku mnohem větší rámus, než jindy…
Ani ne po minutě přibíhá do domu ten zachráněný muž s velikou krvavou ránou na tváři.
"Co se tam děje?" vyhrkávám. Každou chvíli se ozývají tlumené výbuchy, ale žádný řev, který jindy démoni vydávají, se neozývá.
"To nejsou démoni! Někdo mnohem horší!"
"Kdo?!"
"Vypadá jako obyčejný chlapec… ale nechává za sebou… hroznou spoušť!" Christian… Mělo mě to napadnout. Jsem ale idiot! Co jsem si myslel… Ví, kde bydlíme…
"Dostaň mě ven!"
"Ale ty…"
"Prosím." Muž chvíli přemýšlí, ale pak mě přeci jenom odváží před dům.
Christian stojí proti mému tátovi a Jimmymu a vypadá, že se s nimi o něčem snaží mluvit. Ale podle Jimmyho zuřivé gestikulace soudím, že to není nic, co by potěšilo.
Všichni tři trhají hlavou mým směrem a Christianovi se po tváři rozlévá úsměv.
"Ále… Rayene! Rád tě zase vidím!" usmívá se.
"Já tebe ne," vrčím na něj.
"Ale to tak! Snažím se být milý… do prdele už mě s tím neser, nebo z tebe bude potrava pro démony!" řve na Jimmyho, který na něj zkouší útočit a Chris ztrácí trpělivost.
"Co tady chceš?" ptám se narovinu. Nemám zájem o nic z jeho strany, i kdyby mi řekl, že mi upekl čokoládový dort.
"Mmm… dejme tomu, že tě potřebuju jako návnadu pro Rose."
"Tak na to ti sere bílej tesák!"
"Já se tě ale neptám…" Jimmy na něj znovu útočí a Christian ho nějakým kouzlem posílá patnáct metrů od nás. Ten náraz je strašně silný a po dopadu se Jimmy nehýbe. Není čas na sarkasmus, ale docela se divím, že Jimmy nevyoral brázdu do silnice, jaká to byla síla…
Christian se zase otáčí na mě a táta si napůl stoupá přede mě.
"Chcete jít oba? Fajn! Ale uvidíme umírat Rose, takže…"
"Velký hovno! Rose ti nakope prdel!" ječím na něj.
"Myslíš? Být tebou, nevsázím se, prohraješ. Jo a ještě něco jsem chtěl…" zvedá ruku a já pociťuji šílené pálení v nohách, které se rozšiřuje do bederní oblasti zad. Pálení po chvíli přestává a Christian mi věnuje další ze svých úsměvů. "Postav se!"
"Co?" mračím se.
"Hele, bráško. Ty nejsi dementní, tak přestaň dělat, že jo. Řekl jsem, aby ses postavil." Sice se mi nechce dělat nic, co řekne, ale i tak ho poslouchám a opatrně se vzpírám na rukách a… udržuji se na nohách. Já stojím, aniž by mě někdo držel!
"Vidíš, jakej jsem hodnej. Tak, a protože jsi mi moc vděčný a chceš mi mou laskavost oplatit, dobrovolně půjdeš se mnou."
"O žádnou tvoji laskavost jsem se tě neprosil! A nikam nejdu!" Je mi jasní, že když prostě bude chtít mě donutit, udělá to, a já s tím nic neudělám, ale takhle alespoň ví, že se jenom tak nevzdám, když budu moct bojovat.
"Ale ale," vzdychá nešťastně. "Už jsem ti jednou řekl, že se tě ptát nebudu."
"Christiane, copak ti na nás nezáleží?" ptá se zoufale táta. Tohle je poslední pokus, jak Chrtovi zabránit v tom, co chce udělat.
"Ale ano, záleží. Proto tě nechám být a Rayn přežije, když nebude dělat problémy… Jo a, tomu rozpláclému hmyzu vyřiď, že stejně zemře!" kýve směrem, kde pořád leží Jimmy. Otevírám ústa k dalšímu vzdoru, ale v tom mi před oči padá černá opona…

kapitola 30

19. srpna 2011 v 21:15 | Chloé |  Strážci času- Probuzená temnota
Pro připomenutí... Dartík je krátce po smrti a naše partička utíká směrem na sever...
Kapitoly možná budu přibývat, ale kratší... :D Co říct? Ethan mě velice rozptyluje... :D

Dillon



Matt nás přemisťuje a náhle stojím po stehna ve sněhu. Okamžitě se do mě dává zima. Vítr silně fouká a do obličeje mi naráží ostré a malé vločky sněhu.
Rozhlížím se kolem. Vidím přibližující se postavu. Jakmile je dost blízko, spatřuji Matta. On mi jen ukazuje, ať ho následuji.
Všímám si, že na Matta vločky nepadají. Jako by se ho bálo i počasí. Oči má dál zlatavé barvy a já pomýšlím, že už se mu asi do původní hnědé nevrátí
Snažím se následovat Matta a mám co dělat, aby se mi v té vánici neztatil. Nesnáším tu bílou sračku!
Asi po pěti minutách namáhavé chůze ve sněhu vidím chatu.
Zalézám dovnitř a jsem vděčný za teplo, které vychází z roztopeného krbu.
Kolem něj sedí všichni mí přátelé a někdo se mi hned vrhá kolem krku. Rose! Pevně jí objímám a ona se lehce odtahuje.
Všímám si pohledů všech ostatních, které jenom dokazují, že tohle všechno není jenom špatný sen, ale krutá realita.
Matt nás všechny přejíždí pohledem, jako by skenoval, jestli jsme v pořádku. Má zarudlé oči id slz, ale já se mu nedivím. Je mi ho líto. Nikdo by neměl vidět umírat své příbuzné.
Isabela se tulí k Arkarianovi a ten jí ochranitelsky objímá. Ethan kouká do ohně a zahřívá si dlaně. Neriah přichází k Mattovi a zezadu ho objímá kolem ramen. Dává mu najevo, že jsme s ním.
"Kde jsme?" ptá se Rose po několika minutách tíživého ticha. Tohle je její styl… mluvit, když se nikdo jiný neodváží.
"Asi dva kilometry od města Ambračik. Severní Rusko, pobřeží Severního ledového oceánu je asi tři kilometry odtud," odpovídá bez mrknutí Matt.
"V Rusku?!" vykřikuje. "Krucipísek!" Rychle vytahuje mobil z kapsy od džín a vyťukává nějaké číslo.
"Není signál," oznamuje Matt. Rose s povzdechem hovor ukončuje
"Co tady budeme dělat?" utírá si poslední slzy Isabela.
"Chvíli tady budeme muset zůstat, nabrat síly a pak se vrhnout na L-Lathenii," vyplivává její jméno.
Opět nastává ticho, ale vidím na Rose, že chce něco říct. "Matte, je mi moc líto, c se stalo." Všichni se zarážejí nad její upřímnou poznámkou.
"Děkuju," přikyvuje a vypadá, že je docela vyveden z míry.
"A omlouvám se," šeptá. Čekal jsem, že si Rose bude Dartemisovu smrt vyčítat. "Měli jsme být rychlejší. A teď by třeba mohl žít."
"Rose, Věštbu nezměníš, i kdyby si tam byla celou dobu. Nevyčítej si to, prosím."
Když už to Rose vytáhla, tak si to trochu vyčítám také. Rose hned na začátku říkala, abych použil křídla, ale já jí neposlechl. Zůstal jsem s ní.
"Dillone, já bych zůstal taky. Nikdo z vás za to nemůže. Já zajdu do Ambračiku a chci, aby šel někdo se mnou. Rose, Ethane, nevadí vám to?"
"Můžu jít taky?" zajímám se.
"Ano, byl bych rád."
"Neriah, Isabelo a Arkariane. Zůstaňte tady a zkuste to tady nějak pofackovat. Nahoře jsou dva pokoje, tak bych řekl, že jeden bude pro holky, druhý pro kluky. Měly by tam být spacáky, takže by to chtělo to nějak uspořádat."
"Rozumím," říká Arkarian. Matt dělá menší pohyb ruky a z ničeho nic jsem oblečený v zimním oblečení. Stejně jako Matt, Ethan a Rose.
Vycházíme z vyhřáté chaty a opět se brodíme ve sněhu. Nevím, kudy jdeme, ale jdu za Mattem.
Už si nemyslím, že ho nenávidím, ale silně respektuji. Věřím tomu, že on by Rose nezabil. Věřím, že ho musel Christian nebo Lathenie přinutit. Najednou mi to nějak secvaklo. Chvoal jsem se jako idiot. Nevím, jestli za to může Dartemisova smrt. Ale vážím si ho a věřím, že je ten správný vládce. Že nás dovede k vítězství. Vlastně nikdy jsem o něm jako o vůdci nepřemýšlel. Jo, byl jsem nehoráznej idot!
Po chvíli se dostáváme na něco, co byste možná nazvali silnice. Oproti cestě, kterou jsme procházeli, je na ní jen deset centimetrů sněhu- té bíle sračky. Takže silnice. Jsem zvědavý, jestli tady jezdí auta, nebo kočáry s koňmi.
Nikdy jsem se nedostal mimo Austrálii. Teda, když nepočítám cestování časem… Ale vím, že Rusko není moc bohaté, alespoň ne takové malé vesnice, jako tato.
I po solnici je cesta docela namáhavá a do Ambračiku dorážíme až za hodinu.
Nevím, jestli bych tohle… seskupení domů nazval vesnicí. Je to rozhodně menší, než Angel Falls.
"Matte, kolik tu tak žije lidí?"
"Pod jeden tisíc."
"Aha." Až teď mi dochází, že jsem no… nesmrtelnému vůdci řekl jménem. Dyť i král Richard ho oslovil "pane".
"Dillone, opovaž se mi tak někdy říct!" ušklíbá se Matt
"Chápu… ne, nechtěl jsem říct nic dalšího," usmívám se.
"To je fuk, prostě mi tak neříkejte." Scházíme menší kopec a dostáváme se na miniaturní náměstí. U konce stojí malý, ale hezky zdobený kostelík. Nikde nejsou žádní lidé. Asi budou všichni zalezlé v kostele, Rucko je přeci jenom křesťanská země dodržující tradice.
"Zdrávst vuj!" křičí na nás někdo. Já se otáčím a zjišťuji, že na nás huláká nějaká skupinka kluků. Sakra, ani jsem si jich nevšiml! Matt jim něco odpovídá, samozřejmě rusky. Sice nevím, co právě řekl, ale ty kluci čučí na Rose. Provrtávám je pohledem a chytám Rose za ruku. Nevím proč, ale oni vyprskávají smíchy… rozbiju jim hubu a…
"Matte, kam jdeme?" stará se Ethan a ruší tak tok mých násilnických myšlenek.
"Musíme nakoupit nějaké jídlo a pití."
"Proč si nepoužil kouzla?"
"Snažíme se před Lathenií skrýt a takhle by nám to nevyšlo, kdybychom používali naše schopnosti. Hned by nás vyčmuchala."
Přicházíme do menšího, ale dobře zásobeného obchodu. Docela se divím, že je vůbec otevřeno. Matt nám dává pokyny, co máme kdo vzít.
Při cestě zpátky se nikde moc nezastavujeme
Když dorážíme zpátky i s nákupem, obloha se rychle zatahuje. Mraky jsou skoro černé a zase začíná hustě sněžit.
Ještě chvíli stojím na verandě a pozoruji blížící se bouři. Mám pocit, že čím je bouře blíž, tím je větší mráz.
"Dillone," volá Matt a já okamžitě jdu dovnitř. "Chtěl bych vám říct, že budu muset zablokovat schopnosti všech tady. Lathenie by nás mohla snadno najít. Tři nesmrtelní, dva napůl nesmrtelní… to je obrovská síla. Naše schopnosti jsou teď proti nám."
"Takže… už nebudu moct pohybovat věcmi myšlenkou?"
"Ne. Ale bude to jen dočasné."
"Na jak dlouho?" ptá se Isabela.
"Dokud nevymyslíme, jak zvítězit nad Lathenií. Ta bouře je její práce. A bude dál pokračovat, dokud lidstvo nesrazí na kolena."
"Ta Věštba," šeptá Neriah.
"Správně. Během několika hodin se lidé dozví o Lathenii a jak znám lidskou povahu, nebudou chtít dobrovolně podléhat její tyranii. Budou se bránit, ale ničeho nedosáhnou. Jak už jsme se dozvěděli, danou část Věštby vždy spustí nějaký faktor. Myslím, že tady půjde o přírodní katastrofy. Jedna z mála věcí, které lidi nezastaví a ze zoufalství se bohyni nakonec pokloní."
"A pak jdeme na řadu my," mračí se Ethan.
"Jo, dost jsem o tom přemýšlel… další část Věštby sice mluví o tom, že se Rose a Christian setkají…"
"Matte, promiň, že tě přerušuju, ale já… nikdy se neodhodlám k tomu, abych Christianovi ublížila, natož pak, abych ho zabila," mluví potichu Rose.
"A myslíš, že on by ti ublížil?"
"Já nevím… vůbec se v tom nevyznám."
"Rose, mě je strašně líto, co ti teď řeknu, ale Věštba se neplete, nedá se změnit. Christian je na straně Lathenie… můj otec je mrtvý. I když si teď myslíš, že Christianovi nic neuděláš, nebo on tobě, jeden z vás tak jako tak zemře. Jeden z vás se k tomu prostě odhodlá a ten bude vítěz."
"Já ti věřím," říká mu a dál už mlčí. Cítím, jak se v ní mele spoustu pocitů a snaží se udržet v klidu.
Nezlobím se na Matta, že jí to tahle přímo ochránil. Byl jenom upřímný…
Matt nám po jednom začíná blokovat naše schopnosti. První na řadu šel dobrovolně Arkarian. Když Matt dokončil svou práci, Arkarian se tvářil tak nějak překvapeně.
V té chvíli, kdy Matt blokuje mé schopnosti, cítím, že mezi mě a schopnosti staví jakousi bariéru. Pořád tam jsou, ale nemůžu je používat.
Jako poslední si je Matt blokuje i sobě. Ale nezdá se, že by chtěl skončit válečnou poradu.
"Tak to bychom měli… Ethane, zjistili jste, jak přivést Rochelle zpátky?"
"Ano… tak nějak."
"Co máš?"
"Jenom další hádanku… nebo spíš věty," nadechuje se nahlas čte. "Cit stejně pevný jako skála. Místo věčně smrti plné. Smrt nekončícího života vzkřísí ztraceného bojovníka." Nastává dlouhé ticho.
"Někdo nějaký nápad?" ruší Matt dusivé ticho.
"Pojedeme větu po větě… můžu?" ptá se Arkarian a Ethan mu podává list papíru. Chvíli ho studuje a pak říká. "Není to napsané ve formě básně, ani další Věštby. Jsou to prostě jenom… věty. Cit stejně pevný jako skála."
"Láska," odpovídá bez váhání Neriah.
"Láska, kterou Ethan stále cítí k Rochelle," přikyvuje Matt.
"Místo věčně smrti plné…"
"To zase bude mezisvětí, nebo podsvětí…" hádá Isabela.
"Rose, tys viděla Rochelle, když jsi šla pro Dillona do mezisvětí, ne?" Rose jenom přikyvuje. "Takže mezisvětí."
"Smrt nekončícího života… to je trochu složitější." Můj mozek se rozjíždí na plné otáčky, ale ne, že by mi to k něčemu bylo. Neriah opět boduje. Je vážně moc chytrá.
"Nekončící život… to je jasné, jako noc. Jde přeci o nesmtelného." V místnosti nastává ticho jako v hrobu. Takže jestli to správně chápu… v mezisvětí musí zemřít nějaký nesmtelný, aby to oživilo Rochelle. Máme tu tři nesmrtelné. Matt, Neriah a Rose. Arkarian a Isabela mají jenom schopnost pozastavené stáří, takže se to na ně nevztahuje.
"Tohle nejde," šeptá Ethan, ale i tak ho všichni jasně slyšeli. Očima propaluje podlahu a po chvíli se je odhodlává zvednout. "Nemůže zemřít nikdo z vás tří, aby to zachránilo Rochelle." Je na nic, vidět ho takhle zničeného. Pro svojí spřízněnou duši by udělal cokoli… skoro cokoli. Jediné, co by nedovolil, by byla smrt jeho přátel.
"Jasně, že jde," pronáší plameně Rose. "Nikdo z nás umírat nemusí. A přesto to Rochelle zachrání."
"Nerozumím ti," mračí se Arkarian.
"Co kdybychom nalákali Lathenii a Chrise do mezisvětí? Tam proběhne poslední bitva a jestli se podaří je tam dostat, je jasné, že se Rochelle vrátí. Bitva proběhne tak jako tak, jenom nevíme, kde. A jak Matt řekl, já nebo Christian zemřeme… on je taky nesmtelný. Ať výsledek dopadne tak nebo onak, jeden nesmrtelný zemře." Všichni překvapeně valí oči a Ethanovi se v nich blýská naděje a ostatní mlčí. Takže nemusí zemřít nikdo z našich přátel, a přesto Rochelle ožije. Jo, dneska mi to fakt pálí…
Dobrá lest, s tím mezisvětím.. Lest?! A lstí se zrodí ztracený život… Takže tím máme Věštbu rozluštěnou.
"A co bude dál?" zajímá se Isabela.
"Musíme vymyslet, jak zajistit, aby Rose přežila střet s Christianem a tím pádem, abychom vyhráli," prohlašuje pevně Matt.
"Brnkačka," vzdychá Rose.

Zlé svědomí

19. srpna 2011 v 14:03 | Chloé |  Vše ostatní
Já vím, já vím... zasloužila bych pěstí do břicha, že jsemna SČ psoední dva měsíce tak regulérně srala, ale... :D
Nebudu se vykecávat na svůj eror a rovnou řeknu, že na vás nekašlu. Teda na ty, co sem ještě zabloudí :D
Takžéé... další kapitola bude :D Bude sice krátká, ale za to hned přibyde další :D
Díky všem, kteří zůstali :)